Dceruško, dej mi aspoň čtvrt bochníku, zítra ti ty koruny vrátím. Hlavu mám lehkou jako peří, jak jsem hladová.
Jak to, odpověděli mi ospale vždyť je to pekařský stánek. Láhve tady nevykupujeme. Číst umíš? Máš to tady napsané: láhve se odevzdávají ve výkupním místě, pak teprve dostaneš peníze na chleba. Co vlastně chceš?
Já ani netušila, že výkupna zavírá už o dvanácté. Zpozdila jsem se, nikdy předtím jsem láhve nesbírala, smutné, bloudím ulicemi Brna bez haléře v dlani a ještě větší tíhou na duši.
No, řekli mi, neměla bys tolik spát. Přijď zítra, ráno ty láhve odevzdáš a pak zpátky sem.
Dceruško, dej mi čtvrtku chleba, vrátím ti peníze, jen co je seženu. Po hlavě se mi točí od toho hladu.
Bylo zvláštně znát, že ta starší žena se stydí hrdě, neústupně. A přece prosí, i když se zdá být z jiného světa než žebráci z hlavního nádraží.
Nemohu, odpověděla prodavačka já nejsu charita, sama se sotva uživím. A těch, co žadoní, kolem lítá deset denně, zdržuješ lidi.
Dobrý den, promluvila prodavačka ke muži u pultu. Váš oblíbený tmavý máme, se sušeným ovocem i vlašáky, a šátečky meruňkové jsou dnes, višňové zůstaly ze včera.
Dobrý den, zahučel muž ztracený ve své hlavě. Vezmu s ořechy a ovocem, a šest těch višňových, prosím.
Meruňkové, opravila prodavačka. Tak dobře, s meruňkou.
Muž hleděl do prázdna, vůbec nevnímal starou paní, co stála v koutě a očima sledovala jeho chleba.
Z okýnka podala prodavačka igelit s pečivem. Muž vytáhl tlustou peněženku a platil velkou bankovkou, ta přízračně zašuměla ve vzduchu. Letmý pohled sjel k bábince, zůstal trčet na masivní broži připevněné k jejímu kabátu.
Nebylo na ní nic žebráckého hrdý postoj, starý ale čistý kabátek, pohled ženy, která něco pamatuje a v koutku nese dávné brněnské vzpomínky.
Pavel usedl do svého auta, taštičku s chlebem odložil na sedačku a rozjel se kolem šedých panelů, kde sídlila jeho firma.
Hned u dveří ho vítala sekretářka Marie.
Pane Pavle Kováři, vaše žena vám volala.
Jejda, Maruško, co se děje? zarazil se nejistě.
Pavel Kovář, od devadesátých let majitel firmy na domácí spotřebiče, byl vyhlášený svým bystrým rozumem i štěstím. Jeho podnik rostl jako houba po dešti.
Kancelář měl na okraji Brna, do centra se mu nechtělo, stačily mu rozespalé zdi staré průmyslové čtvrti.
Z postaveného rodinného domu na předměstí sdílel život s Klárou a dvěma protivnými synátory.
Za dva týdny měl být otcem potřetí. Volání manželky ho proto zneklidnilo.
Klárko, co je?
Pavle, zvou nás do školy. David se zase popral se spolužákem.
Nevím, jestli tam vůbec stihnu dojít, mám toho nad hlavu. Snažím se jednat s velkým dodavatelem.
Ale Pavle! Já sama do školy nemůžu, už těžko chodím…
Klárko, nikam nechoď, šetři se. Najdu čas a půjdu já.
Jestli David nebude poslouchat, dostane za uši. Promiň, lásko, musím pracovat, na večeři se mnou nepočítej.
Ach, miláčku, už skoro nejsi doma, děti tě ani nevidí, chodíš spát, když ještě spí, odcházíš, než otevřou oči. Mám o tebe strach. Vůbec neodpočíváš.
Nedá se nic dělat, takový je teď svět. Snad mi to nebude trvat déle než týden a uklidní se to. Až budeš v porodnici, kdo nám pohlídá kluky?
Nějak to vymyslíme. Najmeme chůvu.
Nechci je nechávat celý den s cizí ženskou.
Klárko, nechme to zatím být. Oba máme co dělat.
Mám pocit, že jsme ti jedno, i dětem.
Kdepak, všechno tohle dělám kvůli vám tobě, Davidovi, Lukášovi i naší budoucí slečně.
Promiň, byla jsem protivná. Chybíš mi. Chtěla bych tě vídat častěji.
Pavel zůstal v kanceláři až do tmy. Děti dávno spaly a Klára ho čekala v obýváku.
Promiň, miláčku, dnes jsem mluvila moc.
To nic, šetři se, vůbec jsi nemusela čekat. Pojď, ohřeju ti večeři.
Ne, díky, nejsem hladová. Dnes jsem si objednala něco do kanceláře, a přivezl jsem ty meruňkové šátečky. Nikde takové nemají. Ale chleba s ořechy a ovocem…
Šátečky jsou dobré, chleba kluci moc nechtějí.
Pavel se zamyslel, v hlavě mu zněl obraz staré paní s broží.
Pavle, pojď si lehnout. Zase ráno vstáváš za tmy. Pavle, co se děje? Máš potíže ve firmě?
Kdepak, když to vyjde s tím dodavatelem, obrátí se nám kolo štěstí.
Vypadáš, že spíš už teď.
Ne, jen přemýšlím. Dnes jsem potkal starší paní u pekařského stánku. Byl jsem v zajetí vlastních myšlenek, a vůbec si nevzpomněl na to, co prodavačka s babičkou řešily. Jen tvář jako bych ji znal, jen nevím odkud. A ta její veliká brož…
Pavel vždy měl cit, pomáhat slabším.
Babičku z pekařství nemohl dostat z hlavy. Nejvíc mu leželo v žaludku, že jí nepomohl ač působila důvěrně, nevěděl proč.
Pavel byl ráno první v kanceláři, s kalkulačkou v jarním šeru počítal nějaké výpočty.
Jsem ospalý, nebo jsem dokonce zapomněl počítat? uchechtl se.
Najednou vykřikl: Snad to není paní Tamara Vacková? A rozbřesklo se mu v hlavě: poznal ji podle brože a kabátu. Sedmnáct let ji neviděl, hodně se změnila.
Tamara Vacková byla učitelka matematiky milovaná, moudrá, svým žákům vždy oporou.
Vdala se až v osmatřiceti. Narodila se jí dcera, ale dívka byla nemocná a dožila se sotva tří let.
Po její smrti se Tamara rozešla s mužem.
Svoji lásku rozdávala pak jen svým žákům.
Paulovo dětství nebylo lehké. Vychovávala ho babička, rodiče zahynuli v autonehodě při cestě na pole.
Pavel byl pilný, chápavý chlapec, učitelé si ho vážili, Tamara Vacková obzvlášť.
Jako dospívající často býval u Tamary na zahradě pomáhal s dřevem, s jahodami. Věděla, že doma nemají peněz ani na rohlík. Kolikrát jej chtěla pohostit, odmítl v rozpacích.
S vynalézavostí jí vlastní mu nabídla práci drobnosti, ale vždy skončily poctivým obědem.
Tamara pečla sama chleba v peci. Pyšnila se formou, kterou zdědila po vlastní babičce.
Ten chléb byl nadýchaný, voňavý, podle Pavla nenahraditelný.
Jestli je to nejlepší pod sluncem, tak ochutnej s babičkou, zasmála se Tamara a ukrojila mu půlku bochníku.
Pavel se ponořil do vzpomínek, nevnímal kolegy přicházející do práce.
Věděl, že domek Tamary Vackové zbourali, místo něj vyrostly šedé paneláky. Zavolal jednomu starému známému z městské policie, zjistil adresu. Za hodinu věděl, kde paní Vacková bydlí.
Na návštěvu mu však nezbyl čas firma ho pohltila.
Večer doma vyprávěl Kláře o Tamaře Vackové.
Přemýšlím, vždyť Tamara je čestná, vzdělaná. Ty jsi říkala, že nemáme nikoho na hlídání, až budeš v porodnici. Co kdybychom ji pozvali k nám? Udělala pro mě v dětství hodně. Nedokážu nechat ji strádat, řekl Pavel.
Samozřejmě, Pavle, běž za ní a přivez ji k nám. Aspoň Davida třeba uklidní, aby nebyl zase rváč usmála se Klára.
Nevíš, má doslova dar přesvědčit přikývl Pavel.
Mezi Pavlem a Klárou panovalo pochopení.
Až v neděli měl konečně chvíli. Koupil květiny, usedl do tramvajového šeru, kde město víří kolem sebe jako proud vody v umyvadle.
Nervózně zazvonil. Tamara Vacková otevřela dveře zestárla, oči bez jasu, pleť ztratila růž.
Dobrý den, paní Vacková, já jsem Pavel Kovář. Snad si mě ještě vybavíte školu jsem končil před sedmnácti lety.
Pavle, samozřejmě, že tě poznám. U stánku jsem tě poznala hned.
Odpusťte, že jsem si nevzpomněl hned. Pil jsem hlavou někde jinde. Vy jste si myslela, že se stydím?
Staré učitelce začaly téct slzy.
Ale kdepak, měl jsem vás za samozřejmě, hledal jsem vás. Jsem rád, že jsem vás našel.
Pavel rozpačitě natáhl květiny.
Děkuji. Naposledy jsem dostala květiny na prvního září, už je to čtyři roky. Odučila jsem poslední školní rok, pak už mě slušně vyprovodili.
Promiňte, nemůžu nabídnout ani čaj důchod přijde až za dva dny.
Přijel jsem vás vyzvednout. Mám velký dům, ženu, dva syny a brzy nám přibude dcera.
Ne, Pavle, nemůžu ti být na obtíž. Vaše rodina sotva bude nadšená.
Paní Vacková, nabízím vám práci. S Klárou jsme jednohlasní našim dětem je třeba moudrá rádkyně a učitelka. Kdo jiný než vy?
David, náš starší, je hrozné kvítko a pořád se rve. Nedávno nás volali do školy.
Myslíte, že zvládnete?
Příští rok mi táhne na sedmdesát. Ale pokusím se.
Tak se sbalte, paní Vacková, vyrážíme.
Od toho dne Tamara Vacková našla domov u Kovářových s chlebem, květinou a smíchem.
Klára žasla nad její moudrostí i klidem starých pedagogů. Stala se pokladem rodiny.
Za pár dní přišla vytoužená událost: narodila se dcera, dostala jméno Libuše. Klára byla v porodnici, kluci s radostí zůstávali s Tamarou. Pomáhala s úkoly, pekla s nimi výborné rohlíky i chleba.
Pavel i Klára byli klidní. Děti v bezpečí, doma klid.
David, rváč a paličák, nakonec podlehl kouzlu Tamary. Nikdy na něj nezvýšila hlas. Patrně doopravdy uměla přesvědčit člověka bezezbytku, jak říkala Klára.
Přišel den, kdy Pavel vezl Kláru a novorozenou Libuši z porodnice domů.
Tolik jste mi chyběli, moji zlatí! objímala Klára syny.
Máme se skvěle! culil se mladší Lukáš.
Mami, s paní Vackovou jsme pekli chleba! pochlubil se David.
Bylo to fajn, jenže paní Vacková říká, že pec je pec, a v troubě ten chléb není takový jako v peci z dětství. Ten v peci byl zázrak, dodal s povzdechem.
Tak snil Pavel svůj zvláštní, brněnský sen, v němž chleba voněl minulostí a minulost nikdy neumřela a paní Vacková se vrátila do jeho života v nejsurrealističtějším okamžiku, aby učila novou generaci klidné síle a pokoji.