Dítě přišlo na svět přesně o půlnoci. Právě v ten moment, kdy digitální hodiny na porodním sále zablikaly zeleným světlem a změnily se z 23:59 na 00:00. Doktorka a porodní asistentka si vyměnily pohledy, zatímco službu konající neonatolog rychle popadl nehybné, namodralé tělíčko, přenesl ho na přebalovací stůl a rychle použil odsávačku. Miminko nedýchalo. Rodička jen lehce otočila hlavu a s kamenným výrazem pozorovala, co se děje.
Snad není mrtvý? Nekřičí…, honilo se jí hlavou v mlze po nedávné všepohlcující bolesti. Nakonec novorozenec vydal slabounké, sotva postřehnutelné pípnuti, které postupně nabíralo na síle, až přešlo v srdcervoucí pláč, jež se rozlehl ztichlými chodbami porodnice daleko za půlnocí. Doktorka, porodní asistentka a neonatolog stáli kolem miminka a mlčky, zamyšleně na něj koukali.
Byl zvláštní, tenhle chlapeček… Jeho páteř, která vedla až k lopatkám, se roztodivně ohýbala a tvořila dvě téměř dokonalé protáhlé boule, táhnoucí se dolů skoro ke středu hrudníku.
To snad není možné, opakoval užasle neonatolog. V životě jsem nic takového neviděl… To přece nejde… To je proti všem pravidlům přírody…
Když ráno přišel za Annou lékař, aby se pokusil vysvětlit zvláštnost jejího novorozeného syna, upila koutky krásných rtů do odporu. Tak on je ještě k tomu zrůda… No to si ze mě snad děláte srandu…
Ne, nechci ho. Dělejte s ním, co chcete, mě zrůdné dítě nezajímá. Já bych si nechtěla vzít domů ani zdravé… Tohle už vůbec ne. Podejte mi papír, sepíšu se ho zříkám… A tak v určený čas odešla z porodnice, lehká, lhostejná a ničím nezatížená, zatímco její syn tam zůstal, zcela netuše, že ho nejbližší člověk zradil…
V dětském domově dali chlapečkovi jméno Jeníček. Ano, Jeníček a žádné jiné. Tety mu oblékaly volné, velké košilky, aby jeho bouly nebyly tolik vidět.
Ale i kdyby jeho postava byla naprosto normální, stejně by byl mezi ostatními malými, halekajícími, peroucími se a navzájem si hračky kradoucími dětmi jiný. V jeho modrých očích, orámovaných dlouhými, téměř černými řasami, bylo cosi nedětského až dospělá, tichá vážnost.
Často zíral z okna a soustředěně naslouchal něčemu uvnitř sebe. Marně, ale s urputností, se snažil pochopit a zachytit něco, co pochopit prostě zatím nedokázal.
Jednoho dne to přišlo. Kolona dvouletých batolat, každý krok spíš klopýtavý, se zrovna chystala na nějakou událost.
A Jeníček USLYŠEL TO. Z meziotevřených dveří ředitelčiny kanceláře se linula hudba. Nebyla to žádná z těch pitomých dětských písniček, které jim tety zpívaly při hudební výchově, aby trénovali pochodování jako vojáci, s ubohými mávajícími ručičkami a neposlušnýma nohama… Tahle se podobala spíš… větru. Teplému, měkkému vánku, který ho zvedal nad zem a něžně kolébal, ukolébával a nesl kamsi pryč…
Ta hudba neměla slova, ale měla duši živou duši, která Jeníčka objímala a povídala mu příběhy, cosi tak tajemného, že by to nikdo jiný stejně ani nikdy nepotřeboval vědět, jen on, Jeníček…
A tak se uprostřed chodby zastavil, úplně rozházel krásnou řadu capartů a začal se kývat v rytmu té hudby, nevnímaje, že do něj ostatní děti vrážejí a že se tety marně snaží s ním pohnout.
V jeho malinké hlavě všechno zaklaplo správně. To, co zaslechl mezi křikem ostatních, v šumu větru a hukotu potrubí v koupelně to byla ona, jeho Hudba…
Kristýna a Michal objeli všechny dětské domovy v okolí Prahy. Kristýna se bohužel narodila s vadou, kvůli které nikdy nebude mít vlastní děti.
Rozhodli se tedy vzít si miminko z dětského domova. Prošli přípravnými kurzy, papíry byli v pořádku, jenže přišel Výběr. Jak poznat TO své dítě? Vždyť vlastní dítě si člověk taky nevybírá, prostě ho miluje… A z tolika opuštěných dětí v domovech nebylo TO své známé, blízké…
Jednoho odpoledne dorazili k plotu dětského domova. V pískovišti štrachaly děti, holčičky vozily panenky v kočárcích, obyčejný shon plný smíchu a veselého křiku.
Jenom jeden chlapeček v dlouhé, nepadnoucí bundičce stál a soustředěně naslouchal vrabci, co na větvi cvrlikal. Právě v tu chvíli Kristýně zazvonil mobil…
Mozart… Kristýna byla velkou fanynkou klasiky. A Jeníček… sebou trhl, jeho oči najednou zasvítily, jako když někdo rozsvítí reflektor, a začal se jemně pohupovat do rytmu a tempa hudby, přesně a procítěně, zatímco Kristýna s Michalem zůstali stát jako solné sloupy mobil stále vyzváněl kdesi v dáli.
Teď věděli. Tohle je on. Jejich syn. Jejich duše svítila mu v očích…
Vím, že je nemocný, že je to dítě s hendikepem… Ale jsem připravená, vezmu si ho. Rehabilitace? Jasně…
Kristýna celou hodinu trpělivě odpovídala na otázky ředitelky, která jí stále znovu nabízela jiné, zdravější děti. Děti se nevybírají…, vysvětlovala už poněkolikáté, a jeho vezmu, i kdyby mě to mělo stát cokoli.
Mami? Jeníček odešel od piana a položil hlavu Kristýně na ruku. Proč jsem takový? Proč nejsem jako ostatní?
Kristýna ho pohladila po jeho pokroucených zádech: Víš, Jeníčku, každý jsme jiný… uvnitř i navenek. I já, i ty, i táta…
A ty tvoje záda já ti přece říkala, že tam máš křídla. Jako anděl. Jen jsou ještě maličká, ale jednou se úplně rozvinou, to ti slibuju…
Objala syna, políbila ho na rozježenou hlavičku, a pak si společně sedli k pianu. Hráli spolu, a Jeníček hrál tak, jak často nedokáže ani seriózní dospělý pianista.
A za jeho zády se opravdu rozvíjela křídla pravda, viděla je jen máma, táta a jeho anděl strážný, který stál pořád vedle něj, usmíval se a hudba tekla, tekla jako široká česká řeka a kolébala šťastného Jeníčka na svých vlnách…