Přijel jsem vrátit pár věcí, co tu zůstaly po mojí bývalé přítelkyni… A otevřela mi její máma, která měla na sobě sotva župan
Přijel jsem vrátit věci bývalé a její máma mi otevřela skoro nahá. V plánu bylo jen předat krabici a vypadnout. Žádné řeči, žádné zdržování, prostě rychlá mise odložit minulost a jet domů. Jenže osud si ze mě dělá srandu už od střední, rozumějte.
Jmenuju se Jakub Koubek, je mi třicet jedna a pracuju jako stavbyvedoucí. Tři týdny zpátky jsem se rozešel s Barčou Marešovou. Žádné scény, žádné hádky spíš tiché syčení úniku, který vám pomalu, skoro nenápadně vyfoukne kolo. Čtyři měsíce vztahu. Zní to krátce, pokud nikdy netrávíte čtyři měsíce s někým, kdo je očividně z jiné planety. Zbyla jen krabice s Barčinými věcmi a každé ráno na mě číhala v koutě bytu jako němé výčitky.
Tři upozornění přes SMS, stav se pro svoje věci, tři sliby. Nikdy nepřišla. Takže jedno čtvrteční odpoledne, ještě s prachem ze stavby za nehty a v montérkách, jsem mrsknul krabici do kufru felicie a vyrazil směr její máma okraj Brna, čtvrť Modřice, kde Barča po krachu podnájmu dočasně zalezla. Prý klidná ulice, velká zahrada, mámina oáza.
Myslel jsem si něco ve stylu padesátnice v brýlích, v troubě krapet přepečená sekaná, v ruce Sudoku. Jenže když jsem zaklepal, uslyšel jsem líné kroky a otevřela mi paní Marešová, v krátkém hedvábném županu, jedině župan. Rezavé vlasy rozpuštěné, vlhké, zjevně tak tři minuty po sprše. Ani se nezarděla. Prostě na mě hleděla klidnýma oříškovýma očima a prohlásila: Budete ten Kuba, že jo? Vydal jsem zvuk, co matně připomínal ano. Připadal jsem si trochu jako kluk přistižený při opisování.
Otevřela dveře dokořán: Barča skočila pro rohlíky, dorazí za hodinu. Dáte si čaj? Stál jsem v předsíni s krabicí v ruce. Všechno rozumné ve mně křičelo: nech to tady, poděkuj a zmiz. Stejně jsem vešel.
Zavřela za mnou dveře a naprosto v klidu zmizela do ložnice. Jako by zvát si do domu cizího špinavého stavbaře bylo běžné čtvrteční odpoledne. Rozhlédl jsem se teplo, domáckost, kytky v květináči mírně zakrslé, opravdové, ne plastovky. Rozložené puzzle na stole, rozmáčknuté povalečky na knihovně, knížky namačkané tak, že už stály i naležato na těch na výšku. Měla to tu svoje.
Vrátila se v džínách a lněné bílé košili, rukávy vyhrnuté; vlasy stále trochu mokré, ale už sčesané dozadu. Měla kolem sebe zvláštní klid, co najednou zmenší místnost tak, že není kam utéct. Položila na stůl sklenice ledového čaje (ne, že by se ptala, jestli chci) a ukázala na kuchyňský stůl. Sedněte, řekla prostě ne drze, spíš jako šéfová, která právě servíruje kruhový stůl osudu. Posadil jsem se jako naprogramovaný.
Zeptala se, jak dlouho jsme spolu s Barčou chodili. Čtyři měsíce, přiznal jsem. Přikývla tím typickým způsobem, když se člověku potvrdí, co už dávno tuší. Zajímalo ji, co všechno o mně Barča napovídala. Odpověděla si sama: Dost na to, abych věděla, že rozchod byl vzájemný a nejste bídák. Pak zvedla oči. Zbytek si udělám obrázek. No bóže.
Pokecal jsem o těch rozložených puzzlích. Byly to Tisícovky mapa českých hradů a zámků, už třetí týden nemohla najít tři kousky, prý zmizely v útrobách sedačky. Nabídl jsem se coby puzzle-mistr. Na to pozvedla obočí: Vážně? Chlapi, co jsou dobří v puzzlích, to řeknou až na vyzvání. Ti ostatní to prostě hned vybalí. Upřímně jsem se zasmál, do té doby ze mě padlo všechno. Usmála se do skleničky. Čtyřicet pět minut u kuchyňského stolu uteklo jak voda.
Dozvěděl jsem se, že je jí třiapadesát, podané tónem, jakým si objednáte kávo, hlavně ne robustu. Rozvod po dvaceti letech prý prostě doběhl. Žádné hořkosti, jen další řádek v knize života. Zůstala jí vila, rozjela zahradní poradenství, miluje jazz na deskách i šílený filmy, a tvrdí, že jediný správný bramborák je se slaninou a majoránkou.
Vyprávěl jsem o své práci, jak jsem od učňáku v Židlochovicích zůstal u staveb vlastně omylem, když mi brigáda na rozvoze písku změnila životní kurz. Poslouchala. FAKT poslouchala, ne způsobem čekám na svou slinu, ale vracela se k věcem, co slyšela o pět minut dřív. Barča zavolala ve 20:47 bude v obchodě ještě hodinu a půl, protože fronta na těstoviny jak u Mustangů v Lidlu.
Ohřeju něco, když byste měli hlad, prohlásila paní Marešová klidně. Nechtěl jsem obtěžovat. Dala mi najevo, že už jsem její”, když jsem usrkával ledový čaj v její kuchyni. Zůstali jsme na večeři rýže s kuřecím, jednoduché a vynikající. Jídlo chutnalo i navzdory tomu, že jsem na Barču nebo krabici nebo cestu domů úplně zapomněl. Byla to ta chvíle klidu, o které člověk neví, že ji potřebuje, než ho naprosto šokuje.
Když Barča dorazila, přesně ve chvíli, kdy jsme s její mámou řešili, jestli je horší řídit po Praze nebo po dálnici, vstoupila, zarazila se a podezřele dlouho mlčela. Zadívala se na mámu, pak na mě, pak si všimla dvou talířů ve dřezu. Vy jste spolu jedli, jo? klidně, jako by zvažovala, kolik másla na úsměv. Ano, přitakala mamka. Barča položila tašky, pozorovala nás a chvilku to vypadalo, že se chystá něco poznamenat. Místo toho odešla do kuchyně beze slova.
Rozloučil jsem se, paní Marešová mě doprovodila ke dveřím tím způsobem, že přesně chápete: stačilo přijít a být, žádné divadýlko. Z venku jsem si všiml, že světlo na verande lehce poblikává, nahlásil bych to, ale trapný zážitek byl spíš z její blízkosti než z vadné elektřiny.
Cestou domů jsem na paní Marešovou myslil víc než na Barču za poslední měsíc. A upřímně vůbec se mi to nechtělo vytěsnit.
Rozhodl jsem se už nevracet, protože se nestalo nic přes čáru. Večeře, puzzle, žertíky o řízení v koloně. Jenže celou noc mi v hlavě znělo její: Na dálnici aspoň všichni jedou stejným směrem. Taková blbost a přesně mi to odemykalo půl roku vnitřní mlhy.
Na stavbě druhý den jsem se snažil být maximálně formální: plánoval jsem novou stavbu v Bystrci, řešil dlaždiče, oběd na stole, paní Marešová v hlavě (čtyřikrát, pětkrát, no dobře, šestkrát).
V sobotu dopoledne mě třikrát přinutilo zamířit v OBI k sekci osvětlovací techniky a vzpomněl jsem si na její závěsné světlo na verandě, to zběsilé blikání při mém odchodu. Koupil jsem šroubovák i malé světlo a bez ohlášení směr Modřice, v ruce dva kelímky kávy z místní pražírny, už jsem se přestal tvářit, že jen tak opravím světlo.
Otevřela mi zase v malovaných džínách a staré flanelce, barva na ruce, na tváři tečka evidentně si jí nevšimla. Kvůli tomu světlu, že? přikývla a pustila mě dál. Malovala pokoj pro hosty. Stál jsem ve dveřích a měl chuť jí pomáhat, ale přiznala, že chlapi k tomu nejsou potřeba. Sice se smíchem dodala, že když už tam stojím, můžu natírat druhou stěnu, a podala mi váleček. Zjistili jsme, že spolu můžeme pracovat, aniž bychom se mlátili do lokte.
Postupně jsme přešli od povrchní konverzace až k tomu, že se mě narovinu zeptala: Jak to ve skutečnosti jde? Sdělil jsem jí, že poslední rok jen jedu na setrvačnost, že rozchod s Barčou mě netrápil, což mě ale trápilo ještě víc, protože jsem řešil, zda jsem vůbec někdy byl opravdu přítomen. Chvilku mlčela a pak přišla věta, co se mi usadila v hlavě: To je, když tak dlouho děláš, co dává rozum, že zapomeneš, zda ti to něčím hýbe uvnitř.
Dodělali jsme svršek zdi, poklidili, ona myla štětce a já skládal zakrývací folie. Prohlédla si svůj vymalovaný pokoj, jako když hodnotíte nový účes lepší. Přitakal jsem: Mnohem lepší. Pozvala mě na rajčatovou polévku s toustem a povídali jsme o její rozjíždějící se firmě, pídili se po smyslu podnikání. Cítil jsem, že s ní mluvit je zázrak.
Když jí dvakrát zablikal telefon, otočila ho displejem dolů. Přiznala, že má život trochu neuspořádaný a že chci-li, je fér, abys to věděl, než to půjde dál. Řekl jsem, že nespěchám. Odjížděl jsem s flekem barvy na rukávu, tušil jsem, že jsem v jiné kapitole, než je oprava světla.
Ozvala se mi zanedlouho sama. To jsem nečekal. Zavolala v úterý večer. Byla zadržená, nervózní, zmínila, že jí zlobí branka do zahrady a druhý den má prezentaci projektu, potřebuje se dovnitř dostat. Vytáhl jsem se, že dřevo nabobtnalo po dešti, přijedu se podívat.
Na dvoře stála, zápasila s velkým květináčem a pěstěnými muškáty. Nářadí jsem měl, zabralo to patnáct minut, než jsem branku ukecal a brána se vzdala. Zatímco jsem hobloval, ona sázela kytky precizně rozestavené, přesné, věděla přesně, čeho chce docílit.
Když práce skončila, sedli jsme si na verandu ona s vodou, já jen s pocitem, že je správné tu zůstat. Vy to slovo v pohodě používáte často, rýpla si. Jako zaklínadlo, když nechcete pustit nikoho blíž. Přiznal jsem, že už dávno nejsem v pohodě, ale že tady je mi nejlíp za dlouhou dobu. Mlčela a řekla, že taky.
Najednou přijelo auto, z auta vystoupil muž přes padesát s taškou papírů a výrazem nesnáším překvapení. Obrátil na paní Marešovou: Měl bych volat. Ona s klidem, že jde o společný účet z rozvodu, má kontaktovat právničku, návštěvy mimo domluvu nejsou třeba. Chvilku to viselo ve vzduchu, muž odešel bez vítězství, Lady Marešová si oddechla. Divné napětí, ale zůstali jsme na verandě ještě dlouho, seděli mlčky a já pochopil, že ona sama ví, co dělá.
Od té chvíle už bylo těžké chtít odejít.
Další sobotu jsem přišel přesně v šest, přinesl víno z Valtic (vybíral jsem déle než kravatu na maturitu). Otevřela v tmavě zelených šatech, v kuchyni voněla pečeně s bylinkami, stůl naservírovaný, ubrus, svíčka ve sklenici, jazzová deska bzučela z gramofonu. Dvě skleničky, formální atmosféra a stejně jsme hemžili, že předstírání už je minulost.
Přiznala, že bývalý stále obtěžuje právničkou i telefonáty, ale už to neřeší, má lepší věci na práci třeba mě. Po večeři jsme seděli na verandě pod světýlky, které si natáhla sama. Seděli jsme těsně vedle sebe, až bylo jasné, že prostor mezi námi je dobrovolný. Povídali jsme si o manželství poprvé o detailech, o zmenšení vlastního hlasu a pohlcení v kompromisu, který vás tiše ničí. Přiznala, že jsem až příliš snadný na rozhovor, což je trochu problém. Nabídl jsem, že se zkusím stát nudným.
Smála se nahlas, ale brzy ztichla z druhé ruky to bylo ticho přicházející, ne odcházející. Dlouze koukala do zahrady a řekla: Dlouho jsem si nic nedovolila chtít, bylo jednodušší nic necítit. Ale už mě nebaví žít podle tabulek. Podívala se na mě přímo, dal jsem jí ruku, pomalu bez spěchu. Neucukla. Políbil jsem ji. Není třeba slov bylo to jednoduché, jisté a správné.
Naklonila se ke mně: Barča z toho bude mít hlavu jak balón. Pravděpodobně. Bývalý ještě větší. Ať si zvyká. Usmála se: Ničeho se vážně nebojíte? Dívám se na ženu, která mi otevřela v županu, nabídla ledový čaj, učila mě nepřidělat se k plotu, která si opravila zahradní branku, celý život utlačovaná a teď zase roste. Ani trochu, odpovídám.
Propletla prsty s mými, opřela hlavu o moje rameno a takhle jsme tam seděli ještě pěkně dlouho. Zevnitř hraje jazzová deska, v noci klid a světlo, co už nebliká. O pár měsíců později její brána držela, protože jsem jí o víkendu přeosadil nový rám, zatímco ona z režisérské židličky popíjela kafe. Barča se po telefonu rozčilovala, ale časem připustila, že máma je konečně v pohodě.
Robert, tedy bývalý, dvakrát volal a šel do hlasové schránky, všechno řešila právnička; světlo i branka už drží, a já sedávám u paní Marešové na večeři a toust spálíme, protože víc záleží na tom, jak se spolu smějeme, než na směru v kuchařce.
Usměje se, bouchne mě do ramene a pošle nadávku na připečený toust a já vím, že přesně takhle má světlo na verandě svítit. Když něco opravíte pořádně, prostě drží.