Lukáš Bednář vyrůstal bez otce. Lépe řečeno, otce měl, ale když mu byly čtyři roky, tatínek tragicky zahynul. Bednář Miroslav, který sloužil u hasičů, přišel o život při záchranných pracích po zemětřesení v jedné asijské zemi. Spolu s ním zahynul i jeho věrný parťák, německý ovčák Baryk, kterého Miroslav vychoval od malého štěněte.
Lukášova máma, Bohumila, zůstala vdovou, nikdy se znovu nevdala a vychovávala syna sama. Ve čtrnácti letech se Lukáš přihlásil do kynologického kroužku v místním klubu chovatelů. Bohumila synovo rozhodnutí schvalovala, i když měl skrytě obavy, že půjde ve stopách otce a vrhne se do nějaké nebezpečné profese. V šestnácti si Lukáš domů přitáhl štěně německého ovčáka a celé týdny nevěděl, jak mu říkat.
Jednou přišel ze školy domů a zaslechl maminku, jak se štěnětem hovoří:
Ach, ty moje malá pohromo, už zas jsi něco provedl, darebo…
Kluk se usmál. Tohle slýchával už v dětství, když domů nosil kolena od hlíny nebo lezl po stromech. Vešel do pokoje a smíchem pronesl:
No jo, tak máme jméno bude to Pohroma.
Za dva roky z Pohromy vyrostl nádherný, silný a poslušný služební pes. Lukáš byl pyšný nejen na něj, ale i na to, co spolu dokázali. Pak přišel čas narukovat a Lukáš napsal na vojenskou správu žádost, jestli by mohl sloužit i se svým psem. Potají připravoval Pohromu na službu a doufal, že projdou zkouškou už v armádě. Byli posláni do výcvikového centra, kde spolu tři měsíce dokazovali, že jsou na službu připraveni.
Po výcviku je poslali na česko-slovenskou hranici. Tam je přivítali až s moc velkým nadšením, a dvojici se rychle začalo říkat “Pohroma a Bída”. Když šli na hlídku, říkalo se: “Zase vyrazili Pohroma a Bída!”
Služba šla svým tempem, než se jedné noci při obchůzce nestalo něco zlého. Narazili na pašeráky a strhla se přestřelka. Jeden voják byl těžce raněn, druhý zastřelen a Lukáš zmizel beze stopy. Pohroma byl také zraněn. Celá jednotka prohledávala okolí, ale najít ho nedokázali. Obě země hledaly zmizelého vojáka celý měsíc, výsledek žádný.
Jednou doma zazvonil důstojník z vojenské správy přinesl Bolí Bohumile smutnou zprávu a měl s sebou i Pohromu. Pes sice přežil, ale přední packu měl křivě a občas zakulhal. Zatímco důstojník vyprávěl cosi o naději a zázracích, Bohumila ho skoro neposlouchala. Držela Pohromu za ucho a povzdechla si:
Ach, ty moje pohromo…
Od té doby byla v parku k vidění zvláštní dvojice. Žena středního věku pomalu vodila na vodítku kulhajícího ovčáka. Bylo v nich tolik klidu a důstojnosti, až se lidé za nimi otáčeli. Každý podvědomě cítil, že mezi nimi je něco víc než jen pouto pespán.
Bohumila venčila Pohromu dvakrát denně, tiše mu povídala a pes ji vnímavě poslouchal, nikdy zbytečně neštěkal.
Pohromo, dneska si upečeme koláče se švestkami a mákem, co řekneš? Zítra je volno, půjdeme se podívat k řece, můžeš si zaplavat.
Uplynul rok. Opět se u ní ukázal někdo z vojenské správy, přinesl pytel granulek, konzervy a vysvětlil, že za rok bude moci syna úředně nechat prohlásit za mrtvého, pokud nepřijde žádná zpráva.
Bohumila pokrčila rameny, poděkovala, a jakousi podivnou ironií se pousmála.
Toho neposlouchej, Pohromo. Lukáš žije, já to cítím.
Jednoho dne zazvonil na dveře neznámý mladík. Bohumila se lekla, ale Pohroma kupodivu nevrčel naopak, radostně začal vrtět ocasem.
Dobrý den, paní Bednářová. Jmenuju se Vojta Pavelka, sloužil jsem s vaším synem, s Bídou, eh, tedy s Lukášem, rychle chrlil kluk ahoj, Pohromo, poznal jsi mě, rošťáku, usmál se a podrbal psa za ušima.
Povídali si až do noci. Vojta líčil zážitky z vojny, Bohumila ho krmila koláčem, ukazovala Lukášovy dětské fotky, vzpomínala na různé lumpárny.
Najednou Vojta náhle zmlkl, rozpačitě se zavrtěl a téměř šeptem pronesl:
Paní Bednářová, prosím, nemyslete si, že jsem blázen…
Bohumila zbystřila:
Copak se děje, Vojtíšku?
Lukáš mi ve snu vzkázal, že se určitě vrátí domů.
Matka se lekla, rukou si přikryla ústa, slzy jí tekly po tváři. Pohroma zpozorněl, došel k Vojtovi, ťukl do něj čumákem a štěknul.
Nebojte, já Lukáše neviděl a nevím, kde je, ale… Před dvěma týdny se mi objevil ve snu a chtěl, abych vám to vyřídil.
Bohumila plakala, neostýchala se. Pohroma jí olizoval ruku, a Vojta seděl potichu, aby nepřekážel tomu malému rodinnému štěstí. Tušil, že sen není žádná záruka, ale že za kamarádovu maminku prostě musel.
Uplynul další rok. A znovu chodili parkem ti dva žena se psem, povídali si a nikoho si nevšímali.
Nastala zlatá, pražská podzimní atmosféra. Slunce prosvítalo skrz žluté listí, takže člověk musel mžourat, aby byl vůbec schopen někoho poznat. Došly spolu na konec aleje, když tu z druhé strany kráčel vysoký chlap. Ve zlaté záři působil jako přízrak, kulhal a zpomaloval.
Pohroma zpozorněl, postavil se a tiše zaskučel. Bohumila pustila vodítko z ruky a na slovo “volno” pes zapomněl na svůj hendikep a rozběhl se k tomu, na koho čekal dlouhé dva roky.
A ona? Stála a jen plakala s rukama svěšenýma podél těla. V dálce se objímali její Pohroma a její Bída.