– Mami, tohle je moje dívka Květa Ondřej se snažil pronést tu větu jen tak mimochodem, ale přesto v jeho hlase zněla nervozita. A my bychom chtěli no vlastně tak nějak ehm prostě
– Jo, o tom, co chceš ty, Ondřeji, jsem si už dávno udělala obrázek Maminka si Květu pozorně prohlížela. Ale co tvoje slečna, Květuško? Co ty? Znáš mého syna opravdu dobře?
– Je mi až moc známý, odpověděla nevěsta bez špetky rozpaku. Znám ho jako své boty.
– Jakže? Maminka z toho trochu znejistěla a přešla k vykání. Takhle snad holky nemluví, ne?
– Ale neberte mi to zle, to je jen české rčení znát jako své boty. Ale nemusíme teď rozebírat Ondřeje. Raději bych vás poznala blíž. Třeba se nám spolu nebude dobře čekat, než se nám milostpán vyřádí na těch svých mejdanech.
– Jak to myslíte? nechápala maminka.
– No, že spolu budeme sedět v kuchyni, čekat, až se náš klouček konečně objeví doma, a pak společně poslouchat, jak chrápe na mol.
– Ale proč já? Maminka se marně snažila najít správná slova. Vy budete spát přece někde jinde… doufám…
– Ale stejně budete stát za dveřmi a mít o něj strach. Tak to mají všechny maminky.
– Moment… Počkejte, Ondřej nechápavě sledoval směrem, kterým se rozhovor ubírá. Co si to tady o mně povídáte?
– Ticho! vykřikly obě ženy najednou.
– Tak tedy, paní Nováková, zajímalo by mě, jestli doma bijete manžela? O tom mi totiž Ondřej nikdy nechtěl nic prozradit.
– Prosím? Maminka vykulila oči. Že by se ženy praly? To snad ne!
– Ale dělají to! ušklíbla se Květa. Některé manželky vezmou vařečku do ruky a pánbůh s námi.
– Proboha… Maminka si zakryla obličej dlaněmi. Co jsou tohle za výrazy a jaké vášně
– Ale jděte, Květa se na ni spiklenecky usmála. Přiznejte, že jste někdy manžela nebo synka měla chuť aspoň trochu přetáhnout.
– No… Maminka už skoro chtěla přiznat, ale rychle se zarazila. Nikdy jsem to neudělala.
– Vážím si vašeho úsilí vypadat jako pravá dáma, usmála se Květa, ale nevěřím vám. Mít takového syna, a nikdy ho nechtít praštit? To nejde. A vůbec, dostal někdy Ondřej na zadek?
– Nikdy! tentokrát maminka popravdě zakroutila hlavou.
– No vidíš, to je právě ta chyba, Maruško Nováková, Květa pohladila Ondřeje po pozadí. Takové pozadí, které pořád vyhledává maléry, měli občas trochu přivést k rozumu… Ale jinak, Ondřej je fajn kluk. Ještě se dá dobře usměrnit. Mimochodem, Maruško Nováková, nemáte chuť na čaj? U čaje se nejlíp povídá. Koupila jsem k němu medovník
Večer, když z práce dorazil pan Novák, Maruška oznámila synovi i manželovi:
– Milý, náš Ondřej se snad konečně ožení!
– To není možné! zvolal radostně tatínek.
– Klídek, ještě o tom přemýšlím, opravil je syn.
– Ale kdepak, Ondro, maminka zvýšila hlas. Tentokrát do toho půjdeš! A jestli si to rozmyslíš, tu Květu si vezmu za dceru.
– Mami, vždyť Květa má rodiče, pobaveně poznamenal Ondřej.
– No a co, řekla rázně maminka. Tak tě pošlu zpátky do porodnice a budu tvrdit, že mi dali cizí dítě. A tatínek mě podpoří.
– Kdyby bylo třeba, přímo odpřisáhnu! kývl tatínek Ondřejovi a ukázal mu pěst.
A až dlouho do noci voněl v kuchyni čaj a na stole zůstávaly drobky z medovníku, všichni věděli, že rodinu si člověk nevybírá, ale žít v ní znamená naučit se smát, mít pochopení a vzájemně si odpouštět.