Holčičko, dej mi aspoň čtvrtku chleba, zítra ti vrátím peníze. Mám takový hlad, až se mi z toho točí hlava…
Ale jak to? odpověděli mi tohle je přece pekařský stánek. Lahve tady nepřijímáme, umíš číst? Máme tu jasně napsáno: lahve se vracejí jen do sběrny, tam dostaneš peníze a pak si můžeš koupit chleba. Cos čekala?
Já vůbec nevěděla, že sběrna zavírá už ve dvanáct. Přišla jsem pozdě. V životě mě nenapadlo sbírat po městě lahve, abych měla na chleba. Byla jsem úplně zoufalá, vůbec jsem nevěděla, kde vezmu peníze.
No, říká paní za pultem, musíš si přivstat. Zítra ráno běž s lahvemi do sběrny a pak se stav.
Holčičko, dej mi aspoň kousek chleba, zítra ti zaplatím. Už se mi motá hlava z hladu.
Bylo vidět, že té starší paní je strašně trapně, ale držela se vzpřímeně.
Ne, odpověděla prodavačka, nedělám charitu, sama sotva vyjdu s penězi. Tady chodí žebrat spousta lidí, nezdržuj.
Dobrý den, obrátila se prodavačka na muže stojícího u stánku. Přivezli váš oblíbený chleba, abrikosové taštičky jsou čerstvé, višňové zbyly ještě od včerejška.
Dobrý den, odpověděl muž, zamyšleně koukal někam do dálky. Vzal bych chleba s ořechy a sušeným ovocem. A šest těch višňových taštiček.
Myslela jste asi spíš abrikosové, opravila ho prodavačka. Tak tedy s abrikosem.
Muž se díval zamyšleně stranou, ani si nevšiml té starší paní, která celou dobu čekala opodál a pozorovala ho.
Prodavačka mu podala přes okénko jeho tašku. On zalovil v tlusté peněžence a zaplatil větší bankovkou. Při tom koutkem oka spočinul na tváři té paní a na výrazné broži připnuté na jejím saku.
Ta paní vůbec nevypadala jako žebračka. Bylo na ní poznat určitou důstojnost, působila velmi inteligentně. Oblečení měla sice staré, ale čisté a úhledné.
Pavel nasedl do svého auta, tašky položil na přední sedačku a odjel. Nedaleko sídlila jeho firma.
Jakmile vešel do kanceláře, přivítala ho sekretářka Marie.
Pavle, vaše žena volala, prosí, abyste jí zavolal zpátky.
Jejda, Maruško, něco se děje? vyděsil se.
Pavel Novotný vlastnil firmu s domácími spotřebiči. Začínal podnikat už v devadesátkách a díky své chytrosti a pracovitosti firma rychle rostla.
Kancelář si záměrně pronajal na okraji Prahy. Do centra by na to sice měl, ale nechtěl zbytečně utrácet.
Pavel si taky postavil pěkný dům, kde žil s manželkou a dvěma syny.
Za dva týdny měl být už potřetí otcem, proto ho manželčin telefonát docela vyvedl z míry.
Janičko, copak se děje? zvedl telefon.
Pavle, volali nám ze školy. Matěj se zase porval ve třídě.
Miláčku, já fakt nevím, jestli to stihnu, mám toho strašně moc. Pokouším se vyjednat jednu velkou zakázku.
Pavle, víš, že se mi takhle v mém stavu těžko chodí.
Ale prosím tě, ty nikam nechoď. Jen se opatruj, najdu si čas, slibuju.
Jestli Matěj zase neposlechne, dostane doma pásek. Promiň, zlato, musím se vrátit k práci. Dnes přijdu pozdě, nečekej na mě s večeří.
Ach jo, Pavle, ty jsi pořád jen v práci. Děti tě sotva vidí, ráno odcházíš, když ještě spí a večer přijdeš, když už jsou dávno v posteli. Mám o tebe strach, vůbec si neodpočineš.
Co nadělám, taková je práce. Doufám, že už to vydržím maximálně týden a pak si oddechnu. Až budeš v porodnici, s kým necháme kluky?
Něco vymyslím. Najmeme chůvu.
Ale já nechci nechat děti celý den s cizí osobou…
Janičko, popovídáme si později. Teď musím pracovat, a ty by sis taky měla odpočinout.
Mám pocit, že ti je jedno, co s námi doma je.
To není pravda. Všechno, co dělám, je pro tebe, pro Matěje, pro Kubíka a pro naši malou, která se už brzy narodí.
Promiň, neměla jsem to říkat. Moc mi chybíš, chtěla bych tě víc doma.
Pavel makal v práci až do noci. Děti už dávno spaly, Jana ho čekala v obýváku.
Odpusť, dnes jsem to přehnala.
Vždyť je to v pořádku, o sebe se starej, neměla bys čekat tak dlouho. Pojď na kuchyň, ohřeju ti večeři.
Díky, ale dnes nemám hlad. Objednala jsem si něco v práci, ještě jsem přivezl abrikosové taštičky. Ty jsou fakt boží, lepší neseženeš. A ten chleba s ořechy…
Taštičky byly dobré, ale ten chleba nám s dětmi vůbec nechutnal.
Pavel se zahleděl do stolu a vzpomněl si na starou paní u stánku.
Pavle, jdi si lehnout. Zase vstáváš za tmy, že? Povídej, proč jsi dnes tak divný? Děje se něco ve firmě?
Ne, vše je v pořádku. Když mi vyjde domluva s jedním dodavatelem, bude to skvělé.
Vypadáš strašně unaveně, usínáš tu vestoje.
Jen se snažím vzpomenout. Dneska jsem viděl u pekařského stánku paní vlastně paní učitelku. Byl jsem nějak mimo, vnímám až teď útržky jejich rozhovoru… Nejvíc mě trápí, že mi její tvář byla povědomá, ale nevím, kde jsme se potkali. A ta brož…
Pavel byl člověk s dobrým srdcem, vždy rád pomohl druhým.
Tvář té postarší ženy se mu neustále vybavovala. Vyčítal si, že jí v tu chvíli nepomohl. Hlavně ho zneklidňovalo, že mu připomínala někoho z jeho minulosti a nemohl přijít na to, odkud.
Druhý den dorazil do práce brzy a pustil se do papírů. Zkusil spočítat nějaké jednoduché příklady. “Buď jsem se špatně vyspal nebo zapomněl matiku,” pousmál se.
A pak mu to najednou došlo: “To není možné… vždyť to byla paní Tereza Vaňková!” Poznal ji podle brože a saka, neviděl ji už sedmnáct let.
Tereza Vaňková byla jeho bývalá učitelka matematiky, všemi milovaná. I rodiče žáků si k ní chodili pro radu.
Vzala si manžela pozdě, až v osmatřiceti. Narodila se jim holčička, ale byla nemocná a její život byl velmi krátký, do tří let.
Po smrti dcery se Tereza rozvedla a zůstala sama, svou lásku a péči věnovala žákům ve škole.
Pavlovo dětství bylo těžké. Vyrostl s babičkou, rodiče tragicky zahynuli jednou jeli pracovat na pole, nezvládli řízení náklaďáku.
Pavel byl chytrý, pilný. Chápal, že musí tvrdě dřít, aby něčeho dosáhl. Učitelé si ho všímali, Tereza Vaňková o to víc.
Často u ní pomáhal doma, hlavně když byl ještě kluk. Bydlela v malém domku, měla toho na starost dost a Pavel byl rád, že může pomoct.
Tereza věděla, že babička s Pavlem nemají peněz nazbyt a ne vždy mají doma co jíst. Chtěla mu vařit oběd, ale on se styděl přijmout. Tak si vymyslela různé drobné práce a vždycky ho pak pohostila.
Pekla i domácí chleba ve staré peci; formu měla po babičce a byla na ni hrdá. Pavlovi ten chleba nikdy nezačal chutnat jak říkával, nic lepšího v životě nejedl.
Když ti tak chutná, tak si vezmi i pro babičku, usmála se Tereza a uřízla kus.
Pavel se tolik ponořil do vzpomínek, že ani nevnímal pracovní ruch v kanceláři, lidi už přišli a on koukal z okna.
Věděl, že místo, kde kdysi Tereza bydlela, teď zabírají paneláky. Tak zavolal známému policistovi, jestli by ji nepomohl vypátrat. A opravdu do hodiny věděl, kde teď bydlí.
Ale chvilku mu trvalo, než si našel čas. Ve firmě toho bylo moc.
Večer doma pověděl Janě všechno o Tereze Vaňkové.
Víš, přemýšlel jsem, že Tereza je férová a vzdělaná ženská. Máš starost, kdo se postará o kluky, až půjdeš do porodnice… Co kdybychom ji pozvali k nám? Hodně mi toho dala a naučila mě do života, nedokážu ji jen tak nechat trápit se sama.
Jasně, Pavle, určitě ji k nám pozvi. Třeba udělá s naším Matějem divy, bůh ví, proč je pořád tak zlobivý.
Nevíš jaká je Tereza, má obrovský dar domluvit, usmál se Pavel.
Mezi Pavlem a Janou panovalo opravdové porozumění.
V neděli už si našel čas. Koupil kytici a vyrazil za svou bývalou učitelkou.
S trémou zazvonil. Otevřela Tereza Vaňková, stáří na ní bylo znát, očka už neměla tak jiskřivá jako kdysi.
Dobrý den, paní učitelko, já jsem Pavel Novotný. Asi už si mě nepamatujete, maturoval jsem před sedmnácti lety.
Ale Pavle, samozřejmě, pamatuju si tě. Poznala jsem tě hned tam u stánku.
Omlouvám se, že jsem vás hned tehdy nepoznal, byl jsem myšlenkami jinde, asi jsem vypadal neohrabaně.
Paní učitelka se rozplakala.
To ne, já vás celou dobu chtěl najít, moc mě mrzelo, že jsem nepomohl.
Přidržel jí kytku.
Děkuju. Naposledy jsem dostala květiny na začátku školního roku před čtyřmi lety. Pak jsem odešla ze školy. Teda spíš mě odešli.
Nemůžu vám nabídnout ani čaj důchod přijde až za dva dny.
Já jsem dnes přišel, abych vás vzal k nám. Máme velký dům, jsem ženatý, dva syny a čekáme holčičku.
Ale Pavle, to nemůžu. Určitě by tvé rodině vadilo, kdyby u vás bydlela cizí paní.
Ne, já vás zvu jako vychovatelku! Mluvil jsem s Janou, ona je pro naše děti si zaslouží moudrého učitele. Kdo jiný by to měl být než vy?
Matěj, náš starší, pořád má průšvihy… Myslíte, že si s ním poradíte?
Za rok mi bude sedmdesát, ale zkusím to.
Tak, Terezo, balte kufry, jedeme k nám poznat moji rodinu.
Od toho dne bydlela Tereza Vaňková u Novotných a na všechny starosti mohla jednou provždy zapomenout.
Jana byla nadšená, jaká je Tereza moudrá, klidná, prostě poklad pro celou rodinu.
Za nějakých deset dní se narodila očekávaná holčička, dali jí jméno Bohdana. Po dobu, co byla Jana v porodnici, kluci si užívali s Terezou každý den. Učila je, vařila jim dobré jídlo, pomáhala jim s učením.
Pavel i Jana byli v klidu, děti měli v těch nejlepších rukou.
Matěj, který býval darebák, u Terezy úplně změkl nikdy na něj nemusila zvyšovat hlas, a on zapomněl na svoje potyčky ve škole.
Konečně přišel den, kdy Pavel vezl Janu s malou Bohdanou domů z porodnice.
Moc se mi po vás stýskalo, moji zlatí! sevřela Jana kluky v objetí.
Máme se báječně! smál se mladší Kuba.
Mami, s paní Terezou jsme pekli chleba! chlubil se Matěj.
Je výborný, ale paní Tereza říká, že v troubě není nikdy tak dobrý jako býval z pece. Ten byl prý o moc lepší, dodal.