To mi stouplo do hlavy
Mám problém – jsem příliš dobrý...
Brzy po otcově smrti mě matka požádala, jestli by k sobě nemohla pozvat svou sestru Sáru.
Mohly by si navzájem pomáhat a topení a elektřina by byly levnější.
A další věc je, že bych v noci nebyla v domě sama.
Souhlasil jsem, jsem přece její synovec a jsem hodný.
I když tetu Sáru jsem nikdy neměl rád, vždycky byla hádavá, lakomá a zlomyslná…
Říkal jsem si: je už stará, možná se změnila.
Jakmile se k nám teta Sarah nastěhovala, začaly problémy – moje matka pořád brečela do telefonu.
Byla velmi despotická, snažila se v domě zavést svůj vlastní pořádek, za všechno jí vynadala, schovávala jídlo a předstírala, že je nemocná, aby nešustila.
Pracovala jsem daleko od rodného města, nikdy jsem neměla čas zajet se podívat, co a jak.
Jednoho dne mi zavolali, že máma zemřela.
Jel jsem domů na pohřeb s pevnou myšlenkou, že dům prodám, jen jsem neměl peníze. Ale teta Sarah na pohřbu tak plakala, že mi nedalo, abych jí o svém nápadu neřekl.
A kam měla chudák žena jít, když její syn pronajal její byt. Nechala jsem ji u nás bydlet, jak dlouho chtěla.
Po nějaké době se na mě sesypaly telefonáty od sousedů, všichni si stěžovali.
Teta si sama vykácela jasany na dvoře, bez ptaní si udělala kurník, její syn se k ní nastěhoval a pořádal velké opilecké večírky.
Do telefonu jsem jí řekla, že to nejde, že ten dům prodám, žádný problém.
Ale pokaždé, když jsem přišel domů s úmyslem hledat kupce, vítala mě s takovými slzami v očích – ne řeka, ale záplava.
A pořád posmrkávala o mé matce.
Byla anděl, byla svatá, každou noc se jí o ní zdálo…
V jednu chvíli mi zavolali z prokuratury, že náhodou přistihli tetu a jejího syna, jak se snaží prodat můj dům s padělanými dokumenty. Byla jsem vzteky bez sebe.
Přijela jsem – teta mě přivítala a hned od dveří začala ronit slzy a spěchala mi políbit ruku, aby mě poprosila o odpuštění.
Viděla jsem se v úžasu.
Zabouchl jsem dveře a šel spát k bratranci. Všechno jsem jí podrobně vylíčila – jak teta pořád řvala a řvala, aby mě obměkčila.
A sestřenice se zasmála: „Hele, ty nevíš, že tvoje teta má už dvacet let chronický zánět slzných kanálků?
Museli ji operovat, ale ona se nechtěla rozhodnout. Její slzy nejsou pravé, je to jen výtok. Zlá zrůda jako ona nemůže plakat pro nic na světě. Svou zlobou přivedla tvou matku do předčasného hrobu.“ ‚Cože?‘ zeptal jsem se.
No, teď už jsem opravdu vzlykala – žalem i vztekem.
Chystala se mě usmažit taková dobrácká babička! Chystala se mi vzít dědičný dům před nosem.