Dostal se do těžké autonehody, při které si vážně pochroumal obě nohy. A tím všechno skončilo
Dobře rozjetý byznys, kde ho čekalo místo generálního ředitele a tučný plat. Plánovaný víkend na Šumavě s manželkou. Tradiční pánské sešlosti v sobotu večer nad Plzní v oblíbené hospodě. Všechno najednou pryč.
Nohy mu lékaři poskládali snad zázrakem, ale potom ho co nejdřív poslali domů. Co jiného mohli dělat? Jen doufat v pomoc Boha a v špetku štěstí. On věřil, ale v noci křičel bolestí. Jen injekce ráno a večer mu dovolily na chvíli zdřímnout.
Z postele nevstal skoro dva měsíce, používal jen bažanta jako nějaký děda v domově důchodců. Díky Bohu za jeho ženu Alžbětu, která vždycky pomohla. Když pak začal zkoušet vstát a balancovat na chodítku, bolest se vracela dvojnásob, desetkrát horší.
Znáte injekce do břicha, abyste nedostali trombózu nebo proleženiny, když musíte týdny ležet bez pohnutí? Panečku, to je zážitek. Nemůžete zakašlat, kýchnout, promiňte mi, ani pořádně na záchod. Potřebujete silné nervy.
Jakýchpak nervů, proboha? Žádné už nezbyly. Ani síly snášet bolest.
Jenže čas šel dál a on se znovu učil chodit. Špatně, třásl se při každém kroku, málem padal. Ale byl to pokrok.
Kamarádi zmizeli nevolali, nezajímali se. V práci během jeho nepřítomnosti dosadili jiného na jeho místo. Jak a kdy skončí tohle trápení, co dalšího může čekat, na to neměl odpověď.
Chápete sami nálada na bodu mrazu. Vyhlídky mizerné. Naštěstí ho žena neopustila
Poprvé, když se opíral o berle a s manželkou poprvé vyšel ven, slunce ho doslova udeřilo do očí, až se mu rozbušilo srdce. Zalapal po dechu. Rozplakal se. Nepotřebný invalida na dvorku mezi paneláky, to je vše, co z něj zbylo.
Bětka od něj na chvíli poodstoupila, aby mu dopřála chvilku samoty, on zatím zkusil chvíli jít o berlích, přivíraje oči před sluníčkem a učil se znovu vnímat jarní vítr.
Zespodu se ozvalo významné mňouknutí. Muž sklopil zrak. U jeho levé berle sedělo malé šedivé koťátko.
Co chceš? zamumlal.
Zvířata pro něj dlouhá léta nebyla, nevěděl, jak se k nim chovat. Kočička na něj koukala a slabě zakňourala, že má hlad.
Prosím tě, dones mu karbanátek, požádal manželku.
Když se vrátila, vzal jídlo z jejích rukou a opatrně se shýbnul ke kotěti. To se na něj zadívalo a pustilo se do jídla.
Druhý den přišli znovu na dvůr, on s bolestmi přemýšlel, kolik kroků dnes zvládne a už čekaly tři kočky. Asi tu posedávaly často.
No, teda! ušklíbl se, poprvé ho bolest na vteřinu pustila.
Bětka neochotně, ale donesla tři karbanátky a on je, zatínaje zuby, každému z koček rozdal.
Další ráno jich čekalo pět, přiběhly i dvě malé pouliční psíci. Bětka nadávala, ale nechal ji dojít do smíšky pro kilo párků. Rozporcovali je mezi celou smečku.
Zvířata se na něj lepila, pobíhala kolem něj, jako by ho zvala do hry. On se usmíval, i když to bolelo, ale vykročil, poprvé s pocitem, že je součástí nějakého veselí. Pejsci štěkali radostí, on bručel i se smíchem zároveň.
Další den lilo a foukalo. Bětka už vyhrožovala, že mu vezme berle, ale on trval na svém a poprvé sestoupil bez její pomoci.
Oni mě čekají, vysvětloval jí tiše. Nemohu nepřijít. Musím.
A přišel. Pět koček a dva psi kolem něj křepčili, on se smál v dešti a hrál si s nimi.
Opodál stála žena s deštníkem. Pozorovala manžela, jak běhá na dešti, a na rtech jí hrál úsměv
Čas plynul a místo dvou berlí měl už jen jednu, později už ani tu nepotřeboval. Berle překážely honbě za čtyřnohými kamarády. Teprve teď si uvědomil, že ho už dlouho nohy nebolely.
V práci ho nečekali. Invalidu, co kulhá na obě nohy, tam nepotřebovali. Vyplatili mu slušné odstupné a on podal výpověď sám. Času měl dost, a rozhodl se, že všechno sepíše.
Nevěděl proč, ale vznikla z toho divadelní hra. Slušně dlouhá. Když dopsal poslední stránku, obešel několik divadel v Praze, ale všude se setkal s odmítnutím. Nikdo se neozval, jen jeden malý ochotnický spolek v podzemí na Žižkově.
Za týden mu zavolal režisér:
Budeme uvádět, jen to potřebuje pár změn a škrtů.
Měsíc se s režisérem hádali nad každou větou. Další měsíc se připravovala premiéra.
V sálku pro patnáct diváků nebylo ani plno. Ale těch patnáct lidí pro něj bylo nejdůležitějších v životě.
Byl nervózní, bál se pohlédnout do hlediště, a když zazněla poslední slova a spadla opona, rozhostilo se ticho duše, srdce, naděje mu klesly. Měl dojem, že ticho trvá věčnost
A pak potlesk jako hrom! Radostný smích herců, děkovné klanění.
Druhé představení bylo vyprodané, lidé stáli i v chodbě. Potlesk byl tak silný, že opona málem spadla.
Brzy hráli v centru města. Do společenské místnosti se scházeli divadelníci kvůli jeho nové hře stal se hvězdou.
Koupil si elegantní oblek a na děkovačky vyšel vždy po boku s Bětkou. Jak jinak? Jinak to nešlo.
Co bylo se dvěma pejsky a pěti kočkami z dvora, ptáte se?
Dva psy a dvě kočky si vzali domů. Tři další si rozebrali jeho obdivovatelé.
O čem to všechno je? O ničem a o všem. O tom, jak moc záleží na tom, když u svých nohou vidíte oči plné naděje a víte, že už nemůžete padnout. Musíte obstát.