Tohle ti musím vyprávět, protože bys mi stejně nevěřila!
Markéto, už zase? Jak dlouho to ještě vydržím? Copak já makám jen pro tvého kocoura!
Ten kocour, kterého se právě Markéta snažila narvat do přepravky, jí něžně proklouzl z náruče, žuchnul na lino v předsíni a šup, už se cpe pod botník. Z kouta pak táhle mrouská, že bys ho politovala. Vážně vypadal, jako by chtěl svůj mrzký život jak říká Roman prodat co nejdráž.
Takhle to je už léta, protože Bazal, jak kocoura Markéta pojmenovala podle francouzského spisovatele, s ní už bydlí snad deset let. Kolik mu je opravdu, netuší ušáka tahle přitáhla domů z ulice, a už to byl dospělý kocour, i když mladý, jak Markétině mámě řekli veterináři.
Tenkrát s ním máma Natálie běžela na veterinu skoro celou cestu, kocoura zamotaného do dětského peřinky tiskla k sobě a vzlykala:
Pomozte mu prosím vás!
Kde jste vzala takového netvora? podivila se veterinářka. To je klasický pouliční kocour!
No a co jako? Je můj! Peníze vám snad páchly? Nebo člověk musí přijít jen s perským kocourem?!
Natálie byla tehdy tak vzteklá, že jí veterinářka radši nedráždila. Dobře udělala.
Natálie Nováková byla extrémně tvrdohlavá a rázná ženská. Co měla dělat? Přežila manžela, vychovávala Markétu sama bez chlapa, do toho se starala o své stárnoucí rodiče, a to vše za plat učitelky v mateřské škole. Ještě aby se nechala urážet kvůli kocourovi!?
Bránit sebe uměla, to se musí nechat a přitom to byla dobrá duše. Milovala malé děti a hlavně kočky, psa si nikdy netroufla pohladit, měla z nich strach od dětství.
Nikomu nic neodpustila. Ani sousedkám, co pokukovaly za závěsem, ani rodičům dětí v práci, a už vůbec ne nějakým drzounům na ulici, co si mysleli, že je snad snadná oběť. Nepotřebovala řvát, hádat se, vždy dokázala najít tu správnou větu, která toho druhého úplně odzbrojila. A místo hádky nebo výčitek najednou seděla se svým “nepřítelem” v koutě, poslouchala, jak si na něco stěžuje, a nakonec jí ještě děkovali a šli pryč spokojení.
Ale doma, to bylo jiné kafe. Tam tenhle dar moc nefungoval. S blízkými vždycky ostrouhala…
Manžel jí dal sbohem týden po svatbě. Ženská z tebe nebude, to radši budu baletkou, řekl a s úsměvem zmizel v dáli. Jasně, bolelo to, ale když za dva měsíce zjistila, že je těhotná, uklidnila se. A řekla si: Jsem prostě ženská. Chlapi nerodí…
Markétě se narodila, když už všechno bylo zařízené díky babičce. Táta prodal chalupu, dali babičce svazek peněz (v hotovosti, žádné převody, haha!) a koupili Markétě čtyřpokojový byt na Vinohradech! Stará škola, sice v dezolátním stavu, ale srdce se radovalo.
A protože život není pohádka, všechno padlo na Markétu, babičku i dědu. Všechno zvládli společně. Než babička onemocněla, ještě Markéta stihla dovézt domů toho zuboženého kocoura z ulice.
A ve stejný den Markéta málem ztratila dceru! Anička (to je Markétina holka) šla jako vždycky ze školy, ale za rohem zmizela. Celá rodina ji hledala, už chtěli volat policii a ona se vrátí s uplakaným obličejem a šušká: Mami, tomu kocourovi je zle, ne mně!
Na veterinu to vzali poklusem, a tam za zásah a ošetření zaplatila Markéta skoro celé své zbylé úspory. Tolik korun? To bych koupila dva mainské mývalíky! sykne. Jenže nesmlouvá, vždyť z toho klubka šedých chlupů se stane rodinný miláček.
Anička pak jednoho večera vylezla z postele, objala Markétu na kuchyni a šeptá: Mami, nech si toho kocoura jako dárek k narozeninám, mně jiné překvapení nekupuj. No, co bys dělala ty? Kocour zůstal a doma byl králem.
Však bys ho musela vidět, jak se uměl přitulit k babičce, jak sedával u Aničky, když se učila tlapičku na sešit, oči jako knoflíky.
A pak, když babička odešla, a pár měsíců nato i děda… Všude seděl ten Bazal, takový klubíčko, mlčky s každým a pro každého.
Doma časem zase všechno začalo fungovat. Markéta začala pracovat jako chůva to ti taky musím říct, až budeš potřebovat někoho fakt dobrého k dítěti, volej mi! Byla jako poklad, na doporučení šla z rodiny do rodiny, platili víc a víc. Doma ale stejně každý den podrbala Bazala za ušima: Bez tebe bych na to nikdy neměla odvahu, kocoure.
A víš co? Ten kocour s Aničkou doteď všechno sdílí pořád s ní, dokonce i když měla první zamilování, když do bytu pozvala Kryštofa. Ten zvíře nesnášel pořád sykání, odhánění, křik… Dva se nesešli, co ti budu říkat.
Když ale přišly svatba a první malér, starý Bazal byl průšvih. Onemocněl, potřeboval veterinu, a Kryštof Markétě doma řval kvůli těm účtenkám:
Jsi normální, Markéto? Já na léčbu kocoura fakt nemám! Vždyť je to jen zbytečný kus chlupů! Zbavme se ho!
Markéta mlčela. A když toho bylo moc (a večer zjistila, že čeká dítě), prostě si sbalila klíče, podívala se Kryštofovi do očí a řekla: Tady je konec. Buď tady platí domov pro všechny, nebo pro nikoho. Já s Bazalem odcházím.
Kocour se časem vykurýroval, Anička byla šťastná, Markéta klidná a narodil se jim další člen rodiny malá Alenka. A víš co je nejlepší? Ten kocour byl ta nejlepší chůva, bránil Alenku, spal s ní, přede v uších. Babička by měla radost!
No a Kryštof taky nezůstal úplně mimo začal Aničce pomáhat, staral se aspoň víc o dceru, snášeli se normálně. Alenka to taky vzala po svém jedna plyšová hračka u mamky, druhá u táty, směje se, těší se do obou bytů.
A co myslíš, že je na tom nejhezčí? Když máš dobrého člověka v rodině ty to určitě zažíváš taky , i starý kocour ví, že o to tady jde. Ne všechno je podle představ, ale lásky je dost pro všechny.
A až jednou malá Alenka dospěje, až se stane mámou ona a pohladí to svoje děťátko po tváři, úplně stejným gestem jako kdysi Markéta, babička Natálie i Anička, bude vědět všechno je v pořádku. Protože jestli máma dobře přede, budou i koťata spokojená. A u Alenky to tak určitě bude na to můžeš vzít jed!
Tak to je ten náš příběh, prosím tě. Úplně obyčejný a přece ten nejvíc náš.