Některé zvláštnosti rodiny Olinky Krásné
Olina zase venčí psa…
Bože můj, co jí to zase s tím chudákem udělala? Podívej se, ocásek má teď ne fialový, ale růžový! No podívej, jak s ním vrtí!
Olinka je prostě svá. Ale je laskavá a poctivá! Takových dívek už teď moc nepotkáš. Když byla babička v nemocnici, Olinka ji ani na chvíli nenechala samotnou, lítala kolem a vůbec nemyslela na svůj mladý život.
Cože! Jen včera jsem ji viděla, jak ji nějaký fešák vykládal u vchodu z auta.
Třeba to byl taxikář!
Jistě! Od kdy u nás taxikáři líbají dívkám ruku?
Vážně až tak?
Přesně tak! Povídám ti, že se naše Olina už brzy vdá.
Tak ať je to tak. Babička bude mít radost, že ji takhle vychovala! Chytrá, krásná, slušná. Jen kdyby neměla tu svoji profesi!
A co ti na její práci vadí?
Vyšetřovatelka? To není práce pro ženu!
To se říká jen tak! Kdo dneska ctí zákon tak jako její babička? A co víc, dělá to Olinka skvěle! Psali o ní i v novinách a byla i v televizi jak ji chválili. A ty máš řeči.
Já nic. Jen jí přeju, ať se jí daří! Že něco dokáže, bylo jasné už od dětství! Pamatuješ, jaká byla?
Jistě! Celá babička. Oheň v očích!
Ta, o které se sousedky u lavičky před vchodem bavily, právě prošla kolem, všem se mile poklonila, a najednou se vesele rozběhla za psem s růžovým ocáskem, poskakujícím po pískem posypaných namrzlých chodníčcích.
No koukej na ni! Kam to běží?
Kam by, jde naproti sestře! Dneska přilétá Kateřina!
A to víš odkud?
Sama mi to říkala. Hele, už zastavuje taxi!
Z auta vystoupila statná dívka, beze slova zamířila k běžící Olině, pevně ji objala a pozdravila psa, který jim v patách radostně kroužil.
Olino! Cos to zas vyvedla tomu psovi?
Ale vždyť je to hezké! Je to nejoblíbenější odstín babičky.
Ach, jak se mi po tobě stýskalo, moje zvláštní sestro!
Olina sestru znovu objala a rozesmála se.
O tom, že je Olinka Krásná trochu svérázná, věděla celá čtvrť. Projevy její výjimečnosti se začaly objevovat už v jejím zlatém dětství. Milé děvčátko s dvěma tenkými copánky, na jejichž koncích babička vždy uvazovala mohutné, staromódní mašle, vždy slušně zdravilo sousedy, a usmívalo se svými, lehce křivými, do zásahu adoptivního dědy ne zrovna dokonalými zoubky.
Na pozdrav obvykle navázala laskavým: “Jak se máte?”
Ale i ti, kdo neměli žádné tajnosti a nebojácné papoušky, co by mohli prozradit všechny rodinné tajemství, na její otázku brzy přestávali odpovídat. Olinku se totiž všichni trochu báli.
Ta holka byla totiž náramně upovídaná.
Jenže! To by samo o sobě zase tolik nevadilo. Děti přece žvaní. Ale Olina to měla zvláštní co kde zaslechla, viděla a spojila si, to uměla vyklopit zrovna tomu, koho se to nejvíc týkalo.
Teto Táňo, když jste byla v práci, tak za tetičkou Irmou ze sedmnáctky přišel strejda Saša s kytičkou! Stejnou, jako kupuje vám, jen ta byla větší! Poprosila jsem, abych si mohla přivonět, a on řekl, že nesmím! A šel s ní k tetě Irmě. Proč jí může dát kytku a mně ne?
Tereza, která do té doby ochotně věřila manželovým pohádkám o únavě a přesčasech, se při těch slovech zarazila, rozhlédla se, zda to někdo neslyšel, a spěchala pryč, aniž by pozdravila Olinčinu babičku.
Děvče zlaté, proč vyzvídáš u tety Táni? Nic se tě přece neptala! zlobila se babička, ale důvody vysvětlovat nemohla nebo nechtěla.
To Olinku mrzelo.
Nechápala, co řekla špatně. Copak se udělat něco špatně, když pověděla jenom to, co slyšela a viděla?
Nejvíc ji trápilo, že jí nikdo neřekl, proč nesmí povídat o manželských kytkách jiným. Kdyby jí babička vysvětlila, snad by příště mlčela.
Ale babička po takových situacích ztvrdla, jak socha Masaryka na náměstí, kde Olina ráda chodila o víkendu na procházku. Nasadila svůj mramorový pohled a jejímu vnoučku bylo jasné, že dneska po večeři bonbónky nebudou.
Olina to špatně nesla, byla uražená, dokud si nevzpomněla, že přece babička aspoň nemá na hlavě holuby, co by jí zkazili účes, narozdíl od té velké sochy.
O soše jí vyprávěl adoptivní děda, kterého náramně bavila její zvídavost.
Dědo, proč on je plešatý? mžourala Oli na sochu v slunném odpoledni.
Protože měl nervy! děda odpovídal vždy přímo, narozdíl od babičky.
Jako že se pořád trápil? To to měl těžké, co?
No, jistě měl.
Taky byl zubní doktor, jako ty? představovala si Olinka sochu u dědovy ordinace, a musela se smát. Jak by se tam asi poskládala.
Děda se smál, až mu tekly slzy.
Kdyby byl, svět by třeba byl lepším místem. Ale on byl prezident!
Pokud byl prezident, měl by přece na hlavě péra! Jako v té knížce, cos mi četl. Ale tenhle je celý plešatý. Myslíš, že by se mu hodily peříčka? Na klobouk?
Tady spíš orlí pírka.
Ale to mi je líto. Orli jsou nádherní! A navíc dělají své potřeby slušně, jak říká babička. Pamatuješ, jak jsme byli na rybách a tys šel do keře? Tehdy babička vysvětlovala, že tohle se má dělat potichu.
Děda se smál tolik, že se lidé ohlíželi.
Olinka zvážněla a napodobila babičku.
Tak se nechovej jako kůň generála, buď skromný! Skromnost je ozdoba!
A děda, aby jí to vynahradil, koupil cestou z náměstí “tajnou” zmrzlinu.
“Zmrzlina je tajná,” říkali spolu, protože babička přísně zakazovala sladkosti před obědem. Ale dědovi babiččiny zákony neříkaly nic, tak Olinka i tak dostala oblíbenou pochoutku a to bylo to jediné, co nikdy nevyzvonila.
Olinko, když to řekneš babičce, nikdy mi neodpustí.
Bude skandál?
No samozřejmě. Znáš ji, všechno musí být podle ní.
Ale ty se jí přece nepodřizuješ.
Ale jsem chlap! Kdybych se podřizoval ženě…
Tak mám říct babičce o zmrzlině?
Ale to je jiné. Nejde o podřizování, ale o to nerozčilovat ženu.
Jsi srab, dědo?
Nejsem. Jen jsem starší a vím, že je lepší klid než hádka.
Jak to myslíš?
Povím ti. Ale teď pojďme koupit babičce kytku, aby tě neprokoukla, že jsi spokojená před obědem!
Olinka přikývla.
Adoptivního dědu měla ráda jako nikoho jiného.
Vstoupil do jejího života jako nečekaný novoroční dárek. Její rodiče, oba archeologové, cestovali s expedicemi a na dítě neměli čas. Tak se Olinka ocitla u babičky, která byla právnička s titulem, rázná žena, která se jen u vnučky a dávného spolužáka dokázala doopravdy rozesmát.
Vzhledově se k sobě s dědou moc nehodili Olinčina vysoká, statná babička a malý, kulatý, statný děda.
Děda měl obdivuhodný klid, což potřeboval s babičkou a její povahou to jinak ani nešlo.
Ale právě díky té zvláštní chemii už za čas Olinka netušila, jak mohli babička s dědou žít dřív odděleně.
První manžel babičky Olgy byl sice hrdý na její úspěchy a rozum, ale květiny daroval jenom na svátky a občas recitoval Mayakovského. To babiččinu jemnou duši zraňovalo, a tak když se rozvedli, nepochopil, co za ženu měl. Po letech zůstala bez něhy a romantiky, starala se o syna a kariéru až přišla Olinka, a najednou bylo všechno jinak.
Olinka byla pro babičku slunce. Od prvního dne byla její dítě. Máma i táta expedici za expedicí, a malá Olinka zaplňovala dům smíchem i hlasitým křikem, že sousedům nezbylo než dát svého pejska příbuzným psi nevydrželi konkurenci.
Sousedky babičce dávaly rady k výchově, některé babička přijala. A šlo to. Olinka rostla, pravidelně onemocněla, když ji babička zkoušela zapsat do školky, až to vzdala. Olicha na venkově u babičky a dědy kvetla, nikdy tam neonemocněla.
Hodně času trávila na zahradě ve staré dřevěné besídce, co postavil děda Petr. Kamarádi ji navštěvovali: Světlanka, dvojčata Michal s Gríšou, baletkou toužící Zina… a společně tam trávili dny.
Když bylo Olině šest, objevila se Katka.
Byla drzá, ušpiněná, trochu vzteklá, ale srdečná. Seznámily se, když Olinka četla pod pergolou na zahradě knížku. Katka si pod stolem přisvojila misku s prvními jahodami, a Olinka s ní zprvu vylekaná pak nalezla celoživotní kamarádku.
Babička Katku znala, přijala ji vřele, a když Katčin děda onemocněl, byla to ona, kdo se zasadil o to, aby ji vzali pod svá křídla.
Katka byla jediná vnučka starého známého babičky. Po nehodě, při níž přišla o rodiče, ji děda vychovával sám. Když už na to nestačil, obrátil se na Olgy babičku. Ta věděla, že je nutné, aby měla Katka rodinu. Měla v sobě zvláštní soucit a cit pro spravedlnost.
Děda Petr jen řekl: “Udělej, jak myslíš.”
Nebude to pro Olinku těžké? obávala se babička. Ale děda ji uklidnil čím víc rodiny, tím lépe. Proč by neměla Olinka sestru?
A babička si řekla proč ne? Lásky je dost pro obě, i když jinak Olina je moje krev, Katka se jí teprve stane.
Katka a Olina si staly opravdové sestry. Byly každá úplně jiná, a přece to byla jejich největší síla. Vzájemně si důvěřovaly a doplňovaly se.
Katka také byla jediná, kdo vždy Olině řekl pravdu do očí. Byla to ona, kdo ji naučil, kde je potřeba něco říct a kde je lepší mlčet; a usměrnila i Olininu unikátní schopnost spojovat fakta a hledat pravdu a právě díky ní se z Oliny stala vyšetřovatelka.
Měla bys být spíš detektiv! I když děda říkal, že je to psí práce a všechno nakonec může někdo shodit pod stůl, pokud bude protivný vyšetřovatel.
Tak já budu vyšetřovatelkou, a ne protivnou! zasmála se Olina, ještě netušící, jak těžká a důležitá práce ji čeká.
Dlouho ji okolí nebralo vážně, smáli se její zvláštní povaze. Ale Olinka měla svůj sen a měla rodinu, která za ní stála. S láskou za zády se totiž všechno zvládne líp.
Stála za ní babička, ruce v bok, s věčnou otázkou:
Olinko, jedla jsi dneska vůbec něco? Že ne?! S tím musí být konec! Ty se směješ, Katko? Tys taky nejedla? Tak, na oběd, a talíře musí být prázdné! Petře! Potřebuješ speciální pozvání? Nech už Bety být a myj si ruce! Chudák pes… Proč mu děláte růžový ocas? Jen protože to můžete… Cože, já to prý sama říkám? Asi už mi to přijde normální… Dělejte, ať nevystydne polévka! Pochod za stůl!
A to je ta největší rodinná síla: když máš kolem sebe ty, kdo tě přijímají takového, jaký jsi, a milují tě právě pro tvou jedinečnost.