S manželem Adamem jsme se vzali z lásky navzdory všem, kteří se nám v tom snažili zabránit. Jediní, kdo nás podporovali, byli naši přátelé.
Vzali nás k sobě, protože ani moji, ani jeho rodiče si nás nechtěli vzít domů a my jsme tehdy neměli peníze na ubytování – byli jsme ještě studenti.
Bydleli jsme po měsíci u jedněch a u druhých, než jsme si našli práci a začali vydělávat.
Za první výplatu jsme si pronajali podkrovní byt.
A i když střechou zatékalo a v zimě uvnitř sněžilo, byl to pro nás skutečný palác. Měli jsme se rádi a nic víc jsme nepotřebovali.
Postupně jsme se postavili na nohy, vystudovali, našli si opravdovou práci a postupně do sebe všechno zapadalo. Koupili jsme si prostorný dům, auto, vychovali dceru. Byla tvrdohlavá stejně jako my a v osmé třídě jsme ji poslali studovat do zahraničí. Je tam dodnes a vede si skvěle.
S Adamem jsem byla šťastná! Jakmile byl po mém boku, věděla jsem, že mám všechno. Takže když mi řekl, že mě opouští kvůli jiné, myslela jsem si, že je to nějaký vtip, že chce vyzkoušet mou lásku.
Ale on nežertoval. Sbalil si kufry a odešel. Ve chvíli, kdy překročil práh a zavřel za sebou dveře, jako by mi přestalo bít srdce. Tekly mi slzy a cítila jsem takovou bolest, že jsem myslela, že umírám. Druhý den jsem nešla do práce, zavolala jsem, že jsem nemocná, a týden tam nepůjdu. Nemohla jsem ani vstát z postele.
Hladila jsem prostěradlo na Adamově boku, objímala polštář, který ještě nesl vůni jeho vody po holení, a dusila se žalem. Z otupělosti mě vytrhl náš pes Rex. Připomněl mi, že ho musím vzít ven. Poprvé v životě jsem si dovolila ukázat se venku v teplákové soupravě, neoholená a nemytá.
Když jsme se vrátili, šla jsem si zase lehnout. Neměla jsem sílu jít do žádného z pokojů, protože každá věc byla spojená s Ivanem. Po rozchodu jsem nemohla jíst, jen jsem ležela a plakala.
Můj pes Rex však také přestal jíst!
Krmila jsem ho a on jen ležel na zemi a díval se na mě svýma velkýma očima. Dokonce odmítal chodit ven. Měla jsem o něj strach, ale on tvrdošíjně odmítal jíst a dokonce i pít vodu. Pak jsem si najednou uvědomila, že mě nabádá, abych pokračovala ve svém životě.
Byla jsem si tím jistá, protože mi dokonce přinesl osušku, jako by mi říkal – pojď, vykoupej se, co se tu flákáš! Když jsem udělala snídani, i on se pustil do své misky a teprve pak se pustil do jídla. Můj tichý přítel mi dával lekci!
Postupně jsem se po rozchodu vzpamatovávala a krůček po krůčku jsem se vracela do svého obvyklého rytmu. Večer jsem však nemohla usnout. Rex pak přicházel a ležel na podlaze vedle mé postele. Pohladila jsem ho a teprve pak mě přemohl spánek. Tak jsem si s pomocí psa uvědomila, že všechno má svůj začátek a konec, a i když to bylo těžké, šla jsem dál. Žila jsem však jako robot – dělala jsem obvyklé věci, zaměstnávala se prací, jak jen to šlo, abych nemyslela na Ivana a na to, co mi udělal.
Jednoho dne, když jsme byli se psem na procházce v parku, někam utekl a mně chybělo jeho vodítko. Nikdy předtím to neudělal. Běžela jsem za ním a našla ho s mužem – starším než já, který měl také psa, ale jiné rasy. Rex seděl u nohou toho cizího člověka, který ho hladil a něco mu říkal.
Zalapala jsem po dechu, zastavila jsem se u nich a muž se usmál.
Řekl, že Rexe viděl i jindy na procházkách, ale nevěděl, jakého má roztomilého páníčka. Tak jsem se seznámila s Robertem. Spíš nás seznámil Rex. Vídali jsme se, když jsme venčili psy. Někdy jsme si dali kávu, zatímco oni běhali a hráli si na louce, a postupně jsme se poznávali.
Pak jsme kávu vyměnili za víno a po nějaké době jsme se začali vídat buď u nás, nebo u nich doma. Postupně jsem se myšlenek na Adama zbavovala. A jednou v sobotu jsem prostě vyhodila všechno, co si od nás domů neodnesl, a najednou se mi po rozchodu začalo dýchat líp.
Teď jsem s Robertom. Zatím spolu nebydlíme, nechceme nic uspěchat. Jsem Rexovi vděčná za to, co pro mě udělal, a ukázal mi, že existuje i jiný život – bez Adama.