Seď! Vypadáme, že nejsme doma! pronese v klidu Petr.
Ale někdo zvoní! Anička ztuhne, trochu se zvedne z gauče.
Nech to být, řekne Petr.
A co když je to někdo důležitý? zeptá se Anička. Nebo kvůli něčemu vážnému?
Je sobota, poledne, zamumlá Petr. Ty jsi nikoho nezvala, já taky nikoho nečekám. A co z toho plyne?
Jenom se podívám kukátkem, šeptne Anička.
Sedni si, v jeho hlase zazní až ocelová jistota. Prostě nejsme doma! Kdo to je, nechť jde, odkud přišel.
Ty víš, kdo to je? ptá se Anička.
Tuším. Proto ti říkám, abys nestrašila u okna!
No jo, jestli je to, koho myslím, tak hned tak neodejdou, pokrčí rameny Anička.
To záleží na tom, jak dlouho vydržíš dveře neotevřít, zachová Petr svůj klid. Nakonec je omrzí čekat a půjdu pryč. Klidně, na chodbě přespávat určitě nebudou. A my nikam nemusíme. Tak to pusť z hlavy, vezmi si sluchátka, mobil a koukej na film.
Péťo, volá mi máma, ukáže Anička displej telefonu.
Tak to za dveřmi určitě stojí tvoje teta se svým natvrdlým synátorem, pronese Petr vyřčením hotového závěru.
Jak to víš? diví se Anička.
Kdyby tam stál někdo z mé rodiny, volala by moje máma!
A ty nepřipouštíš, že to může být i někdo jiný? ptá se Anička.
Kdyby to byli sousedi, srdečnou chuť něco řešit s nimi nemám. Kdyby přátelé, už dávno by odešli, nebo by se dopředu ohlásili, jestli můžou přijít! Tahle vlezlost, to je na sto procent rodina!
Péťo, máš pravdu Teta Alena mi právě napsala SMS tady, přečti si. Ptá se, kde se flákáme. Prý u nás plánuje zůstat kvůli nějakým pochůzkám po Praze.
Odepiš jí, že je Praha plná hotelů, Petr se usměje.
No jo, Péťo, to jí přece nemůžu napsat!
Já vím Tak jí napiš, že doma nejsme, máme pronajatý pokoj v hotelu, že nám totiž v bytě před pár dny vykuřovali štěnice!
To je nápad! Anička rychle naťuká zprávu a pošle ji.
Péťo, teta ale píše, jestli bychom jí nezařídili dva pokoje pro ni a Honzíka, vyjeveně řekne Anička.
Odepiš, že na to nemáme, a že jsme pro jistotu na internátu na postelích s partou Ukrajinců, uchechtne se Petr sám sobě do chytrosti.
Máma chce vědět, kdy se vrátíme, Anička hledí tázavě na Petra.
Napiš za týden, mávne Petr rukou.
Zvonek už dál neřinčí. S úlevou si oba oddechnou.
Péťo, máma píše, že teta přijede přesně za týden, povolí Aniččin hlas.
A to nebudeme doma zase, konstatuje Petr.
Péťo, ale ty víš, že tohle není řešení! Nemůžeme přece utíkat věčně. Co když přivezou i ve všední den? Nebo nás načapají po práci? Moje teta, anebo tvůj bratranec, ti jsou schopní k čemukoliv!
To máš pravdu, zakaboní se Petr. Čert nás vzal, kupovat třípokoják!
Vždyť jsme ho brali kvůli té naší plánované velké rodině, podotkne Anička.
Musíme už mít dítě! prohlásí vážně Petr. Nejlépe rovnou dvojčata.
Víš, že proti tomu nic nemám, až podrážděně vyhrkne Anička. Jenže nejde! Víš, že doktoři říkali
Stačí, když se zbavíme stresu, ujistí ji Petr. Pořád nám někdo ničí klid, chvíli tvoji, chvíli moji nervy!
Kdyby ti naši příbuzní zmizeli, všechno by bylo jinak!
Anička raději mlčí. Ví, že má Petr pravdu.
***
Než se brali, prošli drahým vyšetřením kontrola genetických chorob, plodnosti i shody. Výsledky byly skvělé, jenže děti šly k ledu kvůli spoření na byt.
Na dědictví nebylo spolehnutí. Před svatbou oba žili s maminkami v panelákových garsonkách. Pomoc žádná, vše na vlastních bedrech.
Pět let tvrdé práce a škudlení přineslo vytoužený velký byt v paneláku. Sice starší, hodně opravovali, nová kuchyň, nové sedačky Ale štěstím zářili!
A v hlavě jim zněla ta stará písnička Můj dům, můj hrad.
Sotva oslavili kolaudaci, už na prahu teta Alena se synem. A na dozoru nad vším s nimi i Aniččina maminka.
No vidíš, tu se vejdete, na rozdíl od nás s Aničkou v jedné místnosti! povídá máma.
Tady to jde, chválila teta Alena. Zrovna pro mě pokoj, Honzíka dáme zvlášť!
V obýváku nikdo nespí, prohlásí Petr. To je naše relaxační zóna!
Já jsem nic jiného ani nečekala! směje se teta. Aničko, vysvětli mu, že Honzík chrápe jako traktor!
A vůbec, hosté jsou v domě a vy ještě ani nevaříte!
Neměli jsme tušení, že přijedete, zrudne Anička.
A navíc máme prázdnou ledničku, přidá se Petr.
Ach jo, tak teda dobře, slituje se teta Alena. Péťo, skoč do Alberta, Aničko, honem do kuchyně!
Proč koukáte? houkne ještě máma. Tak vy vítáte návštěvy?
No to snad začal by Petr, ale Anička ho rychle odtáhne vedle.
Ihned, jak pustí její dlaň od úst, procedí:
Aničko, tohle je vtip? Já je pošlu zpátky k tvojí mamě! Klidně obě najednou! Pokud jste na návštěvě, chovejte se tak!
Prosím tě, prostá ženská Je ze vsi. Oni to tak mají
Přirozené chování vesničanů znám, ale tohle je drzost, zasyčel Petr.
Nechci se handrkovat s mámou a tetou Víš, co bych si s nimi užila? Nakonec budeš za toho zlého
Klidně! Když mě budou přehlížet, já je přehlížet zvládnu!
Péťo prosím Když teď tetu Alenu vykopnu, máma mě vypaková z rodiny
To zabralo. Petr ztuhl, se zatnutými zuby šel nakoupit.
Teta Alena místo na tři dny zůstala hned dva týdny. Petr do večera druhého už přišel na chuť kozlíkovým kapkám.
Když odjížděla, slavili s Aničkou malou soukromou párty s mopem a vysavačem. Tři dny uklízeli.
Jenže sotva si oddechli, už přišla druhá várka.
Bráško, jen na skok, rozdrtil ho v obětí bratranec Tomáš. Potřebuju tu něco zařídit, hned jsme pryč!
Nemůžeš to zvládnout sám? neochotně Petr.
Člověče, mám rodinu! Jak bych je mohl nechat samotné na malém městě? Co když najdu průšvih? Manželka mě musí držet v šachu!
Tak proto jsi vzal i děti? podezírá Petr.
A kde bych je nechal? Děcka potřebují zábavu! A pojď, rozjedeme to jako za mlada!
Tomáši! zaječela Iva. Ty něco rozjedeš a já tě dám dohromady i s tím městem!
Po hodině Tomášova vřelého pobytu Anička odpadla s migrénou. Děti lítaly po bytě, vřískaly, Iva ječela, Petr čelil pokusu rozjet noční život.
Péťo, nejsi ty jediný syn své mámy? zašeptá Anička, schoulená na gauči.
Bohužel, tohle je bratranec, zamručí Petr. Já mu říkám brácha.
A prostě nešlo by je poprosit, aby šli? ptá se.
Rád bych, Petr zavrtí hlavou, jenže to je stejné jako s tvou tetou, moje máma by mě sežrala zaživa!
Sotva zvládli jeden nájezd, už na ně čekal další. Teta Alena řešila v Praze cokoliv, Tomáš s rodinou přijížděli zařídit vše potřebné. A švagrové a tchyně taky nezůstávaly pozadu.
Ten šrumec byl na nervy, zdraví, psychiku i rodinné vztahy. A děti? Na ty ani pomyšlení
***
Co kdybychom vyměnili byt? nadhodila Anička.
Za pokoj v blázinci? uchechtl se Petr. To nám brzy sami nabídnou!
Ne, myslím, že bychom prostě vyměnili byt s někým, kdo chce na jiný konec Prahy a nikomu nedali vědět, kam jsme se přestěhovali!
Stejně nás najdou, bručí Petr. Tvoje teta, můj bratranec poptají se u nových nájemníků, vyšťourají to!
Ale třeba by nám to aspoň na otočení štěstí stačilo? doufá Anička.
Musíme nejen počít, ale i porodit, jinak nás to nezachrání kroutí hlavou Petr. Na těhotenství kašlou.
Nejradši bych odtud utekla, smutní Anička. Nebo se na čas nastěhovat k Valerovi s Katkou? Měli pokoj navíc
Tam přece bydlí Tara! Petr se usmívá.
Rači budu bydlet se psem než s příbuznými, rezignuje Anička.
Počkej moment! výkřikne Petr a sáhne po telefonu.
Valero, nechtěl bys nám půjčit Tarynu?
Jasně! Kámo, zachráníš nás! My s Katkou chceme na týden do Karlových Varů, a naši holku nemá kdo hlídat! Ona cizí nebere, ale vás zná a má ráda! Dovezu granule, pelíšek, misky, hračky! Klidně vám i něco přihodím!
Bereme ji!
Otočí se na Aničku s rozjasněným úsměvem až po uši.
Zavolej mamce, řekni, ať přijede teta zítra! Já dám echo bráchovi, ať se staví taky!
Ty jsi vážně blázen Ale hurá!
Bylo to geniální. Stačilo jedno pořádné zaburácení Tary a Tomáš s rodinou balili kufry směr hotel. I teta Alena měla v očích strach.
Zamkněte toho psa někam! kvílela, skrytá za Honzíkem.
Teto, tohle není hračka, zasmál se Petr. Čistá německá ovčanda, čtyřicet pět kilo svalů. Žádná čivava.
Proč na mě cení zuby?
Nemá ráda cizí, pokrčí rameny Anička.
Zbavte se jí! Nebudu tu žít se šelmou!
Neexistuje! Petr se přísně zamračí. Je to člen rodiny! Děti nemáme, musíme někoho milovat a my milujeme právě Tary!
Tak určitě! přidá se Anička.
Samozřejmě, maminky hned volaly, proč se rodinní příslušníci ocitli v hotelu a ne u nich.
Nikdo je nevyháněl! bránili se sborově Petr i Anička. Sami nechtěli zůstat – ať přijedou, kdy chtějí, rádi je uvidíme!
No a pes?
Mami, nikdo si přece nestěžuje
A najednou už do bytu nechtěl nikdo!
Za měsíc šla Tara zpátky ke svým, ale s příslibem vrátit se kdykoliv zase.
A už nebylo potřeba ji volat Anička čekala dvojčata.
Hlavní je, nenechat si vzít klid.