Život po rozvodu
Aničko, proč se pořád tak vzpíráš? hlas Marie zněl, jako by vysvětlovala samozřejmou věc malému dítěti, s tou všudypřítomnou dávkou shovívavosti, která Aničku vždy znovu bodala hluboko uvnitř. Petr je opravdu skvělý muž. Vypadá dobře, je chytrý, má slušnou výplatu i byt na Vinohradech. Co bys ještě chtěla?
Anička odložila lžíci, kterou právě míchala polévku, a pohlédla matce do očí. Prsty se jí lehce zachvěly, takže si je rychle schovala pod stůl, aby si toho Marie náhodou nevšimla.
Mami, on mi byl nevěrný, řekla tiše, přímo do matčiných očí. A ne jednou, ne dvakrát prostě pořád. Byli jsme svoji sotva půl roku, a už jsem měla v ruce tolik důkazů, že soudní úřednice ani neváhala rovnou nám dala rozvod bez smiřovací lhůty! Chápeš to? I cizí ženská poznala, že s tímhle manželstvím už nikdo nic nenadělá!
No a co? Marie pokrčila rameny a zamotala si zástěru kolem pasu, jako by šlo jen o nějakou bezvýznamnou drobnost. Všichni chlapi jsou stejní. A pamatuj si, od hodné ženy chlapy neutíkají! Měla jsi se víc snažit. Přihlásit se na nějaký kurz, chodit cvičit, změnit účes. Ale ty hned rozvod!
Anička si povzdechla a pocítila další vlnu únavy. Tenhle rozhovor probíhal po každé stejném schématu už asi podesáté během dvou týdnů. Po rozvodu se přestěhovala zpátky k matce svůj byt z dědictví po babičce totiž ještě pronajímala, nájemci měli smlouvu do léta. Čekala na chvíli, až se odstěhují, a ona si začne zařizovat svoje skutečně osamělé, svobodné místo. Konečně prostor, kde by mohla volně dýchat.
*************************
Když najednou zazvonil zvonek u dveří, Anička už rovnou věděla, kdo to bude. Petr. Zase. Srdce jí spadlo až do žaludku a ruce se jí orosily. Marie, jako by jí to dělala schválně, ho pokaždé zvala na návštěvu, bez ohledu na protesty své dcery. Jakoby nevnímala nebo nechtěla slyšet její bolest.
Aničko, to je Petr! zvolala radostně Marie, když nakoukla z kuchyně a její tvář se rozzářila až směšnou radostí. Jen pojď dál, Petře! volala už ke dveřím a Aničce se z toho všeho chtělo zvednout žaludek.
Aničky se sevřela ruka kolem lžičky tak, až jí zbělaly klouby a kov ji zabořil do kůže. Cítila, jak jí v krku narůstá knedlík a v hrudi hutnělo nepříjemné napětí.
Mami, já s ním nemám o čem mluvit, řekla tiše, snažila se ale, aby jí neulítl hlas.
A koho to zajímá? Marie najednou zostřila hlas, až jí v obličeji probleskl záblesk podráždění. Tohle je můj byt a budu si tu zvát, koho budu chtít. Dokud tu bydlíš, platí moje pravidla.
Aničce naskočily slzy do očí, ale sevřela zuby a raději nic neřekla. Vstala od stolu, málem převrhla šálek s čajem, minulam matku i Petra, právě si zouval boty v předsíni, a přešla až ke dveřím na balkon. V nose jí zaškubal známý kořeněný parfém, který Petr vždy používal, teď jí přišel nesnesitelný.
Aničko, počkej! zavolal za ní exmanžel, s tím nacvičeným tónem starostlivosti, co ji vždy akorát vytočil.
Neodpověděla. Rázně otevřela a vyšla na balkon, dveře zabouchla až příliš prudce. Studený večerní vzduch ji hned štípal na krku a uších, ale ona si toho nevšímala. Opřela se o zábradlí, svírala je tak křečovitě, že jí klouby zase zbělely, a civěla na šedé paneláky v sousedství, na občasné světélko v okně a na osamělého chodce s deštníkem. Zítra ráno odtud odjede popeláři, z naproti sem doléhala veselá hudba a v tu chvíli jí přišla jako výsměch.
Ať už je konečně pryč, proběhlo jí hlavou, zatímco se třásla v tenkém svetříku. Slyšela matku, jak v kuchyni živě rozmlouvá s Petrem, cinkání talířů, puštěnou vodu, smích nenucený a lehký, skoro jako by se nic nestalo.
Minuty se vlekly jako sirup. Anička začala drkotat zimou ruce i uši měla ledové, třásla se zimou i nervozitou. Ale dovnitř ani omylem nechtěla. Zhluboka dýchala a soustředila se na zvuky města jen proto, aby nemusela myslet na to, co se děje za zdmi.
Najednou dveře tiše zakřupaly a jí poskočilo srdce, jak se otočila. Vyšel na balkon Petr.
Aničko, zastavil se dva kroky od ní, měl ruce v kapsách džín a naklonil hlavu na stranu, jako by ji chtěl naladit ke klidu. Pojďme si v klidu promluvit.
Nebudeme si o čem povídat, odvrátila se k ulici a pozorovala kapky deště na balkoně naproti, snažila se uklidnit.
Poslouchej mě, udělal k ní krok a ona ho vnímala nepříjemně ostře. Opravdu jsem pochopil svoje chyby. Změnil jsem se. Zkusme to ještě jednou. Slibuju, že budu jiný.
Ani ses vlastně pořádně neomluvil, otočila se k němu, v očích ji bodalo rozčilení, které se dralo ven. Ty chceš jen zpátky to, co jsi ztratil, protože se ti tak žije líp. Ale ty ses nezměnil, Petře. Chceš jen zpátky svoje pohodlí.
Ale já opravdu…
Dost! skočila mu do řeči už zvýšeným hlasem, až ji samotnou překvapila ta rázná jistota. Nechci tvoje sliby. Nechci muže, který nedokáže být věrný jedné ženě. Který si myslí, že jeho touhy jsou víc než úcta ke mně.
Sáhla na kliku, ale dveře byly zamčené. Samozřejmě, maminka!
Mami! zakřičela Anička, hlas jí zněl zoufale tak, jak ho neznala ani ona sama. Otevři mi!
Za minutu klika cvakla, v dveřích se objevila Marie s úsměvem jako z nějakých narozenin. Na sobě pořád stejnou zástěru s višněmi, v rukou hrnek voňavého čaje.
Co tu vy dva děláte? postavila hrneček na malý stoleček, co tu před chvílí sama postavila, upravila ubrus. Pojďte večeřet, všechno je hotové. Máte rádi mátový čaj, že jo!
Aničk prošla kolem, snažila se matce nedívat do očí. V hrudi jí vřela zloba už ne jen na Petra, ale na matku, která překračuje všechny hranice a nerespektuje její bolest ani právo na vlastní rozhodnutí.
Mami, zastavila se v předsíni a otočila se k matce zpříma, prosím tě, už toho nech. Nechci ho vidět. A nechci, aby jsi ho sem zvala. Tohle je můj život a já sama vím, co je pro mě dobré.
Ale copak, Aničko, Marie ji poplácala po rameni a její dotek jí připadal cizí a studený. On toho lituje! Chlapi někdy udělají chybu, ale když je žena moudrá, dá jim druhou šanci. Jsi moc tvrdá. Musíš být měkčí, víc ustupovat…
Aničk zavřela oči a počítala do deseti, přemáhala v sobě proud emocí. Věděla, že nemá cenu se hádat a přesto cítila, jak se jí slzy hrnou do očí. Otočila se a zalezla do svého pokoje, přibouchla za sebou dveře, jako by se chtěla odstřihnout od všeho na světě. Pokoj byl dusný, okno ráno zapomněla otevřít a vzduch byl těžký a lepkavý. Posadila se na postel a musela sevřít pěsti, aby rukama zabránila dalšímu třesu.
Z kuchyně stále doléhal matčin hlas s Petrem. Marie mluvila vesele, skoro radostně, jako by před chvílí nebyla ochotná říct dceři do očí, že je tu jen hostem. Anička v jeho hlase rozeznávala znovu tón, který používal vždy, když jí vysvětloval, že dělá ze všeho vědu, pokaždé když ho načapala při aférce s kolegyní. Tenhle tón jí vždy přišel jako pichlavý dým: měkký, vtíravý, výsměšný.
Jak vůbec může mít žaludek sem zase přijít? honilo se jí hlavou, když tiskla pěsti k sobě tak silně, až jí nehty zaryly do dlaní. Po všem, co bylo Po těch jeho lžích o kolegyních a těch za půl roku byly tři! O kterých vím. Kolik jich asi bylo opravdu?
Za půl hodiny bylo ticho, zabouchly se dveře, jejichž zvuk Aničce rezonoval ještě v hlavě. Vyšla ven. Z kuchyně voněla máta a vanilka Marie právě postavila na stůl bábovku, ještě teplou, vonící dětstvím. Na okamžik Aničku přepadla touha zapomenout na vše a sednout si jako kdysi. Ale potlačila to.
Holčičko, proč se tak hněváš? obdařila ji matka nuceným úsměvem. Petr je tak hodný kluk. Litoval toho, co udělal, opravdu. Říkala jsem mu, že ti musí dokázat, že se změnil.
Mami, Anička se opřela o futro, pod prsty cítila nerovnost laku, já nechci, aby mi něco dokazoval. Nechci ho vidět! Prosím, přestaň ho zvát. Chci teď jen mít klid, než se odstěhuji do svého bytu. Je to tak moc?
Marie si povzdechla, otřela si ruce o zástěru a klesla do židle, ramena sklopená, jako by jí obtěžkaly roky.
Ty jsi pořád tak radikální, řekla už unaveně. Nic není černobílé. Ano, udělal chybu. Ale kdo je bez chyby? Třeba jsi mu věnovala málo pozornosti, mohla jsi lépe vypadat
Aničce z očí vytryskly slzy a srdce ji bolelo, jako by ho někdo pevně uchopil.
Takže je to moje chyba? řekla sotva slyšitelně.
To neříkám přesně tak, Marie sklopila oči k zamženému oknu, ale v každém vztahu je vina na obou stranách. Kdybys byla trpělivější, snažila se…
A on mohl být věrný, skočila jí do řeči Anička, z tónu jí zazněla razance. Je to tak těžké? Prostě být věrný? Nehledat výmluvy, nelhat, nezrazovat. Vždyť to je základ manželství
**************************
Petr se začal kolem domu její matky objevovat téměř denně jako stín. Jednou ji náhodou potkal před domem, jen co vynášela koš, s provinilým úsměvem. Jindy se objevil u dveří s krabicí bonbonů a slovy: Šel jsem kolem, a napadlo mě tě vidět. Přitom Anička dobře věděla, že tu postává schválně.
Jednou přišel se svazkem rudých růží a bonboniérkou tou, po které vždycky jako malá šílela, s višňovou náplní. Růže byly orosené, bonboniéra v blyštivém obalu.
To je pro tebe, podal jí kytici s ostýchavým úsměvem, v očích mu na chvilku problikl ten známý, kdysi milý pohled. Jen tak. Bez příčiny.
Aničku růže nechávaly chladnou. Zadívala se na jeho obličej dříve jí připadal okouzlující, teď v něm viděla jen únavu a smutné kruhy pod očima.
Děkuji, ale nechci. Požádala jsem tě, abys nechodil, řekla klidně.
Já vím, svěsil oči, pohled měl zvláštně zranitelný. Ale nedokážu to jen tak pustit. Znamenáš pro mě hodně.
Znamenala, opravila ho Anička a ty dvě slabiky ji bolely. To bylo v minulosti.
Petr chvíli mlčel a pak jen kývl.
Dobře. Omlouvám se, že tě obtěžuji.
Právě když se chtěl otočit, vyšla z bytu Marie.
Petře, pojď dál, zvolala až podezřele vesele. Co stojíš na chodbě? Aničko, pozvi přece svého bývalého, co to má být za móresy? A tu kytku si vezmi, ta je nádherná! Ještě ti ji závidím.
Mami, už odchází, řekla Anička ledově, uvnitř se však vařila. A o kytky nemám zájem.
Ale prosím tě! chytla Marie Petra pod paží; Anička si všimla, že se mu ten dotek nelíbí, ale neodtrhl se. Zůstaneš, mám bábovku. Posedíme.
Petr, trochu rozpačitě, přešel dovnitř. Anička to vzdala a zalezla zpátky do svého pokoje.
Za dveřmi slyšela matčino pochlebování:
Vidíš, to ona je jen uražená. Ale ona má zlaté srdce. Jen se nevzdávej. Když budeš vytrvalý, ocení to.
Aničce nezbývalo než si zacpat uši. Místo aby běžela za matkou a řekla jí svůj vztek, otevřela skicák a začala kreslit vždycky ji to uklidnilo. Tahy byly nejdřív roztřesené, ale postupně začala ukládat chaos do tvaru, skládala vlny, abstraktní hory… Vše, co v ní zůstávalo zavřené.
*************************
Uplynuly měsíce. Anička se konečně přestěhovala do svého bytu, mnohem blíž práci. Brzy si tam našla pár nových známých, s některými po práci zašla do kavárny, v sobotu začala chodit na jógu. Ta cvičení jí pomáhala i v hlavě posilovala tělo a duši. Každé ráno ve stoji na strom si představovala, jak zapouští kořeny, jak nechává minulost odejít.
Po jednom cvičení se zapovídala s lektorem Filipem. Byl o pár let starší, s laskavým úsměvem a nehodnotícím pohledem. Vyměnili si čísla, pak společná káva, pak další
Filip byl opak Petra. Nerozdával přehnané komplimenty, nesliboval nesplnitelné, ale byl tu, kdykoliv potřebovala. Poslouchal, když Anička mluvila, byl potichu, když ona mlčet chtěla. Vedle něj po dlouhé době necítila strach. Mohla být svá obyčejná, ne dokonalá, ale skutečná.
Jednou se o Filipovi zmínila doma. Reakce matky byla okamžitá, jako by čekala v pozoru:
Kdo to je? Co dělá? Kde bydlí? pálila otázky, jeden ostřejší než druhý.
Je to instruktor jógy, klidně odpověděla Anička. Má studio nedaleko mé práce. Bydlí v podnájmu kousek ode mne.
To je všechno? ušklíbla se Marie, jako by cucala citrón. Bez postavení, bez prachů? Chceš celý život strávit v podnájmu? Nebo ti vleze do bytu? Ty budeš živit chlapa?
Mami, mě jeho peníze nezajímají, vysvětlovala trpělivě Anička. Je hodný, spolehlivý a hlavně mě respektuje. To mi stačí.
Respektuje! zopakovala pohrdavě Marie. Petr tě taky respektoval. Jen jsi to prostě nechápala. Ty vždycky všechno komplikuješ…
Aničku už ani nepřekvapovalo, že se hádat s matkou je zbytečné. Marie viděla šťastný život ve vzorci: správný muž správný byt správné auto, správná žena trpí a odpouští. Nikdy ji nepřesvědčí.
S Filipem ale vztah plynul pomalu, jistě, tiše jako jarní potůček. Povídali si, vařili, procházeli městem, sdíleli sny. Stačilo, že byl ve správný čas na správném místě a Anička poprvé po dlouhé době uvěřila v jiné štěstí.
Po půl roce jí Filip požádal o ruku. Seděli na lavičce v parku plném prvních zelených listů. Filip ji chytil za ruku a tiše řekl:
Aničko, chtěl bych, abys byla napořád se mnou. Vezmeš si mě?
Pohlédla mu do očí klidných, otevřených, upřímných a cítila, jak ji zaplavuje jasné teplo.
Ano, zašeptala a složila na rtech úsměv. Ano, chci.
Tušila, že nastane další kolo boje s matkou. A taky nastalo.
Přeci si ho nevezmeš! Marie stála v předsíni s překříženýma rukama, ustrnutá ve vzdoru. Je to chyba. Ještě budeš litovat. Ničíš si život!
Mami, už jsem se rozhodla, Anička si zapnula kabát a cítila, jak jí srdce tluče ne strachem, ale jistotou. A jsem šťastná. Není to dost?
Není, uťala Marie ledově. Vždycky ses koukala jen před sebe, nikdy dál. Opravdu budeš litovat
**********************
Svatbu měli skromnou, jak si přála Anička i Filip. Žádné oslavy pro dvacet bratranců: jen nejbližší kamarádi a dva příbuzní ze ženichovy strany. Anička si vzala prosté bílé šaty, Filip tmavý oblek s pruhovanou kravatou. Když si navlékli prstýnky a slyšeli Můžete políbit nevěstu, Anička měla konečně pocit, že dělá něco jen a jen podle sebe.
Marie na obřad nepřišla. Poslala jen kytici bílých lilií s černou stuhou a vzkaz: Snad se jednou vzpamatuješ. Anička na ty květy dlouho hleděla, pak je odložila stranou. Na chvíli ji probolelo u srdce, ale přemohla smutek.
Matka měla nachystané ještě jedno překvapení: přiměla Petra, aby na svatbu přišel. Anička ho zahlédla s Filipem před radnicí. Petr stál u auta ruce v kapsách, pohled nečitelný možná lítost, možná zmatení.
Co tady děláš? zastavila se, v těle mírné napětí, ale už ne bolest. Ta otupěla, zbyl už jen stín.
Tvoje matka mě poprosila, pokrčil Petr rameny, jeho hlas byl odevzdaný. Říkala, že děláš chybu, už toho lituješ, ale nedokážeš vycouvat.
Tvoje matka toho nakecá klidně poznamenal Filip, stiskl Aničce ruku. Teplo jeho dlaně jí dodalo sil.
Tak jo, Petr cynicky ucukl koutkem a ostře pohlédl na Aničku. Když tě omrzí život v bídě, klidně se vrať. Vezmu tě zpátky, ani podmínky ti dávat nebudu.
Pak odešel, zanechávajíc u všech pachuť.
Po svatbě začali Anička s Filipem plánovat stěhování. Oba dostali nabídku práce v Brně velkém rušném městě s novými možnostmi. Anička kývla téměř hned. Toužila začít znovu, někde, kde nikdo nepřipomíná minulost, kde může žít po svém.
Před odjezdem šla matce říct sbohem. Marie ji přijala mlčky, stála u okna, zády k Aničce a zírala na šedá zákoutí domů v Nuslích.
Stěhujeme se, oznámila Anička ode dveří. Až na Moravu.
A? matka dál civěla z okna, hlas zněl tupě, odtažitě. Utíkáš?
Ne, Anička zavrtěla hlavou. Hlas měla klidný, sebejistý. Jdu si za svým štěstím. Chci, abys v mém životě zůstala, ale jen pokud budeš respektovat moje rozhodnutí.
Marie se prudce otočila. V očích jí jiskřil vztek i smutek, na spánku se napjala žilka. Ruce zkřížené jako hradba.
Respektovat? vyjekla. A co je na tom respektuhodného? Odjedeš na konec republiky s nějakým učitelem jógy? Co ti může nabídnout? Stabilitu? Budoucnost? Víš, že děláš chybu!
Anička v duchu spočítala, kolikrát se už snažila vysvětlit, že štěstí nejsou peníze ani čtvercové metry. Zhluboka se nadechla, potlačila třes a pohlédla matce přímo do očí.
Filip je úžasný člověk, řekla klidně a poprvé měla ve svém hlasu pevnost. Podporuje mě, chápe mě, respektuje. A hlavně dává mi pocit bezpečí a klidu. Klid, mami. Nečekám doma podraz, můžu být sama sebou a vím, že mě přijímá.
Klid? Marie ironicky povytáhla koutky a usmála se do trpkosti. Tohle je klid? Podnájem v cizím městě, práce ve studiu? Petr ti mohl dát všechno. Kdybys mu dala šanci, koupil by ti auto, opravil byt, odvezl tě na dovolenou Jenže ty!
***********************
Anička netušila, že jí matka ten večer zavolala Filipovi. Zatímco balila poslední krabice, Filipovi se rozdrnčel mobil. Zprvu neznámé číslo, chvíli váhal, ale zvedl.
Filipe, milý, v telefonu nezvykle měkký hlas. O Aničku mám velký strach. Je impulzivní, moc vznětlivá… S tím přesunem udělala chybu. Jednou toho bude litovat.
Filip tiše poslouchal, v ruce mobil svíral. Uvnitř ho bodlo rozčilení, které krotil jak mohl.
Víš, pokračovala Marie, ona se vlastně nikdy nevzpamatovala z rozvodu s Petrem. Pořád ho tajně miluje, jen to nepřizná. A ty ty jsi pro ni jen rozptýlení. Neznič si kvůli jejímu pominutí život.
Paní Marie, přerušil ji konečně Filip, hlas měl klidný, ale pevný. Děkuju za starost, ale znám Aničku lépe než tušíte. Měnila se u mě k lepšímu. Věřím našemu vztahu.
Vy jste naivní, teď zněla Marie výsměšně. Myslíte, že bude šťastná v tom vašem městě? Bez přátel, bez prostředí? Bude tesknit po domově a Petr tu bude pořád A kdo ji podrží? Petr.
Filip zavřel oči, vybavil si Aničku její vřelý pohled, to, jak dokáže být tichá i hlučná, a sevřel mobil ještě silněji.
Myslím, že tímhle bychom rozhovor měli skončit, uzavřel. Anička je dospělá, rozhodla se. Vybrala si mě. Nezklamu ji.
Položil mobil napůl s pocitem lítosti. Jaké to je, vyrůstat s matkou, která tě pořád vidí jako prodloužení sebe?
*************************
Druhý den přišla Anička k matce podruhé chtěla se tentokrát opravdu rozloučit. Přinesla krabičku máslových sušenek, které Marie dřív milovala, a malou kytici sedmikrásek.
Marie ji ale přivítala zase výčitkami.
Ani si to nechceš rozmyslet? přecházela kuchyní, škubala na ubrusu. Zůstaň aspoň měsíc. Zvaž to. Možná jsi jen unavená, rozladěná
Mami, už jsem se rozhodla, řekla Anička tiše, a v těch slovech něco uvnitř bolestně prasklo. S Filipem jedeme pryč. Máme už byt, oba práci. U parku, kolegy znám ze Skypu, Filip má místo ve studiu Všechno je fajn.
Fajn? Marie se zastavila a otočila, oči lesklé slzami i zlostí Anička vůbec nevěděla, co z toho. On tě do toho navedl? Chce tě jen připoutat! Ví, že když tu zůstaneš blízko mě a Petra, brzy si vše rozmyslíš. Tam tam už budeš jen v jeho moci.
Aničku bodly ty výčitky do duše tak nesmyslně, že chvíli nebyla schopná slova. Hleděla na matku, která jí teď připadala až cizí.
Opravdu tomu věříš? zeptala se tiše. Myslíš, že Filip je takový? Že mě manipuluje?
Co já vím? pokrčila Marie rameny obranně. Všichni chlapi jsou stejní! Petr byl aspoň upřímný. Tenhle se schovává za miloučkost.
Přestaň, cítila ten knedlík v krku, v očích pálily slzy. Já už to prostě dál poslouchat nechci. Nemůžu žít pod věčnými výčitkami, když mě nutíš cítit se vinná za to, že chci být šťastná.
Otočila se, že odejde, ale matka ji chytla za ruku pevně, skoro bolestivě.
Počkej, a v tom hlase zněla poprvé prosba, skoro zoufalství. Já jsem přece tvoje matka! Chci pro tebe nejlepší.
Nejlepší je to, co si zvolím sama, jemně jí vyprostila ruku, opatrně, nechtěla ublížit. Volím Filipa. Volím náš život. Volím odjet tam, kde můžu být šťastná bez ustálých výčitek a pokusů mě přetvořit. Kde konečně můžu dýchat a nemyslet na to, co zase uslyším za já jsem ti to říkala.
Marie ustoupila, ve tváři bolest i vztek zároveň. Uvolnila ruku, Anička cítila, jak z ní spadává poslední pnutí.
Takže tak, zašeptala Marie, hlas skoro neslyšitelný. Zřekneš se mě kvůli nějakému chlapovi?
Nezříkám se tebe, vtiskly se jí slzy do hlasu. Zříkám se tvého způsobu, jak se mnou jednáš. Tvé potřeby mě kontrolovat a určovat. Chci, abys mě měla ráda takovou, jaká jsem. Když to nedokážeš pak je teď lepší dát si pauzu. Každá sama.
Jak myslíš, Marie se otočila zpět k oknu, ramena se jí chvěla. Pokud změníš názor, víš kde mě hledat.
Anička postála ještě chvíli, dívala se na matčina záda, na šedivé vlasy u spánku, na dlaň křečovitě svírající parapet. Chtělo se jí přistoupit a obejmout, říct, že bude dobře Ale věděla, že by teď lhala. Potichu zavřela dveře, tiše, a odešla. V kapse kabátu svírala nový mobil, s číslem, které matce už prostě nedá. Třeba jednou opravdu najdou společnou řeč. Ale teď teď potřebovala svůj prostor čistý, klidný a volný.