Deník, pátek večer
Už jsem byl na cestě z ranní směny v továrně domů a myslel jsem jen na blížící se víkend. Samotná představa dvou volných dnů mě hřála na duši, ale nebylo to jen kvůli odpočinku. V sobotu večer mě čekalo první skutečné rande s Hanou, se kterou jsem si už měsíc psal na internetu.
Mluvili jsme spolu o všem možném o práci, koníčcích, životních snech, o věcech, co člověk probírá, když mu na někom začíná záležet. Konečně jsme si domluvili schůzku. Stačilo už jen zavolat do jedné útulné restaurace na Smíchově, zarezervovat stůl a vymyslet, co na sebe.
Zabraný v těchto myšlenkách jsem došel skoro až k paneláku, kde mám svůj malý byt ve čtvrtém patře. Do vchodu zbývalo stěží padesát metrů už jsem skoro cítil kliku v ruce a jakmile bych otevřel dveře domů, všechno mohlo být úplně jinak… ale pak…
Jo, pořád to “ale”.
Těsně u vchodu ze staré lípy, které jsem si nikdy nevšímal, spadla mi přímo ke nohám vrána. Vyděsil jsem se, protože pták prudce mával křídly, skřehotal jako o život a na větvích nad hlavou šílela celá hejna dalších vran. Takový povyk snad ani nebývá na pohřbu.
No to mi chybělo, zamumlal jsem.
Vrána se zvednout nedokázala, navíc jsem viděl, že má pravou nohu divně zkroucenou. Typický zlomenina, i laik jako já to pozná.
Co s tebou teď? vydechl jsem.
Přejít kolem s klidem mi nešlo. Svlékl jsem bundu, opatrně ptáka zabalil, aby se nevysmekla, a zamířil s ním domů. Za zády mi křičela celá vraní rodina, málem mě rozcupovaly pohledem.
Doma jsem vrána vyndal, abych se podíval na zranění, což ocenila tím, že mi skočila po prstu.
No to je pěkné, díky, sykl jsem a opatrně jí zakryl zobák kusem hadříku.
Volal jsem do několika veterin v Praze nikdo mi s vranou nepomůže, prý jen kočky, psi, křečci. Známí také nevěděli rady. Nakonec mi došlo, že když si poradím v práci s jakoukoliv mašinou, zvládnu i zvíře.
Ze staré krabice a několika ručníků jsem jí udělal pelíšek na parapet. Bez váhání jsem jí pojmenoval Klára.
Dvě hodiny jsem pak doma řezal, brousil, páskoval ze špejlí a náplasti vznikla provizorní dlaha. Když jsem měl hotovo, osvobodil jsem jí zobák.
Klára se odpověděla dalším výpadem po mém prstu.
Klídek, holka, pomáhám ti! Ale jestli tě mám udržet při životě, musím tě taky nakrmit, vysvětloval jsem jí.
Internet mi poradil zajít do rybářských potřeb pro žížaly a moučné červy, v lékárně jsem koupil pinzetu a injekční stříkačku. Krmení to byla scéna já zápasil, ona se bránila, já hartusil, ona krákala. Nakonec jsme padli oba já do postele, Klára konečně do spánku.
Ráno to samé: boj s krmením, křik, tvrdohlavost z obou stran. Najednou vidím venku na parapetu sedí statný vraní samec a pozoruje nás.
Otevřel jsem okno, aniž bych věděl proč.
Ty jsi asi Klářin chlap, co? Tak pojď. Pomáhat chci.
Vrána mě chvíli sledoval, pak pomaličku vkráčel dovnitř a přistoupil blíž. Klára zavzdychala, samec rozprostřel křídla a hlasitě zakrákal.
Ty na mě budeš řvát? Já tady lépe a krmím tvou ženu a ještě mě sekýruješ?! To se mi snad zdá…
Řvali jsme po sobě dobrých třicet minut, člověk versus vrána, dokud já neodpadnul a vrána nechraptěla.
Pak jsem mu beze slova posunul dvě krabičky s žížalami a červy. Bez slov, jen gesto.
On si je obhlédl, naklonil hlavu jako odborník a pustil se do hodování.
No jasně, jen se posluž. Jistěže jsem to nekoupil pro sebe, smál jsem se.
Po jídle došel ke Kláře, něžně jí načechral peří.
Z mě nepochopitelných důvodů mě to dojalo: Rodinná pohoda, čo? Neboj se, z Kláry tě dostanu. Jen jí domluv, ať mě přestane klovat.
V noci vraní samec, pojmenoval jsem ho Karel, odletěl, ráno seděl zas na parapetu, klepal na sklo, chtěl dovnitř, zkontroloval Kláru a v klidu posnídal.
Tak teda dobré ráno, Karle, usmál jsem se na něj.
Začali jsme si rozumět. Karel sledoval, jak krmím Kláru, snažil se nenarušovat můj prostor, ale měl jsem pocit, že mě fakt chápe.
Najednou, uprostřed všeho toho krmení a křiku, jsem se chytil za hlavu. Ježiši! Vždyť já nevolal, neobjednal stůl!
Rychle jsem volal Haně, hrdlo stažené.
Všechno jsem řekl, pravdu o vraně i o tom, proč nebylo na rezervaci restaurace.
Takže pro tebe je nějaká vrána důležitější než schůzka se mnou?! přerušila mě Hana dotčeně.
To není tak, já… začal jsem.
Tak si žij se svou vranou! práskla telefonem.
S mutným úsměvem jsem se obrátil ke Karlovi: Tak, Karle, po našem rande je. Ani nezačalo.
V ten moment vrána přeskočil na stůl, rozprostřel křídla a pyšně se procházel.
Musel jsem se zasmát: Kámo, vůbec nevím, jestli rozumíš, ale podle tebe je škoda se vzdávat, že jo?
V tu chvíli někdo zvonil.
Ve dveřích stála sousedka z pátého usměvavá paní Barbora, co se vždy přívětivě zdraví ve výtahu.
Trochu nesměle povídá: Prosím vás, u vašich oken posedává už pár dní hejno vran. Je u vás všechno v pořádku?
Neuměl jsem to hned vysvětlit: Pojďte dál, ukážu vám to.
Vešla, zůstala stát a jen vykulila oči.
No to snad není možné Vy léčíte vránu?
Klára, opravil jsem ji.
Tak její muž je teda Karel! smála se.
Ten smích byl jak stříbrný zvoneček a já si uvědomil, že už dlouho jsem neslyšel nic hezčího. Vlastně mi snad na tom propadlém rande ani už nesejde.
Karel se při její přítomnosti začal předvádět rozprostíral křídla, nakrucoval se, až Barbora zase smíchem zrudla.
Klára tušila, že ji zachraňujeme, přestala klovat a začala jíst sama. Uzdravovala se rychleji. Sousedce jsem dokonce svěřil druhý klíč když jsem pracoval, ona přišla ptákům na pomoc.
Barbora mi byla čím dál sympatičtější. Rozhodl jsem se jí co nejdřív pozvat na rande. Ale pak se stalo něco, co bych nevymyslel.
Pozdě večer po druhé směně jsem cestou domů zaskočil do klenotnictví v tramvajové zastávce a koupil malý dárek stříbrný řetízek s červeným srdíčkem.
Šel jsem domů, už viděl Barboru, jak se usmívá, když jí ho dávám… Jenže pod lampou v boční ulici najednou vystoupily dvě postavy.
Dělej, vyklop peněženku, mobil a hodinky! řekl první, v ruce nůž.
A svlíkni bundu, doplnil ho druhý.
Strach jsem necítil. Vzápětí totiž z výšky sletěla tmavá lavina. Nesl se křik, výkřiky bolesti a paniky desítky vran se vrhly na útočníky.
Já vzal nohy na ramena a letěl domů. Ráno…
Na prahu stála bledá Barbora, třásla se úzkostí.
Proboha! Ty žiješ! Já myslela, že tobě se stalo V noci v centru napadlo hejno vran dva chlapy, jsou v nemocnici málem napadrť!
Objal jsem ji a pohladil po vlasech.
A já mám pro tebe dárek, usmál jsem se.
To jsi nemusel, zrozpačitěla, ale když uviděla řetízek, rozzářila se a dala mi pusu na tvář.
To je krásné, děkuju, řekla tiše, vztáhla ruku, ale…
No jasně, to ale!
Karl proběhnul jako černá šipka, popadl třpytivý přívěsek a donesl ho Kláře. Položil k jejím pazourům, ta ho chytla a uložila do své krabice.
My s Barborou jsme se rozesmáli.
Koupím ti nový, slíbil jsem.
Karel pyšně rozprostřel křídla, zakrákal a bylo vidět, že je vítěz. Klára schovala srdíčko a v očích jí svítilo štěstí.
A my dva jsme se políbili na chodbě, zatímco za oknem už zase vraní hejno hlídalo svůj rodinný klid.
A co na tom záleží?
Vždyť je to stejně vlastně všechno otázka rodinyZ chodby jsme slyšeli Kláru tlumeně zakrákat, skoro jako by se smála s námi. Pak hlavou lehce dloubla Karla do boku a oba na chvíli zpomalili: takhle vypadá spokojenost, říkaly jejich pohyby jasněji než lidská slova.
Stáli jsme s Barborou v objetí, její tvář byla blízko mé. Venku kroužily vrány, na parapetu se Klára s Karlem choulili k sobě a celá scéna se rozlila večerním klidem. Zničehonic Barbora tiše zašeptala: Víš někdy život prostě zakráká úplně jinak, než čekáš. Ale možná je to tak lepší.
Usmál jsem se, zatímco Karla s Klárou pohladil první paprsek ranního slunce. Poprvé po dlouhé době jsem měl pocit, že všechna ale konečně dávají smysl, protože každé vedlo přesně tam ke šťastnému domovu, kde člověk není nikdy sám.
V tom okamžiku, mezi křídly ptáků a smíchem milé ženy vedle mě, jsem si uvědomil, že štěstí někdy opravdu přiletí nečekaně třeba v černém peří, popadá ti ke dveřím, rozkřičí tvůj klid a nakonec promění obyčejný byt i obyčejný život v hnízdo srdcí.
A tak jsme jedli snídani ve třech já, Barbora a hejno za oknem a svět konečně byl přesně tak zvláštní a krásný, jak si ho člověk potají přeje.