Ve škole mě neustále posílali na různé olympiády. Jednoho dne mě vybrali na chemickou olympiádu. Vnímal jsem to jako uznání mých duševních schopností. Když se to dozvěděla moje maminka, chemická laborantka, která před svatbou s mým otcem nosila staré šlechtické jméno, začala se smát jako obyčejná žena od plotny. Obvykle se smála jemně, tak nějak čapkovsky. Tentokrát ale rozlila čaj a rozesmála se naplno.
Bylo to poprvé a naposled, co jsem viděl mámu pořádně zasmát se. Potom mě vyslali na okresní olympiádu z fyziky. A pak znovu a znovu. Začínalo mi být jasné, že mě vedení školy takto pravidelně deportuje, jen aby ostatní děti měly trochu klidu na učení.
Na biologickou olympiádu mě vyslali už ne samotného. Dali mi s sebou Tondy Kříže. Ten také uměl v biologii poznat jelena od želvy na sto kroků, stejně jako já. Když se dozvěděla naše učitelka biologie, kdo bude školu reprezentovat, málem držela hladovku. Ale nebudou celý den ve škole, ujišťovala ji asi ředitelka či zástupkyně. S Tondou jsme skončili v ohromné aule se šedesáti dalšími podobně nadšenými biology. Každý dostal jeden velký vyfocený papír na rozkládání.
Zrovna v tu chvíli za řečnickým pultíkem pronášela povzbuzující řeč paní s mohutnou skleněnou broží na prsou. Její slova pronikala do duše: nejsme tu náhodou, čeká nás velký život. A že když teď budeme opisovat a dělat rámus, tak budeme celý život vykládat vagóny. Ale že i to je čestná práce, a nemá proti ní nic.
Rozhlédl jsem se a ťukl loktem do dívky sedící vpravo. Zrudla a svěsila nalíčené řasy. A hned všichni začali psát do archů jako pominutí. Tonda byl v šoku:
Já nechápu, co máme dělat. Co máme dělat?
I v tu chvíli by ho nenapadlo, že by něco měli psát. Myslel, že nás dovezli, abychom dostali limonádu. Prohlédl jsem papír bylo jasné, že v místech bez textu mají být odpovědi. Na to jsem Tondovi potichu upozornil. Brožovaná paní mě napomenula:
Klid, prosím.
Ale kde jsou odpovědi? vyzvídal Tonda.
Jakoby mimochodem se paní s broží ptala, z jaké jsme školy, my dva tak zapálení vědci. Kdo už někdy byl v dětském koutku u policistů, toho jen tak nerozhodíte. Řekl jsem tedy, že jsme ze sto sedmé druhé základky. Zapsala si to na arch můj i Tondův a něco poznamenala do poznámkového bloku.
Ale vždyť my jsme ze sto sedmé páté! odporoval Tonda.
Mlč, blázne, řekl jsem mu.
Tonda mě kopl, ale schytala to židle před námi. Otočila se dívka před námi, na moment připomínala sovu. Zhodnotila, že nejsme k jídlu, a poprosila, abychom to nedělali. Pamatuju si její pihy.
Co chceš? sykl na ni Tonda. Jen seď v klidu a neruš.
Paní napomenula dívku naposledy. A ta se rozplakala. Uklidnit ji přišla slova, že má věřit jen svým silám a že všechno zvládne. Tehdy učitelé uměli přesvědčit: dívka setřela slzy a opravdu jí to šlo.
Byl jsem v prekérní situaci. Snažil jsem se vzpomenout na letopočty Karla Linného a přitom pokukoval po dívce s řasami. Kombinace obojího vedla akorát k představě Karla Linného s nalíčenýma řasama otřesné.
Kolik druhů ryb žije ve Vltavě? zavrčel vedle mě Tonda.
Devět set dvanáct, pravil jsem.
Fakt?
S tímhle se nežertuje.
O Linném jsem napsal odpověď tak, že by ji šlo přečíst i ve verších Jiřího Wolkera. Ale pokud při kontrole by někdo nevypadl moc chytrolínsky, bylo by to správně.
Půjdeš do kina? napsal jsem na papír, pečlivě složil a poslal dívce s řasami. Odpověď přišla brzy. Už někoho mám, krasopisně napsáno. Dodnes mě fascinuje ženský dar neumět rovnou říct ano. Pročpak? Vždyť jsem ani nechtěl rozbít žádný jejich vztah. Chtěl jsem jen navázat další. Už jsem byl kamarád dvou dívek, které taky kamarádily. Jejich kluci spali klidně. Jen můj táta to odnášel věčnými pětikorunami.
Je lepší než já?, napsal jsem. Ano, přišla odpověď. Tak proč není na olympiádě? Dívka se zamyslela. Chápu ji.
Nepleteš si Vltavu s Pacifikem? pronesla paní s broží, když třetího dnes obcházela Tondovu lavici. Šla mezi lavicemi a doufala najít tahák. Jenže aby měl někdo tahák, musí zhruba vědět, o čem předmět je. S námi to bylo marné.
Tonda seděl, jakoby byl dítě, které potřebuje odbornou pomoc. To byl jeho normální výraz, jen ta paní to netušila.
Jaký oceán, co po nás chce? drcal do mě Tonda, zatímco já se snažil navazovat vztahy. Není tu žádná otázka o oceánech.
Kdo je kdo s Belmondem, napsal jsem. Ne! přistálo mi zpět, s malovaným obličejem s copánky a oušky. Tím ouška upoutala mou pozornost ještě více než řasy. Dnešní smajlíci postrádají to zvláštní kouzlo. Byl jsem blízko vzplanutí, ale Tonda znovu rušil.
Mám k tobě otázku, začal s bádavým výrazem. Jaká je konformační úroveň vlasového keratinu? Keratin je odpověď? Napsal to nějaký Slovák. Veverka má přece rezavé chlupy!
Potvrdil jsem. A dodal:
V zimě šedé.
Tonda si poznamenal rezavé, v zimě šedé. Organicky se přizpůsoboval všem typům komunikace.
Dívka s pihami se ke mně obrátila a zašeptala: Alfa-šroubovice.
Kde? rozhlédl jsem se.
Konformační úroveň je alfa-šroubovice, vysvětlila a obrátila se zpátky.
Koukl jsem na její uši, opět mě fascinovala. Zapsal jsem rychle odpověď, utrhl kousek papíru a napsal: Půjdeme do kina? Něco se přece musí povést…
Půjdeme, přistálo na lavici.
Chvíli nato zprava: No dobře, půjdeme.
To byl existenciální pat. Vyřešit jí šlo přejít k otázce: Jak se jmenuje mládě nosorožce? Těžko je odpovídat vážně, když po vás dvě dívky zároveň chtějí vážný vztah. Nosořežek? Nosík? Tele?… Tondo-nosorožec? Vpravo řasy, vpředu pihy. Konec. Napsal jsem Mládě nosorožce.
S pihovatou jsme vydrželi až do zimy, než veverkám zešedivěla srst. Ta s řasami k biografu nepřišla. Ach ty prohnané ženy!
Mezitím jsem na biologické olympiádě získal druhé místo a obdržel diplom. Předali mi ho až za dva měsíce. V základce 172 dlouho hledali jediného žáka s mým příjmením. Byl z první třídy. Na otázku ředitelky: Jak se mohl dostat na olympiádu? se rozplakal a slíbil, že už to nikdy neudělá. Nakonec ale přece jen našli pravého.
Byl jsem nakonec jediný z toho shromáždění vědců, kdo věděl, jak se jmenuje mládě nosorožce. Věda na to dodnes nemá správné slovo, to je celé. Tak jsem vstoupil do světa vědců a stal se tam svým. Později jsem se pokazil a odešel jak je vidět…