Falešná krása
To si děláš srandu! Vy jste se s Aničkou fakt rozešli? Vůbec ti nevěřím! Karolína zírala na své kamaráda tak udiveně, až se ten začal cítit nesvůj. Její oči se rozšířily do nepřirozených rozměrů, obočí vyletělo téměř až k linii vlasů a ústa zůstala pootevřená celý ten příběh ji naprosto ohromil. Vždyť jsi Aničku nosil na rukou! Vaši dvojici jsem dávala za vzor kdekomu Sama bych takový vztah chtěla!
Je to fakt, Kájo, i když to zní jako blbý sen Ondřej zamračeně sledoval za okny zurčící liják. Kapky studené vody padaly z šedé oblohy, stékaly po skle, rozbíjely se do drobných cákanců, a temná obloha se neustále zvedala a padala tam a zpět jako líné šplouchání Vltavy za Listopadových rán. Přesně to vystihovalo jeho náladu: dusno, ztracenost a smutek, co mění barvy světa na šedé. Nejasný tlak uprostřed hrudi právě tam, kde kdysi bývaly vřelé pohledy, smích, objetí a sny o společné budoucnosti. Zatnul pěsti tak křečovitě, až mu zklokotaly klouby, a když pokračoval, hlas se mu zlomil: Je definitivní konec, rozumíš? Konec
Ale proč? nedala se Karolína, naklonila se blíž a pátravě zkoumala jeho strhané rysy. Anička tě přece půl roku věrně čekala, když jsi byl na pracovní stáži v Brně! Neměla žádné aférky, nosila ti sladkosti a psala básničky!
Jak to můžeš vědět? Vždyť bydlíš v Ústí a ona v Praze, pousmál se Ondra bez humoru, oči mu ztvrdly. To je zas ten pověstný ženský kartel, co?
Bydlím přes půl republiky od vaší domácnosti, ale na něco zapomínáš, odpověděla Karolína se šibalským úsměvem, ovšem v očích měla čirou starost. Mám v Praze spoustu holek, co mě informovaly. Prý se rozhodla zapracovat na svém vzhledu, i když detaily neznám. Změnila účes, začla cvičit, změnila šatník Však ty víš. A to všechno zatímco jsi nebyl doma. Snažila se, Ondro.
Právě v tom je ten problém! Kvůli tomu jsme se rozešli! máchl Ondřej prudce rukou a vyběhl do předsíně, kde si v kapse bundy nechal telefon. Pohyby měl křečovité, jako by chtěl předběhnout vlastní myšlenky. Po chvilce našel mobil, vrátil se zpět a skoro ho Karolíně vrazil před obličej. Jen se na to podívej! Pamatuješ si Aničku, než jsem odjel?
Jasně, že jo, protočila Karolína oči, na chvíli se zamyslela, jakoby v duchu malovala obraz kamarádky. Usměvavá holka, rovné hnědonachové vlasy, modré oči jak letní nebe, hezký nosík Pěkná postava, i když vršek jí trošku chyběl, ale tobě to nikdy nevadilo, ne?
Právě že nevadilo! Ondřejův hlas se zlomil, pak přešel do šepotu a oči mu ztvrdly. Pro mě byla ideální. Miloval jsem ji, jaká byla. Jenže sotva jsem odjel, její kámošky jí začaly vtloukat do hlavy, že pokud se nezmění, opustím ji. A ona tomu uvěřila. Změnila se kvůli druhým, ne kvůli sobě.
Ale tak hrozné to není, nebo snad jo? zeptala se nesměle Karolína, nervózně tiskla opěradlo židle, mračila se, jak se v ní vlnila úzkost.
Podívej se! Ondřej jí strčil mobil skoro pod nos.
Na displeji svítila fotka Aničky ale spíš nějaké cizinky. Z hustých vlasů zbyl ježek, zběsile odbarvený na stříbrno, krk a uši úplně holé, až z toho běhal mráz po zádech. Rty měla zvětšené, naduclé, obličej jak z vosku, proporce rozházené. Zhubla deset kilo, místo štíhlosti působila vyhladověle ostré klíční kosti, propadlé tváře, ruce jako z hedvábného papíru. A nakonec ta prsa! Nechala si je zvětšit, i když přesně věděla, co si o tom Ondřej myslí. Přitom vždycky říkal, že oceňuje přirozenost, nikdy neprahne po silikonových plastikách.
Přišla mě přivítat na hlavní nádraží, hlas se Ondrovi třásl, pěstí praštil do zdi a zaklel. A já měl chuť projít bez povšimnutí kolem. Jak mohla za půl roku sama sebe takhle rozlámat? Copak jí nedošlo, že se mi líbí právě taková, jaká je?
Chvíli se procházel po bytě sem a tam, prudce gestikuloval, pak se zabořil do křesla tváří v tvář šedivému večeru, jako by doufal, že se tím vším probudí.
Karolína rozuměla. Vyslechla všemožné výtky na Ondřejova šéfa, který ho poslal na služebku přes půl republiky. Ondřej nechtěl Aničku samotnou nechat, ale poslední semestr na fakultě, státnice, práce, všude ho potřebovali. Každý den volal, psal. A teď jako by mu vyměnili život, když ji po dlouhých týdnech spatřil.
Třeba jen chtěla být pro tebe dokonalá? špitla Karolína, přešla k němu a tiše usedla vedle. Když jí někdo řekl, jak by tě potěšila
Ztratila však samu sebe. Já ji chtěl pravou, ne výstavní panenku do výlohy. Není to ta Anička
To strašné bylo, že Anička se po celou dobu pracovní stáže vyhýbala videohovorům. Kdykoliv navrhl kameru, odvětila, že chystá překvapení. To slovo znělo líbezně, ale Ondřejovi navrtalo do srdce červíka. Možná má někoho, nechce to říct přes WhatsApp. Nejspíš si tam našla někoho nového. Myšlenky ho žraly jako myši sýr. Nakonec požádal kamaráda, co žije na Jižáku, jestli něco nevysonduje nenápadně.
Dva dny a přišla zpráva.
Jo, chystá překvapení. Ale nevím, jestli ho chceš. Fakt na tebe čeká, ptá se neustále, kdy dorazíš, ohlásil mu kámoš podivným tónem, jako by balancoval na laně mezi lží a pravdou.
Aspoň že s nikým novým nechodila! Oddechl si Ondřej, přál si, ať je překvapení třeba dort, ne groteskní změna. Jeho malá nikomu nelže, to byl základ. Teď zpětně lituje, že odmítl fotku, kterou mu kamarád chtěl poslat. Kdyby se byl podíval, byl by možná zasáhl přijel dřív, utnul to a vylil si srdce přede všemi těmi poradkyněmi krásy Jenže už bylo pozdě.
V den návratu dělal nervózního pokaždé, když pohledl na hodiny v tramvaji, pak poposedával v taxíku, žmoulal cíp košile, potil se, srdce mu tlouklo, jako by oznamovalo konec světa. Představoval si, jak vystupuje na nádraží, Anička se usmívá, v očích modrý záblesk, mává mu, padne mu kolem krku, přivoní k jeho vlasům Pak si uvaří čaj, dají si koblihu, vypráví si historky z Brna, Prahy i světa v oblacích snů.
Ale skutečnost byla syrovější. Když ji spatřil, ztuhl. Dívka před ním tohle nebyla Anička, nebyla z tohohle světa, kousky její tváře i postavy mu připadaly cizí. Nebyl si jistý, jestli neoslovil omylem někoho jiného. Podivně zamrkal, všechno v něm zamrzlo v mědi.
Ondro! Tolik se mi stýskalo! Anička se rozběhla, sestřih jak školník, rty jako polštáře, objetí nabídla, Ondra ale ustoupil. Její úsměv povadl, do očí vklouzl smutek a zmatení.
Nebo jsem tě tak šokovala, že jsi úplně paf? ptala se tiše, kroutila si vlasy, skoro prosila pohledem o jeho uznání.
Kde je moje holka? Kde jsou ty krásný vlasy, ten půvab? Měla jsi vždycky tu správnou špetku přirozenosti
Chtěl jsi říct tlustá? do očí jí vhrkly slzy, ústa se jí zachvěla, ruce povisly. Naduté družky chichotaly se za rohem, ona se po nich otočila s pohledem, v němž byl stín výčitky.
No jen to řekni, já vím, že jsem to nechala zajít. Ale už se za mě nebudeš stydět na ulici. Podívej, jak jsem moderní, stylová. Už mě budeš mít rád, víc než dřív, viď?
Jsem si vůbec jistý, že bych s tebou někam chtěl? Ondřej zněl ostře, nekompromisně. Zavrtěl hlavou, rozčarování z něj trčelo jak rezavé hřebíky. Přešla jsi z krásné holky v někoho neznámého.
Ale Ondro, teď by Aničku mohli dát na titulku Elle! skočila řeči do proudu ta hlavní kamarádka, co celý čas stála vzadu a očima dělala posměšné tááák ti patří. Napřáhla rameno k Aničce a zasmála se. Každý chlap se dívá, jak teď vypadá! Hlavně po těch úpravách sjela Aničku pohledem na dekolt a významně zamrkala, měla bys být nadšený!
Ondřej se k ní otočil a v očích mu planul led a popel.
Ale to není kvůli mně! přitvrdil. Znovu upřel pohled k Aničce plný bolesti. Neházej to na mě. Já jsem miloval tu pravou. Ne tohle.
Přešel ještě blíž, hlas skoro zašeptal smutně, až Karolínu píchlo u srdce.
Aničko, tys moc dobře věděla, že mám rád přirozenost. Takhle vypadáš cize. Byl jsem rozhodnutý ti to poslední měsíc říct koupil jsem i prstýnek. Chtěl jsem ti ho dát. Teď Nechci žít s panenkou. Promiň.
Anička zbledla, rozvzlykala se tak, až jí řasenka stékala ve stroužcích po tvářích mezi dlaždicemi snu. Natáhla ruku, jakoby ho chtěla zadržet, změnit osud v poslední vteřině.
Ondro, počkej! Já myslela že budeš pyšný, když budu krásná
Ale Ondřej odcházel, v hlavě mu šuměla Slunce nad Petřínem, šimral červeň a ztráta. Za ním volala její hlas o pomoc, ale kamarádky ji držely na místě.
Nech ho jít! objala ji jedna z nich. Má jen šok, to přejde. On se vrátí. Nedbej. Teď jsi ta pravá frajerka, celý Žižkov ti padne k nohám, najdeš někoho lepšího!
Anička to nevnímala. Pohled upírala na Ondřejovu vzdalující se postavu prázdnota a bolest, džbán plný přílišné snahy. Někde v hloubi tušila, že když se chtěla zalíbit, ztratila to jediné, co bylo opravdu důležité.
Opravdu jsem ji chtěl požádat o ruku, uzavřel chmurně příběh Ondřej, s obličejem v dlaních. Ramena se mu chvěla, hlas bublal v tichu ztráty. Představil si, jak ji drží, smějí se spolu, krouží po dlažbě Můstku Ale skutečnost byla cizí, rvala ho jako podzimní severák.
Na chvíli stichl, pak se zadíval do prošedivělého večera směrem k Vltavě.
Proč se vlastně holky nikdy nemůžou spokojit s tím, že jsou krásné? Denně jsem Aničce říkal, jak je nádherná. Miloval jsem ji se vším, co k tomu patří úsměv, kousavé poznámky, její snídani v posteli a malované obličeje na zamlženém skle Ona to všechno vymazala a spolu s tím i samu sebe.
Nejhorší na tom je, Ondřej uhodil pěstí do opěrky, v očích mu to zajiskřilo, že všechno spískala její kamarádka. Možná chtěla, abychom se rozešli. Teď už jsem si skoro jistý.
Myslíš? Karolína naklonila hlavu. Vypadala, že ji Ondřejova zlomenost zmáhá víc než lednový mráz. Natáhla ruku, pohladila ho po rameni.
Sama mi to řekla, procedil Ondřej skrz zuby. Přitáhla se ke mně domů, prý její krása je pravá, od přírody, nepotřebuje chirurgii Málem jsem ji vyhodil ze schodů.
Uvolnil ruce, hlas se mu zalomil, pohled upřený v prázdno pod šeru Vinohrad.
Nejhorší je, pokračoval, hlas se mu lámal do tichého šelestu, že si myslela, že jí skočím kolem krku. Ale já miloval Aničku, ne její představy.
Karolína mlčela, nevěděla, jak rychle zahnat bolest a zklamání v Ondřejových očích. Než by řekla zbytečné útěšné fráze, raději ho nechala mluvit dál.
A co teď? Zkoušel jsi jí to říct, znovu s ní mluvit? šeptla a pohladila ho po dlani, snažila se zahnat mráz vlastním teplem.
Jí se nový vzhled líbí, nic měnit nechce. Zavolala, prý po všem čekání nemám právo jí dát košem. Ondřej se složil do klubíčka na sedačce, zíral do kobercových stínů. Já ji pořád miluju, ale ona zmizela. Zůstala někde v mlze. Tahle nová holka, to už není ona je to celý svět falešných úsměvů.
Karolína pevně stiskla jeho ruku, v tom drobném gestu bylo všechno soucítění i smutek, který brzy doplní vybledlou moučnou brázdu na bílém ubruse snu.
Ondřej mlčel, prsty se mu chvěly, snažil se potlačit slzy.
Víš, jednou jsme s Aničkou šli večer Stromovkou, listí padalo a ona se smála, kapuci pořád spadávala, já jí ji spravoval. Řekla mi: Ondro, chci to navždycky. Odpověděl jsem: Bude to vždycky, princezno. A tehdy jsem tomu věřil. Každým kouskem duše.
Slova se mu zamotala, hrdlo stáhl pláč a na sekundu ho ochromil.
Dneska? Dívá se do zrcadla a vidí krásku. Já v ní vidím cizinku. Jak se mohlo za půl roku všechno rozpadnout? Proč jsme si o tom dřív nepromluvili?
Slzy se mu skutálely po tváři, dospělý muž se zhroutil v tichém nářku, ztracené dítě ne chvilku bloudící prázdným bytem.
Karolína ho beze slov objala, jako by chtěla nechat teplo z dlaní proniknout až do středu jeho snového světa. Když konečně promluvila, její hlas byl vřelý, tichý, opravdový.
Nejsi vinen. Miloval jsi ji, staral ses, vždycky jsi ji podporoval, chválil To není tvůj hřích. Někdo jí zkazil hlavu, to je všechno. Ty za to nemůžeš.
Ondřej k ní zvedl zarudlé oči.
A co když jsem udělal chybu? Co když jsem měl pochopit, že měla strach, že pro mě není dost dobrá? Možná šlo jen o to mi udělat radost, a já to hned zboural.
V očích mu zářil boj mezi láskou, bolestí a nadějí. Kdesi v hloubi pořád doufal, že princezna skrytá pod maskou ještě žije, maluje úsměvy na zamlženém skle, pije kakao při ranním světle za vyzváněním zvonů z Týnského chrámu.
Karolína strčila tvář blíž, pevně se usmála.
Máš právo na svoje pocity, Ondro. Nesmíš sám sebe nutit přijímat něco, co je ti cizí. Ale pokud si v srdci přeješ dát šanci vysvětlení, můžeš ji o něj poprosit. Kvůli vám oběma. Mluvte spolu. Možná objevíte cestu zpátky.
Ondřej se zadíval z okna. Déšť utichl, na dlažbě Jiráskova náměstí tančily poslední zbytky duhy. Sledoval zlatavou stopu, která se odrážela v kalužích, a doufal, že růžový snový západ půjde ještě zvrátit.
Třeba máš pravdu, vydechl. Ale teď teď potřebuji čas. Musím v sobě najít, co vlastně chci. Nejde odskočit hned, možná ten most ještě není celý spálený. Nebo to byl jen podivný senChvíli mezi nimi panovalo ticho, ticho, které nebylo prázdné spíš naplněné otázkami, jež zůstávaly viset ve vzduchu jako kapky posledního deště na okenní římse. Najednou Ondřej zhluboka vydechl, jako by spláchl šedivý povlak srdce.
Asi je načase být upřímný nejen k Aničce, ale i k sobě, víš? Pořád hledám kousek minulé lásky, ale možná musím nejdřív najít sebe. A až pak teprve ji.
Karolína se usmála tím svým laskavým úsměvem, kterým uměla rozptýlit každou temnotu.
Někdy to stačí, řekla tiše. Pořád jsi ten dobrej kluk, Ondro. A to je něco, co bys nikdy neměl nechat změnit.
O kus dál, v jiné části města, Anička seděla sama v kuchyni, vedle sebe studený hrnek kávy. Prsty jí bezděčně přejížděly po prasklině na hladkém skle. V odrazu zahlédla cizinku krátkovlasou, s ostrými rysy. Chvíli na sebe hleděla s podivným smutkem, pak se zadívala z okna do večerního světla. Kdesi v dálce si vybavila hlas, který ji kdysi ujišťoval, že je krásná, jaká je bez úprav, bez masek. Na okamžik zatoužila slyšet ho znovu.
Mezitím Ondřej pomalu vstal, narovnal ramena a obrátil se na Karolínu:
Díky, že jsi tu byla. Možná život někdy rozdělí to, co patřilo k sobě ale taky může dát šanci najít nové světlo. Třeba ještě přijde čas, kdy budeme s Aničkou zase sami sebou. Třeba třeba přijde den, kdy si napíšeme vlastní pohádku znovu.
Karolína ho objala naposledy, hřejivě, opravdově.
A do té doby tu máš mě. Svět je velkej, stačí vykročit ven.
Ondřej na chvíli zavřel oči. Z dálky zazněl zvuk tramvaje, který kdysi znamenal návrat domů. Tentokrát v něm zaslechl příslib změny. Pak otevřel dveře na balkon, nechal dovnitř proudit čerstvý povětří a poprvé od návratu se usmál.
Venku nad Prahou se už rozestíralo večerní nebe znovu se vyjasňovalo. Ondřej s Karolínou hleděli na město, kde se tisíce světel odrážely na Vltavě, a věřili, že i to, co prasklo, může někdy znovu zazářit. Protože skutečná láska ta pravá, nahá, nevyretušovaná možná jen spí za stínem zrcadla. Stačí jí dát čas, trpělivost a nebát se být znovu sám sebou.