Ten večer drží Petra pohromadě jen silou vůle. Už dvanáct hodin v kuse odbývá směny ve studentské kavárně pražské univerzity, doma ji čekají tři závěrečné zkoušky z managementu a za posledních čtyřicet osm hodin naspala sotva čtyři hodiny.
Je skoro jedenáct večer, když si před univerzitní knihovnou všimne černého auta. Myslí si, že je to její objednané taxi, a bez kontrolování poznávací značky otevře zadní dveře a unaveně se sveze na sedačku.
Interiér vozu je překvapivě luxusní: měkká kůže, klid, decentní vůně drahého parfému ve vzduchu. Únava však vítězí nad obezřetností. Petra zavře oči a během chvilky je v hlubokém spánku.
Procitne až na klidný mužský hlas, v němž zaznívá špetka pobavení:
Máte ve zvyku odpočívat v cizích autech, nebo je dnes můj šťastný den?
Petra se lekne a narovná se. Vedle ní sedí muž v dokonale padnoucím obleku, tmavé oči ji bystře pozorují a koutky úst mu cukají pobavením.
Mimochodem, spíte už dvacet minut. A lehce jste chrápala, dodá.
Zrudne a rozhlédne se dotykové ovládání, dřevěné detaily, mini-bar.
Vy nejste řidič…
Ne. Jsem majitel tohohle vozu. Jmenuju se Tomáš Žižka.
Jméno jí neřekne vůbec nic, ale způsob, jakým Tomáš mluví, naznačuje, že je zvyklý rozhodovat. Omluví se a chce rychle vystoupit.
Je už pozdě, navrhne Tomáš. Aspoň vás odvezu domů.
Váhá, ale Praha v noci jí trochu nahání strach. Souhlasí. Auto rozjíždí hladce a po cestě si povídají o studiu, brigádách i věčné únavě.
Tohle nejde dlouho vydržet, poznamená Tomáš, ničíš se.
U jejího činžáku na Vinohradech náhle nabídne:
Hledám osobní asistentku. Potřebuji někoho, kdo mi zařídí pořádek v diáři a povinnostech. Flexibilní pracovní doba, férová mzda. Myslím, že je to lepší než dvaadvacítky v kavárně.
Nejsem charita, odvětí Petra odhodlaně.
To není z lítosti. Je to pracovní nabídka.
Bere si vizitku a doma ji kamarádka málem opaří, jak čte jméno: Tomáš Žižka jeden z nejúspěšnějších českých podnikatelů.
Tři dny váhá. Ale nezaplacený nájem a realita jsou přesvědčivější než strach. Volá.
Kdy můžete nastoupit? ozve se z telefonu bez zbytečných formalit.
Zítra, odpoví.
Vila na okraji Prahy působí jako z jiného světa prosklené stěny, světlo, zahrady jako z časopisu. Plat je několikanásobně vyšší, než na co byla zvyklá. Brzy však pochopí: není tu díky shodě okolností.
Jste tady, protože jste schopná a spolehlivá, řekne jí Tomáš jednou. Takové lidi potřebuju.
Odtud se vše změní.
Z práce je brzy posedlá: organizuje schůzky, plánuje cesty, řeší komunikaci. Tomáš jí svěřuje čím dál zásadnější úkoly. Roste mezi nimi klidný respekt, nic přehnaného.
Na firemním večírku, když vidí, jak se Petra cítí nesvá pod pohledy hostů, dotkne se lehce jejího ramene jemná podpora. Právě v tu chvíli v sobě rozpozná city hlubší než čistě pracovní vztah.
Po dvou měsících jí přijde e-mail: nabídka na roční mezinárodní stáž s částečným stipendiem.
Kdy odlétáš? ptá se Tomáš.
Za tři měsíce.
Krátce mlčí.
Mohl bych tě prosit, abys zůstala. Ale to bych už nemohl uznávat tvou touhu překonávat samu sebe.
Toho večera, na rozloučenou, poprvé řekne:
Miluji tě.
Já tebe taky, odpoví Petra.
Tak jeď. Dokaž si, co v tobě je. Chci tě vidět silnou, ne závislou na mně.
Rok uteče jako voda. Když se vrací na ruzyňské letiště, čeká tam jen on, bez ochranky či pozlátka.
Snad jsi si tentokrát správně zkontrolovala auto, usměje se.
Teď už dvakrát, zasměje se Petra.
Bere jí kufr.
Koupil jsem byt v Holešovicích.
Ustrne.
Pro nás dva.
Tomáš poklekne tiše, bez diváků.
Petro Novotná, chceš sdílet budoucnost se mnou?
Ano.
Dnes je z ní čerstvá absolventka s vlastní konzultační firmou. On dál vede svou skupinu firem, ale teď jsou partnery v práci i v životě.
Někdy, když po dlouhém dni usedne vedle něj do auta, usměje se.
Ověříš si číslo? zeptá se Tomáš.
Jestli tu budeš ty, klidně zase usnu, odpoví.
A už to není omyl. Je to volba.