Jak je možné takhle skončit? Dceruško, není ti hanba? Máš ruce, nohy zdravé, proč nepracuješ? říkali žebračce s dítětem.
Marie Dvořáková kráčela pomalu podél regálů prostorného supermarketu v pražských Vršovicích, prohlížela si police s barevnými obaly. Chodila sem denně, skoro jako do práce. Nemusela kupovat spoustu jídla žádnou velkou rodinu neměla. Stará paní každý večer utíkala z osamělosti do prosvětlené náruče obchodu.
V létě to bylo přece jen snesitelnější zachraňovala ji posezení na lavičce na dvoře a řeči se sousedkami. Ale v zimě nezbývala jiná možnost, a tak si Marie zamilovala procházky do nového supermarketu.
Bylo tu hodně lidí, vonělo to kávou, z reproduktorů hrála tichá hudba. Ty pestré potraviny v obalech připomínaly spíš hračky potěšily oko a vykouzlily úsměv.
Stará paní zkoumala v ruce kelímek jahodového jogurtu, mžourala na nápis a složení, a nakonec ho vrátila na místo. Takové dobroty byly mimo její rozpočet, ale podívat se snad může každý.
Sledovala ten přebytek na policích a myšlenky jí utekly do minulosti.
Vzpomněla si na dlouhé fronty před pulty, kde prodavačky obhajovaly zboží, jako by šlo o státní poklad. Vybavila si hrubé papírové pytlíky, do kterých se balily nákupy.
Usmála se při vzpomínce, jak vychovávala svou dceru. Pro ni by vystála cokoli. Myšlenka na Janu rozbušila srdce. Marie se zarazila u chladicího boxu s mraženou treskou a těžce se o něj opřela.
Z paměti vyskočila Janička, veselá, s kudrnatými rezavými vlasy, velkýma šedýma očima a pihami na nose.
Byla tak krásná, proběhlo Marii hlavou se smutkem.
Pod přísným pohledem prodavačky nakonec přistoupila k pultu s pečivem.
Jana byla Mariinou jedinou radostí. Byla chytrá ale jak dorostla, přišla s tím, že práce ji nenaplňuje a raději by byla náhradní matkou. Marie jí to rozmlouvala. Stejně to k ničemu dobrému nevedlo.
Dvacetiletí přece neposlouchají rady matek. Kdyby byl ještě živý otec, všechno by bylo jinak. Jak mohli ti lidé vmanipulovat její naivní holku do něčeho takového?
Jana to brala s humorem a hladila se po rostoucím bříšku. Marie jen zoufale kroutila hlavou. Jak může matka dítě devět měsíců nosit a pak ho jen tak dát pryč?
Jana mávla rukou: Já už si říkám, že to nejsou ani dítě spíš peníze, mami.
Pak byl těžký porod a Jana to nepřežila. Ani se moc nesnažili. Tři dny po narození holčičky odešla.
Holčičku si hned odvezli objednavatelé. Marii samozřejmě nezaplatili ani korunu, protože smlouvu měli s Janou.
Marie pohřbila dceru a zůstala sama. Nikdo z rodiny nezbyl, jako by se propadla do prázdnoty. Bylo to tak jednodušší.
Šourala se ke koupě pečiva, měla pocit, že musí ukázat, že sem nechodí jen koukat. Nahmatala v kapse pár drobných, zamířila k pokladně. Dnešní výlety byly u konce, domů to měla kousek. Dopředu si připravila potřebné peníze a zbytek sevřela v pěst.
Žebračku před supermarketem si všimla hned druhý den po otevření, skoro před měsícem. Proč jí stará paní zaujal? Ta mladá žena vypadala na ulici nepatřičně a držela děcko s opravdu mateřskou něžností.
Jak takhle klesnout? honilo se Marii hlavou, když jí vkládala do kelímku připravené drobné. Zamumlala tichou radu: Holka, není ti hanba? Máš zdravé ruce, nohy, proč nepracuješ? Jsi mladá. Máš ještě vše před sebou.
Zaksichtila se nad tím, jak kolem rychle proudí lidé a vyhýbají se jí.
Děkuju za korunu, ale jděte svou cestou. Musím toho ještě hodně nasbírat, jinak je malér, řekla mladá žena tiše.
Marie zavrtěla smutně hlavou a vzdálila se nechtěla být vlezlá ani moralizovat. Chtěla skutečně pomoci. Nikdo jiný to neřešil ne policie, ani sociálka. V Praze už byli na žebrající tak zvyklí, že je skoro nebylo vidět.
Celou cestu domů jí ta žebračka s dítětem nedala pokoj. Její šedé oči a mladý, až důvěrně známý hlas kde už ho slyšela? Marie usilovně pátrala v paměti.
Zavřela za sebou dveře, sundala pohodlné pantofle, rozsvítila a zamířila s čerstvým chlebem do kuchyně. Za chvíli už popíjela sladký čaj z oblíbeného hrnku a zakusovala do krajíce poctivého českého chleba s kouskem loveckého salámu.
Ta mladá je určitě hladem pološílená, problesklo jí hlavou. A v takový zimě! Jak tohle může být život?
Podívala se z okna zahlédla, jak dva muži nezvyklého zevnějšku ženu hrubě strkají do auta.
Marie zmateně popadla telefon, chtěla volat policii, ale bála se, že by někomu jen přitížila.
Znovu pohlédla z okna před obchodem už bylo prázdno. Rozhodla se vyčkat do rána. Z té dálky by na poznávací značku stejně neviděla.
Spala neklidně, v hlavě tu mladou holku i dítě. K ránu se jí zdál divný sen. Viděla svoji dceru Janu, jak stojí ve dveřích supermarketu s dítětem. Děvčátko bylo celé modré zimou, Marie ho k sobě tiskla a snažila se zahřát. Ale Janička nereagovala.
Mně není zima, maminko, řekla.
Marie zvedla dítě a odhrnula dečku z obličeje. Pod ní se skrývala velká panenka s medvídkovým přívěskem na krku.
Se známým přívěskem zamumlala.
Vzbudila se s výkřikem, pohled jí sklouzl na hodiny visící naproti.
Jak to, že jsem spala tak dlouho? podivila se.
Bylo už devět. Rychle se šla podívat z okna.
Dívka s dítětem byla zase na svém místě, napravo od dveří supermarketu bylo vše při starém.
Díky Bohu, vydechla Marie a pokřižovala se.
Venku byl silný mráz, Silvestr na krku. Děvče tam stálo už přes hodinu, mohla by umrznout, než den skončí.
Marie zabalila chleba, rychle udělala chlebíčky se salámem, naplnila termosku sladkým čajem a začala se oblékat.
Dívka při pohledu na spěchající stařenku znejistěla, fialový flíček na spánku zakrývala šátkem.
Neboj se, holčičko, podávala jí jídlo Marie, nechci, abys měla hlad.
Dívka se pousmála jen očima a s vděčností popadla chlebíčky. Sedla si na lavičku opodál a hltala jeden sousto za druhým. Ani nežvýkala, dusila se a kašlala, nervózně kontrolovala dítě a pak spěšně zapila poslední kousek čajem. Oklepala drobky a vrátila se k Marii.
Děkuju vám, aspoň vydržíme do sedmi, pak nás vezmou pryč
Celý zbytek dne Marie chodila k oknu a sledovala rtuť v teploměru. Mráz sílil.
Kolem páté ohřála trochu polévky, nalila do zavařovačky a zamířila znovu do supermarketu.
Cestou postavila sklenici s jídlem mladé dívce, do kapsy jí strčila pár korun a mrkla na rozloučenou, spěchala rychle do tepla.
Nezdržovala se, koupila jen lovečák a okurky na bramborový salát na Silvestra podle tradice. Žádné bohaté hody si dovolit nemohla, ale hlady netrpěla. Když vycházela ven, na místě žebračky už nikdo nebyl. Ani sklenici nenašla. Asi si šla někam sníst, pomyslela si a pousmála se na cestě domů.
Začala chystat pohoštění, připravila kapra do trouby a prostírala. Co kdyby přišla některá ze sousedek na návštěvu?
Kolem desáté večer znovu vykoukla z okna chtěla se ujistit, že mladou ženu už někdo vzal domů.
Dívala se na rozsvícené lampy před obchodem, na lavičce pod jasným světlem seděla známá postava. Podle třesoucích se ramen dívka tiše plakala.
Marie nevěděla, co dělat. Za dvě hodiny začínají oslavy, a u jejích oken někdo promrzá. Přebrala si na ramena šál, v bačkorách seběhla schody a zastavila se u mladé ženy.
Nemám už kam jít, pronesla dívka zoufale.
V očích se jí zaskvěla jiskra naděje.
Postarejte se o něj, prosím, vtiskla Marii do rukou uzlíček a pomalu se odpotácela k silnici.
Marie zalapala po dechu. Bylo jasné, že má dívka v úmyslu zmizet ze světa. Ze všech sil ji dohnala, chytila za ruku a otočila k sobě:
Prosím tě, co to děláš? Pojď se mnou! ukázala směrem k paneláku, kde bydlela, a táhla ji za sebou.
Doma rozbalila dítě u topení.
Jak se jmenuješ? zeptala se, ale zarazila se, když si všimla na dětských šatech přívěsku s medvídkem.
Dívka zachytila její pohled: To je jediné, co mi zůstalo po mamince.
Marie se usadila v šoku na židli. Ten přívěsek si nemohla splést. Sama ho kdysi dala Janě k šestnáctým narozeninám tehdá neměla nazbyt, šla ke zlatníkovi s broží, kterou nechal přetavit v přívěsek, peníze z prodeje vystačily na zlatý řetízek a malou oslavu v cukrárně pro dceřiny kamarády.
Dívka odložila svrchní kabát a nesměle se zeptala: Můžu do sprchy?
Marie přikývla, dívka zmizela a ona upíjela kozlík.
To je moje vnučka, to není možné? proběhlo jí hlavou.
Nasytila chlapce, uložila ho na gauč vedle dívky a posadila ji ke stolu.
Alenka! oslovila ji náhodně.
Jak to víte? podivila se dívka.
Mávl na to: Někde jsem to zaslechla. Jez.
Na čele jí vyrazil studený pot. Nebylo pochyb přijala pod střechu vlastní vnučku. Přesně tak se jmenovala holčička, kterou čekala Jana pro cizí rodinu.
S vděčností se na ni Alenka usmála, obdivovala prostřený stůl a pustila se do jídla.
Marie ji sledovala hledala známé rysy.
Povídej, Alenko, co tě potkalo? vybídla ji.
Dívka jako by nečekala na svolení mluvila rychle, pletla slova, potřebovala to ze sebe dostat.
Říkala, že do pěti let žila s tátou i mámou, byla šťastná, měla dokonce i vlastního poníka. Nad tou vzpomínkou Alenka přivřela oči.
Pak rodiče začali mít spory, rozvedli se a Alenka zůstala s matkou. Jednoho dne ji matka jednoduše odvedla do dětského domova a podepsala se, že se jí vzdává.
Proč se to stalo, nikdy nepochopila. Byla vyměněna za lepší život, odložena jako věc. Dvanáct let vyrůstala v ústavu, potom ji pustili do dospělého světa.
Obdržela městský byt v Karlíně. Ale ukázalo se, že tam už bydlí někdo jiný zůstala tedy v rozpadlém domku na ubytovně.
Tam se seznámila s Vaškem, instalatérem.
Když zjistil, že čeká dítě, prostě zmizel. Barák zbořili, dovolili jí v něm ale zůstat do porodu.
Pak chtěla řešit nárok na byt, ale byla na vše sama s malým neuměla se bránit.
Tak začalo její bloudění po nádražích a metru, kde si jí všiml Igor Kostka šéf žebrajících.
Krásná žebračka s dítětem přinese pěkné peníze, pomyslel si a nabídl jí ubytování výměnou za denní tržby.
Tak se s chlapečkem nastěhovala do sklepa v sídlišti, kde žili žebráci všeho druhu. Kriplové, nemocní ale většina z nich byli teatralní hráli si na chromé, malovali rány, připevňovali si umělé hrby a břicha. Dobrým hercům Igor platil dobře, Alenka tu zkušennost neměla.
Dny utíkaly, ráno je rozmístili po místech, večer se vybíraly denní tržby. Ze začátku to šlo, pak začali tlačit. Alenka s dítětem nedokázala žebrat tolik a syn plakal.
A tak ji dnes nechali napospas osudu. Smutně se dívala do skoro prázdného talíře.
Nevím, jak bychom tu noc bez vás vydrželi, řekla unaveně.
Odložila vidličku, zívla.
Ráno půjdeme, nemusíte mít strach, potřebuju se jen trochu vyspat.
Alenka se opřela a hned usnula.
Marie ji odvedla do postele, chlapce položila do křesla vedle.
Sedla si pak sama ke stolu, poslouchala prezidentův projev, a usmívala se. Už nikdy své vnučce s vnukem nedovolí odejít. Tomu, co je čeká, se postaví spolu. Brzy jim řekne pravdu, pomůže se postavit na nohy, vychovat Pavlíka. Hlavně musí dostat čas, aby se dala trochu dohromady. Už zažila dost špatného.
O půlnoci si Marie nalila štamprli vaječného likéru.
Dlouho stála u okna, hleděla na ulici zalitou světly a těšila se pohledem na padající sníh.
Děkuji ti, Bože, za to nečekané štěstí. Sbohem, samoto. Znovu mám rodinu.Po chvíli uslyšela v tichu první vzdálenou ránu ohňostroje. Odrážela se v zamrzlém skle na dveřích, jako by i svět venku zdravil něco nového. Všude kolem začínalo nové století a ona věděla, že právě dnes začíná nový život i pro ni a ty dva, kteří v jejím bytě poprvé klidně spali.
Za okny zvedali sousedé sklenice k přípitku. Marie tiše přidržela třesoucí se ruku na dveřích pokoje s dětmi a usmála se. První minuty roku nebyly jen oslavou zvyků, nebyly jen hlasitým připomínáním, že čas jede dál. Byly tím, co ji celý život drželo, aniž by si to připustila nadějí, že náhoda umí opravit i to, co člověk kdysi ztratil.
Popadla deku, došla k posteli a přikryla Alenku i Pavlíka pečlivěji. Prstů se přitom lehce dotkla medvídkového přívěsku, který klouzal po dítěti. Srdce jí poskočilo radostí a pokorou.
Marie se vrátila do kuchyně, domů domů, kde se konečně znovu rozhostilo teplo a klid. Dlouho do noci poslouchala jejich dýchání, opravdové, živé. Venku dál práskaly rachejtle a lidé slavili. Ale tady, v malém panelákovém bytě, rostlo tiché štěstí.
Když unavené oči konečně zavřela, byla si jistá, že tentokrát už nebude sama spát. A že začíná nový rok, v němž je možné všechno.