Zrada vlastních dětí
Daša opět s obdivem hleděla na svého bratra a sestru. Jak byli krásní! Vysocí, s tmavými vlasy a modrýma očima. Zase je vyhlašovali na stupních vítězů. Vyhráli další sportovní soutěž. Vstala, aby tam byla dřív než ostatní. S mírným pajdáním na pravou nohu se vydala ke stupínkům. Upletla bráškovi a sestře dva králíčky jeden v sukýnce, druhý v kostkovaných kalhotách. Chtěla jim je dát jako dárek. Byla neohrabaná, silná dívka, s řídkými vlasy spletenými do ubohého drdolu a bezelstným úsměvem na rtech. Kristýna a Marek dělali, jako by ji vůbec neviděli. Daša se k nim drala ze všech sil.
Prosím, pusťte mě, to jsou moji sourozenci! Děkuju! jásala Daša.
Kris, nějaká tlustá holka říká, že je vaše sestra. To je fakt? obrátila se na Kristýnu blonďatá kamarádka Lenka.
Kristýna na chvíli otočila hlavu a zahlédla Dašu.
Ty krávo jedna tlustá! Ještě mi tu chyběla! Určitě ji sem poslala máma. Ostuda převeliká! pomyslela si Kristýna.
Nahlas však řekla: Ale kdeže. Já mám jen jednoho bratra, Marečka.
No, to se dalo čekat. Asi se chce přifařit. Nějaká popletená, ještě vám cpe ty svoje hračky, uzubila se Lenka.
Bude to nějaká naše místní fanynka. Leni, vem ty hračky a doběhni nás, já s Markem vypadneme! poslala Kristýna vzdušný polibek, popadla svého bratra za ruku a protlačila se davem.
Lenka od Daši přijala králíčky, s tím, že je předá.
Tak jo! Já na vás počkám doma! Upeču bábovku! zamávala Daša nemotorně a šla domů.
Hele, předala jsem ti to. Prý u vás doma počká. Bábovku napeče. Ona je vlastně celá jako bábovka. Kris, fakt není vaše příbuzenstvo? Co k vám pořád leze? vyptávala se Lenka.
Ne! Neznám ji! K nám se cpe kdekdo, každý chce být blízko slávy, to je jasné. Jdeme! Kristýna mrkla a pohodila sešité králíčky do odpadkového koše. S Lenkou a Markem šli na vyhlášení.
Svoji kamarádku lhala. Daša byla opravdu její sestra. No, nevlastní. Mamka Kristýny a Marka, Inka Novotná, ji vzala domů, když zemřela jejich vzdálená příbuzná. Jeli celá rodina od moře a najednou zůstala malá Daša úplně sama. Navíc s úrazem.
Ve skutečnosti byla Inka Novotná hodně vzdálená teta snad sedmý koleno a jména měly jiné. Bližší příbuzní Dašu odmítli. Jen ona ji přijala. A předtím musela přetrpět hysterii manžela i dětí. Jakmile děti zjistily, že budou mít ségru, ječely jako sirény. Kristýna i Marek byli hýčkaní, rodiče jim nikdy nic neodpírali.
Mami, neber ji k nám! Je tlustá, kulhá, je hloupá! S ní je ostuda se bavit, natož ji mít za sestru!
Děti, je to holčička, je mi jí líto. Je sama! Bereme si domů psy a kočky, proč bychom nemohli pomoci jí? Máme velký dům, vejde se, přesvědčovala je Inka Novotná.
S těžkým srdcem souhlasili. Inka byla ředitelka obchodu a příjmy v rodině byly hlavně díky ní. Otec byl jejím zástupcem a nikdy se nepředřel, zato večně trousil aférky. Pokud to Inka věděla, dělala, že nic, protože Leoš byl krasavec a děti po něm.
Daša rostla. Byla malinká, směšná. Světlé vlasy, pranepatrně modré oči stejně jako sourozenci skoro průhledné.
Ona má oči jako čerstvé odstředěné mlíko. Vypadá jako buflík! smála se Kristýna.
Daša byla jak maková buchta. Nadýchaná, se ďolíčky ve tvářích, neuvěřitelně laskavá. Jenže musela si vystačit sama. Brácha se sestrou ji do her nikdy nebrali. Ba ani za nic ji nešetřili. Marek rozbil drahou vázu, když utíkal. Ale svádělo se to na Dašu. Kristýna si vzala mámin moderní svetřík a roztrhla ho a opět vina padla na Dašu.
Ta nikdy neodporovala. Jen klopila hlavu a omlouvala se. Věděla, kdo za co může, ale nechtěla, aby sourozenci dostali vynadáno. Protože byli tak krásní!
Inka Novotná dcerku za ty průšvihy netrestala. Zato táta byl ostřejší.
Proč jsi ji k nám tahala, tu strašidelnou kreaturu! Před hosty nás ztrapňuje. Chodí jak chcíplý pes a váží jak tapír. Máme překrásné děti, ta se k nám vůbec nehodí! Koho za manžela najde, tohle strašidlo? vykřikoval Leoš.
Daša poslouchala za zavřenými dveřmi a pak dlouze zírala do zrcadla. Neměla své tělo ráda. Chtěla být stejně krásná jako Marek a Kristýna. Ale
Do školy šla jinam než dvojčata. Ti si to vynutili. Řekli matce, že by jinak přestali chodit do hodin a zapomněli na jedničky. Inka nakonec souhlasila. Viděla, že poslední křehký mostík mezi dětmi se bortí, a nemohla s tím nic udělat.
Čas plynul. Marek i Kristýna odešli studovat do Prahy. Daša poprosila matku, jestli může zůstat doma.
Ale dceruško, ty můžeš být čímkoliv designer, překladatelka. Já ti vše zaplatím! přitiskla ji Inka k sobě.
Daša ji objala a tiše zamňoukala jako koťátko. Inka díky tomu hned omládla. Vlastní děti matku občas líbly na tvář, a i to spíš z povinnosti. Nějaké teplo mezi nimi nikdy nebylo. Zato Daša ji vítala vždycky. I když bylo venku pod nulou, čekala na matku před domem nebo seděla na taburetu v předsíni. Zatímco manžel s dětmi měli vždycky na práci cokoliv jiného, rozhodně matku nevítali.
Jednou to nadhodila: Mohl byste mi přijít naproti domů, ne? Kristýna vyštěkla: Mami, my jsme zaneprázdnění! Ta tvoje Daša čeká jak pes, nemá nic lepšího na práci!
Daša vzhlédla na mámu svýma průhlednýma očima: Mami, můžu být paní doktorka pro zvířata? Léčit pejsky, kočky, křečky i prasátka. Chci být veterinářka.
Ten nápad nebyl divoký Daša domů věčně nosila opuštěná štěňata i koťata. Starala se o ně a hledala jim domov. Jen jeden pes, obrovský střapatý Ferda, zůstal u nich. Kristýna chtěla nějakého vznešeného psa s rodokmenem, ale Inka se zastala Daši a Ferdovi.
Tak spolu žily. Jenže Inka kvůli zdraví musela zůstat doma. Když muž zjistil, že peníze vysychají, rychle sbalil kufry a přestěhoval se k Inčině kamarádce, majitelce kadeřnictví.
Děti přijížděly domů už jen pro máminy úspory. Naštěstí nějaké našetřila. U Inky zůstala jen Daša. Pajdala, ale denně pro mámu vařila dobroty, masírovala ji, vařila bylinkové čaje. Večer sedávaly pod jabloní a popíjely čaj. V tu chvíli nebyla šťastnější osoba na světě než Daša.
Kristýna a Marek založili vlastní rodiny. Matka jim pomohla koupit byty. A pak se protrhly mraky. Syn přijel ve čtyři ráno, téměř s pláčem oznámil mamince, že dluží neuvěřitelnou částku.
Kde mám vzít tolik peněz? Otce se ptal? Nemá nic to vím. I kdybych všechno dala, desetinu to nepokryje! Co budeme dělat? Inka si tiskla ruce k sobě.
No co, mami, už nejsi moje máma! ušklíbl se Marek.
Co to povídáš, synku? Inka ho objala.
Marek přišel s návrhem: Prodejme vilu. Jen tak seženeme požadovanou sumu.
Ale, synáčku, kam půjdeme pak s Dašou? Kam my dvě půjdeme? zhrozila se matka.
Kam půjde ta hrošice Daša, mi je úplně fuk. Je dospělá, ať se o sebe stará. Stačilo, vždycky jsme ji tahli. Ty půjdeš k nám! Liduška bude ráda, usmál se Marek.
Liduška byla jeho žena. Ince to ale vůbec na radosti nepřidalo Liduška byla hodně vybíravá. Ale syna musela zachránit. Podmínila si jen to, že Daša půjde s ní. Marek naoko souhlasil. Daša ale později přišla za matkou a řekla:
Mami, jeď sama. Já já půjdu za svým drahým, už mě dávno zval k sobě. Hned se ti ozvu, budeš o mně vědět!
Jaktože jsi mi to neřekla, Dašenko? Chci ho poznat! usmála se Inka.
Poznáš ho, neboj, mami!
A Markovi tím spadl kámen ze srdce. Nemusel už řešit, jak se Daši zbavit, protože ji v domě skutečně nechtěl.
Daša ale lhala. Žádný drahý nebyl. Jen si všimla, že doma ji nečeká přijetí s otevřenou náručí. Zbytečně by matka trpěla a to Daša nedopustila. Protože svoji matku milovala víc než kohokoliv na světě.
Našla si pokoj v domku na okraji města přes inzerát. Bydlel tam sám stařík František. Sám už nestíhal a tak chtěl nájemníka. Hospodářství, slepice, kozy, prasátka S Dašou se skvěle doplnili. Jakmile František zjistil, že je Daša veterinářka, byl tolik spokojený, že jí chtěl prominout nájem. Ale Daša trvala na svém a stejně jí prachy propašoval zpět do pytlíku.
Rychle se zabydlela měla střechu nad hlavou, práci, všichni si jí vážili, zvířata ji zbožňovala. Nebála se ani ti neplachá, nevyváděla. Každé pro ni bylo miláček a po zákroků dostal pochoutku.
No pojď, Fando, zlatíčko moje! Tady mám pro tebe speciální piškot, neboj, už je po všem! A kdyby něco, klidně mi zavolejte v noci! říkávala Daša majitelům.
Panenko, v nemocnici mě nevítají tak, jako ty toho našeho Mikeše! Ty jsi zlatá holka! kroutila nadšeně hlavou paní Anna, majitelka obřího kocoura.
Daša zářila. Jen srdce svíralo: jak asi je mamince? Volala často, ale matka už o hovor moc nestála. Nakonec telefon zvedal pouze Marek, který drze oznámil, že matka spí.
Já nevím Chybí mi tak moc. Půl roku jsem ji neviděla, povzdechla si Daša u večerního čaje s dědou Frantou.
A proč si pro ni nepojedeš? Pojď, vezmem můj trabantík. Sice už má fousatý volant, ale jede! A já mám ještě řidičák. navrhl Franta.
Daša se rozradostnila. Měla Markovu adresu, vyrazili tedy společně. Dlouho bouchali na dveře. Nakonec otevřela vysoká blondýna v župánku, znuděně zívající.
Kdo jste? Něco prodáváte? Nechceme nic!
Vy jste asi Liduška? Manželka Marka? zeptala se Daša.
Ehm No. A vy?
Já jsem Daša! Jeho sestra! snažila se vejít, ale Liduška se postavila do dveří.
Aha. No a co tady chcete? Teď nemám čas, jdu ke kadeřnici.
Já jen na chvíli, tohle je děda Franta, přišel semnou. Kde je prosím mamka? Jen ji chci vidět, pak hned půjdu. Nebudu překážet.
Není tady. Marek ji odvezl. Kam? Do domova důchodců. Úplně zkolabovala. Kdo by se tu o ni staral? On v práci, já mám své věci. Kam ji vezl, to nevím, byla jsem tam jen jednou. Počkejte, brnknu Halo, Marku? Je tu tvoje Daša. S nějakým starým dědkem. Chtěli adresu. Jo, napíšu A už se u nás neukazujte! zesměšnila Dašu drahými parfémy.
Daša na to ale nemyslela, popadla adresu a s dědou Frantou mazali pryč.
Jak mohli Neměli mi to říct? Já bych s mamkou byla, i když nemám svůj byt. Něco bych vymyslela, šeptala Daša.
Co povídáš, Dašenko! Mamku k nám! Já mám chalupu, ještě se tam vejdeš! To mě měli hned říct! Jaký to mají mravy, rozčiloval se Franta.
Dojeli na místo. Daša zažila šok tahle drobná, pohublá stařenka s propadlýma očima tohle je její maminka? Kdysi silná, rázná ženská, řešila vše a s humorem. Teď bezvládně ležela a hleděla do stropu.
Maminko! To jsem já, Daša! Odpusť, že jsem nepřijela dřív. Maminko moje, nemám pro tebe omluvu! Vezmu tě domů, k dědovi Frantovi! On má slepice, budu ti dělat vajíčka! Kozí mlíko, hned se uzdravíš. Mami, slyšíš? Já tě miluju!
Nakonec se jim opravdu podařilo maminku odvést domů Daša byla zapsaná jako dcera. Děda Franta všude vykřikoval, že je starý odbojář, a že má kamaráda generála, kterému zavolá, když maminku nepropustí. Protože Marek se dohodl, že matka tam zůstane napořád
Inka vstala už desátý den. Přistoupila k oknu. Na dvoře se ladně promenádovala prasnice Malvína. Kohout hlasitě kokrhal. Vonělo po trávě a mléku. A taky po buchtách, co Daša pekla. Daša se přišourala do pokoje, nohu pořád trochu táhla, a uviděla maminku, jak tiše pláče. Neohrabaně ji objala, prosila za odpuštění, že dlouho nepřijela, že teď spolu budou žít, a ne s Markem nebo Kristýnou.
Inka ji tiše tiskla k sobě, jako by zase našla svoje směšné malinké děvčátko. Ne krev a mléko, ale její nejmilejší, jedinou osobu, která s ní zůstala na sklonku života, když už ji její krásné a úspěšné děti nepotřebovaly.
Nic se neděje, Dašenko. Teď už bude dobře. Uvidíš, holčičko, šeptala Inka Novotná.
Tak co, děvčata, nepůjdeme popíjet kafíčko? vrazil do pokoje děda Franta.
A všichni tři se rozesmáli a šli ruku v ruce do kuchyně. Vstříc novému životu.