10. června
Dnes konečně nastal den plesu událost, kterou jsem dlouho představovala úplně jinak. Ale teď, když všechno došlo až sem, sedím večer sama a nemůžu si pomoci, než o tom psát. Potřebuju si to všechno srovnat v hlavě, protože byl to dlouhý rok, a do toho všeho se mi celý svět obrátil naruby.
Můj táta, Mirek Novák, byl školní školník tady u nás na základce v Olomouci. Celý život jsem slyšela posměšky od spolužáků: To je ta holka od školníka! Její táta uklízí naše záchody! Nikdy jsem se před nikým nerozplakala, radši jsem to nechala na doma, když jsme byli jen my dva. Ale táta to poznal hned. Před každou večeří přede mne postavil talíř a řekl: Víš, co si myslím o těch, kteří se musí sami vytahovat, když druhým hážou klacky pod nohy?
A co, tati? zvedla jsem k němu oči.
Že nestojí za moc, Evičko. Opravdu ne.
Vždycky mě to uklidnilo.
Po mamince mi zůstala jen malá fotka a zajímavě pokřivený úsměv. Zemřela při mém porodu, a od té chvíle zůstal táta na všechno sám. Byl takový český všeuměl, naučil se mi zaplétat vlasy podle videí, každou neděli dělal palačinky, ráno chystal svačiny a i když přišel domů utahaný z práce, nikdy mě nenechal cítit se sama. Léta nosil stejné košile, které jsme společně vždycky vtipně pojmenovávali: modrá, šedá, ta věčně vybledlá zelená… A pokaždé říkal: Když víš, co potřebuješ, víš, co nosit.
Ve druháku jsem si tiše slíbila, že bude jednou na mě tak pyšný, že zapomene na všechny ty jedovaté poznámky. Věřila jsem mu, když mi říkal, že žádná práce není hanba, a že má smysl být poctivý.
Tohle všechno mi zůstalo v hlavě, i když se v loňském roce všechno změnilo. Tátu diagnostikovali s rakovinou. Pořád chodil do práce, dokud to doktorka dovolila a vlastně i dýl, než chtěli. Často jsem ho našla opřeného o skříň ve sklepě ještě unavenějšího než obvykle. Snažil se mě uklidnit a říkal, že je v pohodě, ale v očích měl smutek.
Poslední, na čem mu záleželo, bylo vydržet do mého maturitního plesu. Chci tě vidět, až vyjdeš ze dveří jako princezna, pro kterou je svět otevřený, říkal mi. Uvidíme, tati, ještě tě toho čeká hodně, odpovídala jsem mu.
Ale pár měsíců před plesem už tu nebyl. Zemřel, než jsem ho stihla ještě jednou obejmout v nemocnici. Dozvěděla jsem se to mezi dveřmi školy, na chodbě s batohem na zádech. Dívala jsem se na linoleum a vnímala jen, že je přesně stejné, jaké táta denně vytíral.
Po pohřbu mě vzala k sobě teta Alena. Její hostinský pokoj voněl aviváží, ale nikdy to nebyl můj domov. A najednou byl čas maturitních plesů a všechny holky ve třídě se předháněly, kdo bude mít lepší šaty, sdílely si obrázky rób za tisíce korun. Připadala jsem si v tom naprosto cizí.
Seděla jsem jednou večer s tátovou krabicí věcí z nemocnice. Jeho peněženka, rozbitý hodinky, a vespod poskládané jeho pracovní košile všechny naše dobře známé barvy. Z ničeho nic mě napadlo: když tu táta nemůže být, vezmu ho s sebou. Jeho košile použiju na vlastní maturitní šaty.
Teta mi neřekla, že jsem blázen. Jen se usmála a řekla: Naučím tě to. Rozložily jsme košile na stůl, vytáhly starou pletací krabici a během těch nocí, kdy jsme šily a páraly a šily zase, mi byla cennější než cokoli na světě. Občas jsem při šití brečela, někdy jsem tiše mluvila s tátou. Jeden kus byl z dnu, kdy mě držel za ruku při prvním dni na střední. Jiný z šedé, kterou měl na sobě, když mě utěšoval po hrozném dni. Každé vlákno něco znamenalo.
Nakonec jsem tu šaty včera večer dokončila. Stála jsem před zrcadlem na chodbě tety Aleny, a v tu chvíli mi připadalo, jako by mě táta znovu držel za ramena. Teta beze slova vešla dovnitř: Evo, brácha by z tebe měl obrovskou radost. Fakt. Jsou nádherné.
A dnes nastal den ples. Vešla jsem dovnitř mezi blikající světla a hlasitou hudbu, v šatech z tátových košil. Jakmile jsem se objevila, tlumený šepot se rozšířil po sále. Nějaká spolužačka nahlas utrousila: To jsou šaty z hadrů našeho školníka, nebo co? A vedlejší kluk dodal: No, v tom je vidět, jak se někdo snaží ušetřit.
Zazněl smích, hrozné ticho, nikdo se mě nechyt. Měla jsem pocit, že chci zmizet. Horko v obličeji, dech v krku, ale nedala jsem na sobě nic znát a prohlásila jsem: Ty šaty jsem si ušila ze starých košil svého táty. Umřel letos na jaře a chci ho mít s sebou. Takže prosím, přestaňte se smát, když nevíte, o co jde.
Chvíli bylo hrobové ticho. Další holka obrátila oči v sloup: Tak se tolik nedramatizuj, no ne? Najednou jsem měla zase pocit, že je mi jedenáct, že stojím na chodbě a slyším: Ona je dcera školníka! Jediné, co jsem chtěla, bylo ztratit se ve zdi.
Sedla jsem si do kouta na krajku sálu. Dýchala jsem zhluboka, ruce pevně sevřené na šatech v klíně, a odmítala komukoliv dát svou slabost. Z davu přišel další posměšek Má ta šaty fakt odporný!
V tu chvíli se hudba vypla. Všichni se zarazili. Za DJ stolkem stál ředitel, pan Dvořák, s mikrofonem. Než budeme pokračovat, musím říct něco důležitého. Veškeré oči se otočily na něj i ty, co se posmívaly nejhlasitěji.
Stál chvíli potichu, a pak řekl: Chci vám něco povědět o Eviných šatech. Její táta, pan Novák, byl dvanáct let naším školníkem. Zůstával večer dlouho, opravoval skříňky, zašíval batohy, pral dresy před zápasem. Věděl, kde se co pokazilo, a kolik z vás mu vděčí, ani nevíte. Dnes ho Eva uctila tím nejhezčím způsobem. Ty šaty nejsou z hadrů. Jsou to košile člověka, který se staral o každého z nás.
Následovalo ticho a pak ředitel řekl: Kdo vám kdy Mirek Novák s něčím pomohl někdy něco spravil, nosil, nebo udělal, co jste si ani nevšimli poprosím vás, abyste povstali.
Jeden učitel se postavil. Pak kluk z fotbalového týmu. Pak další a další. Za chvíli stála víc než polovina celé místnosti, každý, komu nějak táta pomohl. Najednou jsem se přestala cítit sama.
Po chvíli někdo začal tleskat. Lidi se na mě usmáli tentokrát ne zle a já už nemusela nic dál držet v sobě. Někteří ze spolužáků přišli a omluvili se mi, jiní jen prošli okolo se sklopenou hlavou.
Když mi pan Dvořák předal mikrofon, řekla jsem jen: Tátovi jsem dávno slíbila, že na mě bude pyšný. Doufám, že je. Všechno, co jsem v životě udělala správně, bylo díky němu. To stačilo.
Po plesovém večeru mě teta našla a mlčky objala. Já jsem na tebe tak pyšná, zašeptala mi.
Než jsme zajeli domů, stavily jsme se ještě na hřbitově. Sedla jsem si na bobek k tátovu hrobu, dlaně položila na kámen a řekla: Zvládla jsem to, tati. Měla jsem tě s sebou. Celý den.
Zůstali jsme tam, dokud se nesetmělo. Táta nikdy neviděl, jak ve svých šatech kráčím na ples, ale udělala jsem všechno pro to, abych se postarala, že tam byl se mnou. Aspoň tak, jak to šlo.