Zrada v masce přátelství
Letos se zima v Praze rozhodla ukázat v celé své kráse: sněhu napadlo tolik, že z dvorků i ulic se staly pohádkové scenérie. Bílé vločky nepřetržitě tančily vzduchem, na střechách a chodnících rostly sněhobílé závěje, a mrazivý vzduch byl křišťálově čistý, až přecházel dech.
V bytě Lucie a Tomáše však panovala úplně jiná atmosféra měkoučké teplo a klid. Za velkým oknem se odehrávalo zasněžené představení, uvnitř, za zavřenými skly, bylo bezpečno a tichoučko. Stolní lampa vrhala teplé světlo, které vytvořilo kolem pohovky zlatavou oázu spolehlivý štít proti zimnímu chladu.
Oba manželé seděli vedle sebe na pohovce, zabalení do hebké deky. V televizi běžela další rodinná komedie, ideální pro odpočinek a bezstarostný smích. Lucie sledovala děj, občas se usmívala pro sebe, Tomáš měl pohled klidný, lehce zamyšlený vnímal i film, i sněhovou podívanou venku, která ho naplňovala fascinací.
Tu ticho náhle přerušil jemný zvuk vyzvánění Tomášovi zvonil telefon. Neochotně sáhl po přístroji, chvíli váhal, ale zvuk se ozval znovu. S tichým povzdechem vyndal mobil z kapsy, podíval se na displej a mírně zakroutil hlavou.
Zase volá Radim, přečetl nahlas, obraceje se na Lucii. Už potřetí dneska.
Lucie se pousmála, aniž by zvedla oči od filmu.
Asi tě zase zve na chalupu, pronesla klidně. Nově ji koupil, chtěl ji pokřtít. Má to jako posedlost. On neumí slyšet ne.
Tomáš se zamračil, přijal hovor a povzneseně odpověděl:
Ahoj, Radime.
Čau Tomáši! Tak kdy se ukážeš? Radimův hlas byl samý život. Jdeme to zapít, všechno je připraveno: sauna vytopená, stůl prostřený, parta připravená! Nezůstávej trčet doma, Lucii vezmi taky, bude sranda!
Tomáš krátce zaváhal. Očima přelétl Lucii, která letmo zavrtěla hlavou bylo zcela jasné, že večírky, hlasitá hudba a nekonečné rozhovory nejsou něco, na co by dnes měli náladu. Chtěli zůstat spolu, v teple svého království.
Tomáš ještě chvíli přemýšlel, pak ho napadla šikovná výmluva, kterou okamžitě využil:
Hele, Radime Lucie odjela k mamince na Moravu, je pryč na pár dní. Samotnému se mi nechce, chápeš. Třeba příště, až se vrátí.
Z druhé strany se ozvalo zaskočené ticho a pak opatrná otázka:
Jak odjela? A kdy zpátky?
Zítra večer, povzdechl Tomáš smutně. Byly v plánu výlety, kino, bruslení, ale padlo to. Zkusíme to nějaký jiný víkend, jo?
Radim zamručel souhlas. Tomáš se rozloučil a položil mobil na stolek. S úlevou vydechl a ušklíbl se.
Uf, dali jsme mu kopačky, zamumlal směrem k Lucii. Co pořád chce? Už jsem dávno naznačil, že jeho večírky nejsou pro mě. Radši jsem jen s tebou.
Přivinul ji k sobě a ucítil, jak poslední zbytkové napětí mizí. Byt byl opět plný klidu, za oknem sněžilo, žánrový film tiše plynul dál. Nechtělo se jim být nikde jinde.
Lucie se k němu stulila a vnímala jeho dech i bezpečně hřejivou blízkost. Pokoji vévodil měkký svit lampy, černobílý film dotvářel starosvětskou náladu a tiché tikání hodin přidávalo na uzemněné útulnosti.
Taky tak, zašeptala Lucie a zvedla k němu pohled. Jenom si pustíme film a půjdeme spát. To mi stačí.
Tomáš se usmál a utáhl objetí. Už si představoval, jak za chvíli zhasnou světla, zalehnou pod peřinu a usnou za melodie zimní vánice venku. Ale do pohody vrazil další telefonát opět od Radima.
Nespokojeně hodil pohled na displej. Co zas
Radime, vždyť jsem začal podrážděně, ale pak zpozorněl.
Tomáši, Radimovi už nezní hlas rozjařeně, spíš jaksi napjatě, sedím v klubu Krystal, přišli jsme se s klukama rozparádit, víš A představ si Lucie tu je. S nějakým chlapem. Popíjí, objímá ho. Nechtěl jsem ti do toho kecat, ale měl bys to vědět. Tobě řekla, že jede k mamince! Takže ti lhala!
Tomáš ztuhnul. Bezradně pohlédl na Lucii, pak na obrazovku. Je to špatný žert, nebo?
Cože? zopakoval a v jeho hlase zněly pochyby. Nemůžeš si ji plést? Přísahám, že Lucie je tady!
Mám jistotu, trval na svém Radim. Je opilá, směje se, vůbec se nestydí. Klidně ti ji dám k telefonu.
Tomáš zavřel na vteřinu oči, aby se sebral. V hlavě měl guláš, žádná odpověď nedávala smysl.
Dej ji, procedil a pustil hlasitý odposlech. V telefonu duněly basy a smích, pak prolomil ten rámus ženský hlas tak moc podobný Luciině, až Tomášovi zatrnulo.
Halo? Kdo volá? zahuhňala dívka, jakoby nečekala, že bude muset reagovat.
Tomáš polkl a pohlédl na Lucii, která nechápavě seděla vedle něj s vytřeštěnýma očima.
Lucie? pronesl opatrně. Jsem to já, Tomáš. Co se děje?
Odpověděl krátký, rozjařený smích, pak hlas sarkastický a trochu chraplavý:
Ale, Tomáši, už mi dej pokoj! Chci se bavit, chápeš? Už mě nebaví tvůj nudný život. Budu pařit, dokud mě to nepřestane bavit!
Lucie vyskočila z pohovky, pobledlá, ruku na hrudi, jakoby tlumila rozbušené srdce.
Co to je za nesmysl? Kdo mluví mým jménem? A jak mohla znát tvoje jméno? Co to má být?
Kde jsi? zeptal se Tomáš.
Tebe do toho! odpověděl hlas v telefonu podrážděně. I když jsem tvá žena, nemusím ti dávat hlášení, dělám si, co chci!
Opět zazněl smích a cinkání skleniček. Radim přiskočil:
Slyšíš to, Tomáši? Už ti víc nevěřím
Tomáš ho rázně přerušil, vztek a bezradnost se v něm míchaly s pocitem bezmoci.
Dost, řekl nečekaně důrazně, třebaže mu hlas mírně kolísal. Vyřeším to zítra. Už mi nevolej.
Mobil bez milosti odhodil na pohovku a zadíval se do stropu. Kdyby nebyla Lucie právě vedle něj, snad by uvěřil!
Lucie se znovu posadila a upřeně sledovala Tomáše. Ten hlas byl fakt dost podobný jejímu. Ale něco jiného bylo důležitější jak někdo ví detaily, aby to tak zahrál? Musel být dopředu informovaný
To je šílené, řekla tiše. Kdo to byl? Co to mělo být za frašku?
Tomáš zakroutil hlavou a prohrábl si rozčepýřené vlasy. V hlavě samé nepříjemné pochybnosti.
Nevím, pronesl zamyšleně. Ale hlas byl až nebezpečně podobný. Tady o náhodu fakt nejde.
A Radim to tvrdí s takovou jistotou, dodala Lucie. Kdybych vážně nebyla doma Myslel by sis, že opravdu su tam, v klubu.
Tomáš k ní otočil hlavu, pohled mu zjemněl. Položil jí ruku kolem ramen, přitáhl si ji blíž.
Stejně bych něco vycítil, promluvil přesvědčivě. Tohle bys nikdy neudělala. Znám tě. To je nějakej hloupej žert nebo intrika. V případě potřeby zkusím klub kontaktovat a podívat se na záznamy kamer. Tam uvidíme, kdo tam vlastně byl.
Lucie ho objala a cítila, jak se jí pomalu vrací klid. Zhluboka se nadechla a pokývala hlavou.
Ano, přisvědčila šeptem. Tohle jsem nebyla já. Ale kdo pak?
Tomáš pokrčil rameny, ale v jeho očích už byla jasná odhodlanost bude pátrat, dokud nezjistí pravdu. Pevně stiskl její dlaň byli v tom spolu, navzdory komukoliv.
***************************
Druhý den, někdy kolem poledne, seděla Lucie v kuchyni, popíjela čaj a procházela pracovní e-maily na notebooku. Klid domácnosti rozčíslo zvonění na displeji jejího telefonu svítilo jméno Radima. Zarazila se, než hovor zvedla; po včerejšku si představovala všechno možné, jen ne normální rozhovor. Ale zvědavost nakonec zvítězila.
Ahoj, začal Radim váhavě, jako kdyby šlapal po tenkém ledě. Mluvili jste s Tomášem po včerejšku?
Lucie sevřela telefon pevněji. Rozhodla se využít příležitosti a dostat z Radima, co přesně se stalo.
Jo, mluvili. Pohádali jsme se. Prý mu lžu.
Chvilka ticha. Pak v Radimově hlase nečekaně zazněla radost.
Fakt? Vždyť jsem ti dávno říkal, že Tomáš tě nedokáže ocenit. Nikdy tě pořádně nechápal.
Lucie cítila, že v ní vzrůstá zloba, ale navenek zůstala klidná.
O čem to mluvíš? zeptala se tiše.
Radim přešel do důvěrného, až slizkého tónu:
Myslím tím, že si zasloužíš víc. Lucie, už dlouho tě mám rád Doopravdy. Postaral bych se o tebe. Kdybys odešla od Tomáše, budu tu pro tebe. Navždycky.
Lucie mlčela, snažila se to pobrat. Jak dlouho to plánoval? Řekl to až teď schválně anebo to všechno naplánoval on?
Zhluboka se nadechla a pevným hlasem odpověděla:
Radime, tohle je nepatřičné. Miluju Tomáše a my si to vyřešíme spolu. Nepotřebuju, abys do toho vstupoval.
Promiň, jestli jsem něco přehnal, ustoupil, hlas mu ale pořád zněl opatrně samolibě. Jen abys věděla, že máš kam jít. Tomáš se ti zachoval podrazácky, povídal jsem, že tě chce opustit. A já chci jen, abys byla v bezpečí!
Lucie tiskla mobil tak silně, až jí zbělely klouby. Udržela ledový klid.
Víš, Radime, řekla chladně, zaprvé, včera jsem celou dobu byla doma. Zadruhé, s Tomášem jsme se nepohádali. A zatřetí, ty ses snažil nás rozeštvat. Už chápu proč.
V telefonu bylo ticho. Lucie vytrvala buď bude dál lhát, nebo řekne pravdu.
Nakonec Radim prudce vydechl a zvýšil hlas, téměř zoufale:
Ano, nastražil! Protože tě miluju, Lucie! Vidím, jak se na tebe Tomáš vykašlal. Ty patříš ke mně!
Lucie na okamžik zavřela oči. Místo hněvu cítila ledové znechucení.
Štěstí? uchechtla se chladně. Ty? Vážně? Život s tebou by byl jedno velké peklo. Tomáš je aspoň čestný. Jsme skončili, Radime.
Radim zpočátku mlčel, pak už tiše, téměř neslyšně dodal:
Kdyby ses fakt rozešla s Tomášem, poznala bys, co je to opravdová láska
Lucie mu skočila do řeči:
Díky, nepotřebuju. Už mi nikdy nevolej. A číslo na Tomáše si vymaž, jinak přehraju nahrávku našich rozhovorů.
Hovor ukončila a s napětím odložila telefon na stůl. Trošku se jí třásly ruce, ale rychle se uklidnila. Venku pořád tichounce sněžilo, jakoby se nic nestalo.
V ten okamžik vešel do kuchyně Tomáš. Poznal její rozrušený výraz a ustaraně se zastavil ve dveřích.
Tak? vyzval ji, v hlase starostlivost.
Lucie k němu obrátila tvář s trpkým úsměvem.
Už víme, jak to bylo, vydechla. Přiznal barvu. Chtěl, abychom se rozešli, dokonce plánoval, co mi nabídne, až se rozejdu s tebou. Jaký je to ubožák
Tomáš si sedl vedle Lucie, lehce ji vzal za ruku, ukázal tím tichou podporu a jistotu.
Takže nikdy nebyl opravdový kamarád, řekl tiše Tomáš. Zapomeň na něj, nestojí to za nervy. Podezření jsem měl vždycky, ale důkaz ne. Teď už je všechno jasné.
Přesně tak, přikývla Lucie, přitulila se k němu a poprvé od včera se skutečně uklidnila. Teď aspoň víme, komu věřit.
Zavřela oči a vdechla tu známou vůni domova: dřevo, čaj, její oblíbený parfém. Po krátké chvíli se pousmála:
Vlastně je to dobře. Už nemusíme vymýšlet výmluvy, proč nechodíme na jeho večírky. Aspoň bude jasno.
Řekla to napůl žertem, ale zněla v tom opravdová úleva. Nemuseli už nikoho šetřit a starat se, kdo bude na návštěvě. Teď už jim stačí jejich svět.
Tomáš se zasmál poprvé po dlouhé době bez stínu napětí.
Máš pravdu. Zůstaneme doma, dáme si film a šálek čaje, navrhl vesele.
Nikam už nemusíme, dodala Lucie, zachumlala se do deky a objala ho ještě pevněji.
Ideální, přitakal Tomáš.
A tak, mezi pomalým padáním sněhu za oknem a měkkým, teplým světlem lampy, se jejich bezpečný svět vrátil. V téhle místnosti nebylo místo pro lži ani pletichy, patřil jen jim dvěma kde nejdůležitější věci už mají: důvěru, teplo a pocit klidu zítřka.
**************************
Radim seděl ve své kuchyni, přikrčený u studeného hrnku čaje, prázdný pohled upřený kamsi mimo. Slova Lucie mu stále běžela hlavou jako zaseklá melodie: Už mi nikdy nevolej.
Cítil místo lítosti tupý, těžký vztek. Stupňoval se v hrudi, štípal do prsou a rozechvíval ruce až k neudržitelnému stisku.
Proč to neklaplo?! vykřikl, když setřel ze stolu drobky lineckého cukroví.
V myšlenkách se vracel ke včerejšímu večeru. Jak s Marikou, dívkou, kterou poznal nedávno v kavárně, domluvil každý detail. Vypadala téměř stejně jako Lucie, i hlas měla nápadně podobný. Když ji zasvětil do svého nápadu, jen se zasmála: To zvládnu, takové hry mě baví.
Vzpomněl si, jak stojí v rohu klubu a sleduje, jak Marika telefonuje a předstírá Lucii: posměšně, rozverně, přesně dle jeho instrukcí. Byl přesvědčený, že tohle dovede Lucii k hádce s Tomášem že pochopí, kdo ji miluje doopravdy.
Místo toho dostal jen chladné odmítnutí a ztratil všechno.
To nebyla chyba na mé straně! vztekl se sám pro sebe, když přecházel kuchyní. Oni jsou slepí! Tomáš není pro Lucii dost dobrý, a ona to nechce vidět!
Zastavil se u okna. Sníh v Praze padal klidně, bíle, pokojně
Proč oni mají všechno a já nic? Proč získal zrovna on Lucii!
Věděl, že ztratil nejen Lucii, ale i přítele, Tomáše, který mu vždy věřil a pomáhal. Tahle ztráta naplňovala Radima spíš záští než hanbou.
Telefon ležel na stole, němý a cizí. Věděl, že už Lucii volat nebude, nehodlá dál žebrat a ponižovat se. Ale v hlavě mu hlodaly nové myšlenky, jízlivé a palčivé:
Ať si žijí v svém pelíšku. Myslí si, že vyhráli. Ale já vím, že Tomáš ji nikdy nebude milovat tak, jak bych mohl já. Možná jednou až bude pozdě
Přistoupil k oknu, zadíval se na padající sníh a zašeptal:
Myslíš, že jsi vyhrála, Lucie? Jenže ty nevidíš, co máš před nosem. Vybrala sis jen iluzi, ne skutečnost.
Odpudil papír se svým plánem z malého stolu, roztrhal ho na kousky a mrštil do koše. Připomínal jen jeho fiasko.
Sníh dál zahaloval město, tiše a klidně. Radim zavřel oči, snažil se nevidět Lucii u Tomáše jak spolu sedí, smějí se, pijí čaj, jsou v bezpečí. V jeho nitru však vytrvale zůstávala jediná odpověď:
Tohle mělo být moje. Patřila jsi ke mně.