Od chvíle, kdy Poldovi vzali to nejcennější, už nikdy nevkročil do své boudy. Spával venku přímo na studené zemi. Skoro nejedl. Ani si už nevšímal svého posledního kamaráda, pana Šerého
Nastal další listopad. Den co den byla větší zima, nebe přikryla ocelově šedivá mračna a lidi se balili do těžkých vlněných kabátů a šál. Ve vzduchu už visel příslib zimy a Polda tušil za chvíli napadne první sníh.
Kdy asi někdo napěchuje mou boudu teplou slámou? Sice mám srst, ale v noci mě od zimy třese na kost, přemítal pes, roztažený na mokré hlíně.
Unaveně sledoval skladníky, kteří pobíhali dvorem se škatulemi k naloženým náklaďákům, co voněly po naftě a rozbitém železe. Starého hlídacího psa si nikdo ani nevšiml.
Ty se tu válíš? zahučel náhle hlas. Polda se ohlédl přišel k němu strážný ve flanelové košili, který si šel zapálit. Za to tě platíme, jo? Jsi tu na hlídání, ne abys tu byl jak rozcapený gaučák. No fuj!
Strážný Jaromír pohrdavě odplivl a odešel. Neměl Poldíka rád už od štěněcích let prostě jen tak.
Za chvilku přijelo tmavě zelené auto. Polda okamžitě vyskočil.
Nazdar, kamaráde, pozdravil jej muž s čepicí a strništěm na tváři. Přivezl jsem ti trochu tepla.
Byl to pan Šerý nejmilejší a nejhodnější z celého skladu. Vždycky měl pro Polda laskavé slovo a něco dobrého k snědku. Ani dnes na něj nezapomněl: v kufru měl pytel slámy, aby pes nezmrzl.
Pečlivě nacpal slámu do boudy, z auta pak vynesl misku s teplou krupicovou kaší a kusem masa. Počkal, až Polda všechno s chutí sní, misku vzal, aby ji umyl, a až pak odjel.
Pes byl znovu sám. A byl za to vděčný v noci se aspoň dal zapomenout na samotu, která se ho držela jako stín.
Když se setmělo, Polda zamířil k boudě. Už se chtěl dovnitř schoulit, když najednou ztuhl.
Z hloubi slámy svítila dvě zelená očka. Tiché, výhružné zasyčení.
Polda se zkušenou odevzdaností pohlédl na nezvaného hosta. V boudě seděla vyzáblá černá kočka s obrovskýma očima. Její pohled byl výmluvný:
Nesahej na mě. Nejsem pro srandu.
Přesto se pes nečekaně zaradoval.
Bouda je malá, ale dvě se tam vejdeme, rozhodl optimisticky.
Uděl hukrok vpřed a vzduchem bleskla tlapka s drápy ostrými jak nůž.
Frrrr! prskla kočka jeho mírumilovným úmyslům navzdory.
Tak dobře. Klidně přespím před boudou, zamručel smířeně Polda a složil se u vchodu.
Ráno se probudil brzy jak to vždy dělal, když čekal snídani. Když otočil hlavu, všiml si spokojeně spící kočky.
Je vlastně hezká.
Z baráku vyšel rozespalý Jaromír, hodil Poldovi zbytky od večeře a zamířil pryč.
Pes podle pravidel měl dostávat pořádné jídlo, ale Jaromír se nikdy nezdržoval. Prostě vzal, co zbylo, a hodil to na dvůr. Po takových dávkách často Poldu bolelo břicho. Ale komu si měl postěžovat?
Když přičichl ke kusu chleba, zachytil jinou vůni.
Kočka! Bez bázně si sedla hned vedle a s pocitem totální samozřejmosti okousávala střapeček uheráku.
Poldovi udělalo radost, že s tak vyhladovělým hostem může sdílet jídlo.
Zachytila jeho pohled a napjala se. Polda jen žvýkal chleba a s nadšením ji pozoroval.
Co asi chce? Možná taky něco k snědku? zamyslel se a zahanbeně přisunul svůj krajíc blíž k ní.
Celý den po sobě pokukovali. Kočka s postrachem a nedůvěrou, Polda zvídavě a s přátelským zájmem.
Večer Jaromír po směně zase hodil na dvůr staré zbytky. Kočka je hned zpracovávala.
Jejda! uskočil překvapený strážný. Co je to za čarodějnici! Maž odsud! Fuj!
Kočka se hbitě schovala za Poldíka. Nejprv nechápavě koukal, ale rychle si uvědomil, co má dělat. Obarvil pohled do tvrdosti, pysky stáhl do varovného vrčení, chlupy na zátylku mu povstaly.
Jaromír znechuceně odfrkl a netoužil se s Poldou hádat, tak zalomcoval vrátky a beze slova odešel. Nový noční strážný si zvířat ani nevšiml.
Kočka na psa krátce pohlédla; bylo v tom cosi tichého, vděčného. A Polda rozjímal:
Jaromír ji nazval čarodějnicí to je asi její jméno? Tak budiž
Rozhodl se tedy: Kočka bude Čarodějka.
Za pár dní přišel tuhý mráz. Čarodějka si zase našla místo v seně. Poldu to mrzelo, ale už nebyl sám, a přesto se díval do boudy.
Kočka pohledem narazila na jeho provinilé oči. Nechápala, jak může být pes tak a přesto se posunula, aby měl místo vedle ní.
Celou noc spali přitisknutí k sobě. Nikdy neměli klidnější spánek.
Od té doby byli Polda a Čarodějka nerozlučná dvojice. Jedli spolu, spali společně a mluvili svým živočišným jazykem.
Když pan Šerý poprvé uviděl Čarodějku po boku Poldy, nemohl tomu uvěřit: tak hubená, slabá, nebojí se hlídacího psa? Ale brzy pochopil mají se prostě rádi. A lásce je jedno, jak je kdo velký.
Pan Šerý se začal starat i o Čarodějku: dovezl ji k veterináři, opečoval zamotanou srst, nosil jí lepší jídlo. Za pár týdnů bylo vidět, jak sílí.
Jediný, kdo jim nedopřál klid, byl Jaromír. Vsugeroval si, že černá kočka přinese jen neštěstí, a rozhodl se jí zbavit.
Jednou ji dokonce zkusil otrávit, ale Polda ucítil zkažené jídlo a zasáhl nad svými blízkými bděl vždy.
Jedné mimořádně mrazivé noci leželi spolu v boudě. Polda Čarodějce olizoval nové šrámky ta byla pořád někde v maléru.
Vtom zpozorněli čumákem. Něco páchlo
Polda vyběhl a spustil divoký štěkot. Hořelo! Ze skladu šlehaly plameny.
Jaromír vylétl v panice z mazutky a běhal s řevem, v kapse zoufale nahmatával mobil.
Čarodějka dlouze mňoukla. Jaromír se otočil kočka seděla vedle jeho spadlého mobilu.
Zatracená čarodějnice! odkopl ji hrubě, popadl mobil a volal hasiče.
Polda běžel ke své kamarádce. Kulhající kočka se stáhla dál od dýmu. Spolu přečkali vše v křoví.
Když byl oheň uhašen, Jaromír odcházel a naposledy po Čarodějce hodil nenávistný pohled.
Druhý den slyšel Polda u vrátnice rozhovor:
Jenom neštěstí umí natropit, ta potvora. Viděli jste její oči? Pravá čarodějnice! přesvědčoval Jaromír.
A co navrhuješ? ozval se druhý hlas.
Odvézt do lesa a dost.
Poldu zamrazilo až v tlapách. Srdce mu sevřel žal. Přitulil se ještě blíž ke spící Čarodějce.
Se zbláznil? Ta tam nepřežije! postavil se za ně pan Šerý.
Je mi to fuk! Nestačil ti požár?
To je fakt, černé kočky nosí smůlu podotkl někdo do větru.
Nikdo ji nikam neodveze. Jste jak malí, utnul debatu pan Šerý a odešel.
Ráno. Polda se protáhl, zívl, chtěl si přivonět ke spící Čarodějce.
Ale ta byla pryč.
Prozkoumal seno nic. Vyrazil ven, utíkal kolem dokola, tiše chrčivě štěkal.
Za kotelnou zahlédl černý flek jen igelitka šustící ve větru.
Dveře bouchly.
Si tu zas? Hledáš kamarádku? ušklíbl se Jaromír. Není tu. Už dělá škodu jinde.
Polda hleděl zoufale do jeho tváře.
V lese. Tam stejně dlouho nevydrží Možná už není vůbec.
Polda mlčel. Ani bolestné zakňučení se mu nedralo z hrdla.
Začal padat první sníh. Velké vločky se tichounce snášely na jeho nehybné tělo.
Od chvíle, kdy mu vzali to nejcennější, nevrátil se Polda do boudy. Spal na zemi, téměř nejedl a dokonce nevnímal ani pana Šerého.
Poldo, teď je tam, kde už je jí moc dobře. Teplo, klid věříš mi? tiše mluvil pan Šerý, pohladil zadumaně psa po hubě.
Já chci taky tam. Chci být s Čarodějkou. Prosím, vezmi mě za ní
Nedlouho předtím zaslechl Polda útržky hovoru cizích lidí. Stáli opodál a mluvili o něm, jako by byl věc, ne živá bytost. Tvrdili, že už je starý, k ničemu, hádali se, že ke skladu potřebují mladého psa, a že jeho by měli dát na odpis
Jak to dopadlo, si Polda nevybavoval. Už na ničem jiném nezáleželo.
Sníh padal dál. Chladné vločky se měkce kladly na jeho záda, hlavu, tlapy. Postupně ho zakryla bílá peřina. Pomalu zavřel oči.
Možná možná už je nikdy nemusím otevřít. Nechci už, honilo se Poldovi hlavou, když ho zmáhala únava a zima.
Okolní svět se ztrácel, zvuky slábly, tělo skoro necítil. A v té tmě se najednou ozval známý hlas:
Vstávej, kamaráde. Pojď, jedeme!
Dál už si pamatoval jen útržky: teplo v autě pana Šerého, měkký sedák, otřesy auta na polní cestě, nové, zvláštní vůně, táhlé melodie z rádia
Po několika hodinách vystoupili. Pan Šerý mu pomohl ven, opřel ho a dovedl do domu.
Budeš bydlet se mnou, chlape.
Poldovi bylo skoro jedno, kde je. Ale nechtěl svého dobrého pána trápit, a tak se pokusil předstírat radost nesměle, neobratně. Pan Šerý však všechno pochopil beze slov.
No to víš, hned jak vejdeš, hned ti bude lépe, usmál se starý muž a otevřel dveře.
Už v první vteřině pes zpozorněl. Ten pach ten nemohl minout.
Vyrazil proti němu.
Z parapetu seskočil černý mrak a rozběhl se k němu. Ještě než se kočka dotkla jeho čumáku, Polda věděl je to ona. Jeho Čarodějka!
Vždyť jsem ti to říkal, že je v dobrých rukách! usmál se pan Šerý. Myslel sis opravdu, starý dobráku, že bych ji nechal v lese napospas?
Ale pro Poldíka i Čarodějku v tu chvíli svět kolem přestal existovat měli si toho tolik co říct.
A když se přesytili vzájemných příběhů a ve dvou se uvelebili u topení, přemýšlel Polda: co vlastně znamená slovo čarodějka?
Chtěl se zeptat, ale pak si řekl: Na tom nezáleží. Čarodějka je moje kamarádka. A to stačí ke štěstí.A tak tam tiše leželi, každý se svým vlastním snem, zahřátí teplem, které může dát jen domov a příběh dvou ztracených duší, které nakonec našly jedna druhou, dostal šťastnou tečku. Za okny ševelil vítr, ve sporáku klapalo dříví a pan Šerý tiše pozoroval své dva svěřence, jak v klidu dýchají. Poprvé po dlouhé době se Polda nemusel bát chladu, hladu ani samoty. Čarodějka se k němu přitulila, pod bradou spokojeně zapředla a na malý, tichý okamžik vypadalo to, že se usmívá.
Možná byl svět pořád někdy zlý a studený. Ale v tomhle domě už napořád zůstalo místo pro dva odvážné srdce a jednoho člověka, který věděl, jak důležité je nevzdávat se, když jde o štěstí druhého.
A za dlouhých zimních večerů, kdy padal sníh a celý svět se zdál nekonečně vzdálený, byl v domě pana Šerého čas na příběhy o přátelství, co nepřemůže ani zima, o odvaze postavit se zlým dnům, i o zázracích, které přinese obyčejné pohlazení ve správnou chvíli.
Nebylo třeba žádného kouzla; stačilo, že byli spolu. A to bylo to největší čarování ze všech.