Synu, nechci, abys kvůli mně rozvedl! Dej mě raději do domova důchodců!
Před půl rokem jsem si vzal k sobě maminku. Je jí už osmdesát tři let a stárne. Po smrti tatínka jí bylo těžko zůstávat samotné na venkově. Naše děti už jsou dospělé a mají vlastní životy. S manželkou jsme zůstali sami v našem dvoupokojovém bytě v Plzni. Říkal jsem si, že to nebude problém.
Zpočátku žena nic nenamítala. Ale už po týdnu ji mamčina přítomnost začala rozčilovat.
Prosím tě, ať jí zvlášť, až po nás.
Proč?
Je mi to příjemnější. Mizí mi chuť k jídlu, když ji vidím žvýkat bez zubů. Je to odpudivé.
Přestaň, jednou budeme staří všichni.
To je něco jiného.
Vadilo jí také, že mamka má potíže se zažíváním a v noci hlasitě chrápe. Zakazovala jí chodit do kuchyně a nakonec jí nedovolila ani vycházet ze svého pokoje. Jednou mi řekla:
Hele, nečekala jsem, že tu s námi bude tak dlouho. Už to dál nesnesu.
A co navrhuješ?
Vrať ji na vesnici.
Sama to ale nezvládne!
Jiní rodiče taky zůstávají sami! Proč bych já měla doma žít jako cizinec? Snesu ten zvuk a zápach?
Netušil jsem, co mám dělat. Ale nedávno jsem přišel domů a uviděl maminku, jak sedí v chodbě v kabátě a s kufrem připravená k odchodu.
Mami, co tady děláš?
Synu, odvez mě do domova pro seniory!
Proč? Proč to chceš?
Nechci, abyste kvůli mně měli v rodině neshody.
Stále mě přemlouvá, ale já nevím, co je správné. Nedokážu si představit, že bych ji nechal žít někde o samotě, zatímco já budu doma v teple. Možná by bylo lepší odejít s ní na venkov a začít znovu. Co mám dělat?
A tak jsem si uvědomil, že v životě je někdy těžké vybrat správnou cestu. Skutečné štěstí ale nepřináší pohodlí, nýbrž vzájemné porozumění a úcta ke stáří. Každý jednou zestárne a vaši blízcí potřebují více než jen střechu nad hlavou potřebují soucit a lásku.