Kocour, který už skoro smířeně přijal, že jeho život skončí někde o samotě umrznutím, hlady, zradou a pochopitelně i hlubokým zoufalstvím, najednou vedle sebe ucítil něco drobného a teplého
Prostě ho vyhodili. Bez velkého rozpakování. Po deseti letech strávených v jedné rodině.
Důvodem bylo doporučení lékaře údajně může mít novorozenec alergii na kočičí srst. Právě to mlhavé může mít udělalo za kocourkovou životní etapou definitivní tečku.
Desetiletý dospělý kocour nebyl samozřejmě pro nikoho z okolí lákadlem. Pán se s tím nepáral a bez výčitek svědomí ho vyhodil ne někam, ale rovnou do cizího dvora. Do sněhové závěje, ve třesoucím se mrazu. Dobře věděl, že kocour zpátky domů netrefí. A spíš už další noc nepřežije, protože meteorologové slibovali pořádné holomrazy.
Čistý kalkul a chladná logika.
Kdyby osud nezasáhl, bylo by po všem. Ale tentokrát se cosi zadrhlo. Kocour, už smířený s tím, že je konec, najednou ucítil pod bokem cosi živého a hřejivého.
Ztěžka se pohnul, otočil hlavu a zůstal jako opařený.
Před ním se k sobě choulily dvě malé chlupaté kuličky s očima navrch hlavy. Dívaly se na něj s tou nejdůvěřivější nadějí.
No to snad ne pomyslel si unaveně a trochu podrážděně. Ani umřít mi v klidu nedají. To je opravdu trest za něco?
Koťata. Taky je vyhodili. Dvě mrňavé koule srsti ve stejném mrazu, do stejné nelítostné zimy. Proč, to se vědět nedalo. Ale jedno bylo jisté: kdyby se teď dospělý kocour vzdal, tahle dvě to už jistě nezvládnou. Zmrznou přímo u jeho vychladlého těla.
Začal rozhýbávat ztuhlé tlapky, přitiskl koťata k sobě, začal je olizovat. Přitiskla se k němu, naprosto jistě, jako by byl víc než jen máma, spíš osobní záchranná stanice.
No, tak teď jsem v tom až po uši povzdechl si kocour v duchu.
Žaludek mu skučel hlady, takže drobkům muselo být ještě hůř. Zvedl se, sotva pajdal, a zamířil ke kontejnerům, kde stále aspoň voněla nějaká potrava.
Našel s obtížemi pár zmrzlých zbytků sekané a kousek vnitřností z kuřete. Něco donesl koťatům, nechal je najíst a zbytek dojedl sám. Najedená koťata se zachumlala pod jeho břicho, spokojeně přadla a hned usnula s nosíky zastrčenými v kůži.
I kocoura zničehonic přemohl spánek.
Vzbudil ho dětský výkřik:
Maminko! Tatínku! Tady je kočka s koťátky!
Měl co dělat, aby se nezašklebil. Tedy kočka
Ale holčička nebyla typ, který by šel jen tak dál.
Za deset minut byla zpět. V jedné ruce igelitka s voňavým jídlem, v druhé starý, ale teplý deka. Z kočičí trojice už nebyla podchlazená hromádka neštěstí právě naopak, teď se tulili na měkké dece.
A než hodina uběhla, vrátila se holčička s tátou znova. Táhl zbytky nějaké prastaré skříně přeměněné na boudu. A na přední desce výrazným písmem na papíru: NESAHEJTE. NEVYHÁNĚJTE. KRMÍME JE. BYT 22.
Celý večer se po domě šířily krabičky někdo přinesl konzervu, někdo kus ohryzaného řízku, někdo dětskou přesnídávku. Sousedi se předháněli v péči a soucitu.
Druhý den ráno holčička s tátou přišli zas. Koťata se nacpala tak, že ani nedolezla k “mámě” vytuhla na půl cesty.
A večer, když rodina procházela kolem, drobci nadšeně pískli a běželi dívence naproti.
Kocour, teď už jménem Šedivák, sledoval scénu z boudy a znuděně zíval. Přibližovat se nehodlal. Už mu jednou zlomili srdce, neměl důvod zkoušet to znova.
Mami, prohlásila holčička. Ty ses úplně zapomněla postarat o maminku koťátek. Ona taky chce jíst
Ale prosím tě, mávla matka rukou. Vždyť je to dospělá kočka, ta se o sebe postará.
Jaká maminka? zarazil se táta. Vždyť je to kocour, ne?
Cože? zamračila se máma. Vždyť se stará, olizuje je, no to je jasně kočka!
Táta se ušklíbl a řekl: Podívej se pořádně, a ukázal znalkyní prstem na typicky tatínkovské detaily, které Šedivákovi chyběly.
Žena se podívala pořádně, pak si klekla a opatrně přejela rukou Šedivákovi po břiše. Ten nespokojeně cukl a propálil ji vyčítavým pohledem.
No potěš vydechla potichu. On je to vážně kocour
Bingo, madam, ironicky poznamenal v duchu Šedivák.
Takže ty celou tu hrůzu v zimě sám ses staral o ty prcky? Hřál je, živil?
Kocour jen zamrkal. Lidská slova mu mohla být ukradená. Jediné, co měl, byli tahle dvě koťata, kterým chtěl nějak najít domov a pak radši zmizet. V klidu a potichu, bez diváků.
Jenže osud pořád vystrkoval drápky.
Žena neodešla. Seděla a brečela.
Maminko, zašeptala dcera, tisknouc koťata. Koukej na něj, určitě je domácí. Asi ho někdo nedávno vyhodil
To je možné, přisadil si otec. Někomu přebýval. A místo aby to vzdal, stal se pro ty malé mámou. Odložil vlastní konec, aby je zachránil.
Ty to děláš schválně? vzlykla žena. Chceš, abych tu začala brečet?
Pouze konstatuju fakta, prohlásil muž.
Žena obešla boudu a něžně vzala Šediváka do náručí.
Šedivák ztuhl, byl odhodlán se vytrhnout jenže místo toho zamňoukal a začal vrnět. Ani sám nevěděl proč.
Počítal nakrmí ho, umyjí a pak hupky ven. Jenomže
Najednou byl v koupelně, napěněný šamponem. Vztekle řval, ale matka s holčičkou ho uklidňovaly.
Pak přišel na řadu teplý ručník, měkký gauč, voňavé krmivo. A koťata, která mu jako vždy spokojeně chrupkala přitisknutá na břiše.
Hrdina, zašeptala žena a opatrně ho pohladila po hřbetě, kde by tohle u člověka, že?
Lísá se, zívl v duchu Šedivák, ještě si pospím, pak je třeba poškrábu.
Jenže místo škrábnutí z něj vypadlo další předení. Dívka se rozesmála.
No tak dobře, pomyslel si, možná že je nepoškrábu. Možná jsou fakt jiní.
Opět začal pečovat o koťata, žena znovu popotahovala.
To jsou teda typické ženské, bručel v duchu. Nejdřív umyjí, pak brečí. Asi výčitky svědomí.
Brzy tuho spal, svíraje drobky v náruči. Netušil, že měl pravdu: právě maminka kdysi vyloučila z domu jakékoliv pouliční kočky. Proto boudu postavili táta s dcerou.
A tak teď trojice Šedivák s koťaty spala ve vlněné kupě na koberci.
Rodina stála tiše kolem a sledovala už postaršího kocoura, který byl vlastně ve všem lepší než spousta lidí.
Ale my jsme je přece nenechali na holičkách, viď, mami? šeptla dívka.
A maminka s tátou jen tiše přikývli.
Možná to byl i jejich nejdůležitější správný čin za poslední roky.