Fiktivní manželství.
Kdysi dávno, když se ještě pivo v Praze dalo koupit za pár korun a léto vonělo cihlami na Malé Straně, žili jsme s Tomášem ve fiktivním manželství. Tomáš to potřeboval kvůli práci pracoval v prestižní české firmě, kterou vedl vyhlášený zastánce rodinných hodnot pan Eduard Beneš, poslední mohykán slavného rodu. Měl pět dospělých dcer, a tím pádem i pět zeťů, a byl hrdým dědečkem devíti vnoučat a vnuček.
O své velké rodině vyprávěl s pýchou a slovo starý mládenec bylo u něj větší nadávkou než cokoliv jiného. Neženatý kolega? To byl pro něj někdo, s kým nemá smysl ani pít pivo, bez ohledu na to, jak dobrý je v práci.
Tomáš to časem pochopil a došlo mu, že pokud chce postoupit v téhle firmě, bez prstýnku na ruce to nepůjde. A tak po důkladném přemýšlení nabídl fiktivní manželství mně Janě Novotné. Náhoda to nebyla: znali jsme se už od jeslí, naše maminky pily kávu u jednoho stolu a každé Vánoce si posílaly pohlednice. S Tomášem jsme celou základku proseděli v jedné lavici. On tahal mě v matice, já mu opravovala čárky a háčky v slozích. Věděl o mně všechno možné, a hlavně to, že nejsem žádná vypočítavá holka, co by mu v rozvodu sebrala garsonku na Žižkově nebo stáhla jeho úspory.
Já přijala skoro bez váhání. V té době jsem zrovna těžce prožívala rozchod po tříleté známosti. Potřebovala jsem změnu, něco, co mi nedovolí utopit se ve smutku a sebelítosti. Navíc jsem chtěla svému bývalému dát na frak: hele, já si vzala úspěšného chlapa, co jezdí v oktávce a má byt u Vltavy to se ti nevyrovná, kámo! A taky jsem chtěla zapůsobit na kamarádky: jsem v cajku, holky!
Naše záměry se krásně protnuly a tak jsme s Tomášem jednou v úterý po práci zašli na úřad na Praze 3, bez velkých oslav, bez limuzíny a holubiček, bez šatů i fraku. Zkrátka jsme se omluvili z práce a zašli si pro podpis do té velké knihy. Prstýnky jsme si na prsty samozřejmě nasadili pro pořádek.
Já si dokonce na tu dobu vzala Tomášovo příjmení. Novotná Dvořáková zní v Praze vlastně docela noblesně.
Musím přiznat, že nám to přineslo přesně to, co jsme čekali. Už za měsíc byl Tomáš jmenován ředitelem jednoho z podstatných útvarů firmy zaslouženě, měl na to. Já se v očích kamarádek i rodiny vyšvihla o ligu výš. Zvláštní šimrání jsem cítila, když jsem mezi SMSkami od bývalého našla něco jako: Přeju Ti štěstí, i když jsem doufal, že spolu ještě něco prožijeme. No, příteli, vážně kdo si neváží, ten ztrácí.
Shrnuto, ten náš sňatek naplnil naše naděje do posledního písmena.
Jo, málem bych zapomněla: dočasně jsem se nastěhovala k Tomášovi. Byla to jeho myšlenka, ať to působí věrohodněji.
Sobota, jaro v rozpuku.
Chystám v kuchyni snídani. Opečené chleby, tvarohové lívanečky, kafe s mlékem. Tomáš je typický Čech snídani má rád pořádnou.
Skrz okno vidím, že se probouzí krásný dubnový den. Jaro, tomu jsem vždy fandila. Je přede mnou spousta povinností na návštěvu za rodiči, vyluxovat, vyprat, k sobotnímu obědu upéct třeba řízky, hustou bramboračku, domácí pizzu, nebo udělat salát šopský. Hlava už se mi točí kolem všeho, co je potřeba stihnout, jak už to má hospodyňka.
Uplynulo už třináct let od našeho fiktivního sňatku s Tomášem. Naše dcera Veronika letos nastupuje do první třídy. Syn Honzík ukončuje pátou, samé jedničky, celá tatínek je chytrý a skutečný muž.
A tak si říkám je to zvláštní, mám muže fiktivního, ale děti skutečné a krásné, české jak knedlík s omáčkou.