Pod starou oblohou ve stínu červených smrků se stadion v Brně třásl neklidným napětím, jakoby vítr zpíval dávné příběhy mezi tribunami natěsnanými lidmi. Horký letní vzduch prosycený prachem voněl po koňské srsti a pečené klobáse. Všichni v očekávání nedýchalijako by se celé Česko zastavilo, oči upřené doprostřed pískoviště.
Pak bouchnula brána dokořán.
Šimon vybublal do arény žilnatý černý býk, smršť svalů a vzteku v lesklé kůži. Dlouze stál, s nozdrami rozšířenými do tunelů, v očích vzdálené plameny. Žádné běsnění. Jen ticho, jako by naslouchal zpěvu, který zní jen v prastarých snech.
Tehdy se stánky rozťaly výkřikem.
Malé dívčí tělo přelétlo zábradlí a dopadlo tvrdě na drť. Z davu vyšlo unisono zalapání po dechu uprostřed arény ležela osmiletá holčička, sama a vystrašená.
Ven s tou holkou! vykřikli lidé. Klauni v pruhovaném běželi blíž, jezdci skákali přes plot.
Dívka se však vysoukala na nejisté nohy, celá od prachu, velké oči, které se nebojí. V tenké ruce svírala vybledlý šátektmavě červený s třepivými okraji, samá záplata a vzpomínky.
Býk stočil hlavu.
Šimonův mohutný čenich se obrátil k dítěti. Tribuny oněměly v děsivé úctě.
Prosím pípla holčička s hlasem zlomeným, když zvedla šátek výš. Táta říkal, že si ho pamatuješ. Že poznáš mě.
Na chvilku se svět zarazil.
Pak Šimon udělal krok, těžký jako tlukot zvonů. A další. Země se zachvěla. Všichni kovbojové na kraji pole zkameněli s lasy v rukou, tep srdce burácel v uších.
Děvče necouvlo.
Stála pevně, slzy kreslily čisté cestičky na špinavých tvářích, šátek nastavila do slunce. To jsem já, Šimonku. Jsem Květa holka od táty.
Býk sklonil hlavu; rohy, jako stříbrné šavle v odpoledním světle. Dvacet metrů. Deset. Pět.
Maminky schovávaly obličeje do dlaní. Muži klopýtali vpřed, křičeli, ať už někdo zasáhne.
Ale Šimon se zastavil.
Netvor z pověstí, co lámal hrdinům žebra jako větvičky, opatrně přitiskl svou hlavu na drobnou Hvězdu. Zadunění jeho dechu se rozlilo jako vzdálené hromobití po tribunáchspíš povzdech než hněv. Děvčátko ho sevřelo kolem krku a tvář zabořilo do jeho husté srsti, tmavé jako půlnoc.
Říkal, že mě ochráníš, zašeptala. Říkal, že kdyby se mu něco stalo, budeš tu pro mě.
Dav oněměl, slzy pálily v očích starých sedláků i mladých jezdců.
Šimon nehnul brvou. Vzal svět kolem do ochrany svého těla a pohledem vyzýval cokoliv, co by se ke Květě chtělo přiblížit.
Kdesi u vstupu, těsně vedle brány, ležel zapomenutý klobouk z prošlé kůže ten samý, co nosil Květin tatínek, když ho Šimon naposledy odrazil, před dvěma lety.
Když se ostraha arény konečně přiblížila, býk zvedl hlavu a zaržál; hluboko a zvučně, ne rozezleně, spíše rozpoznávajíc. Na rozloučenou. Z lásky.
Květa se navzdory slzám usmála a šátek přitiskla na Šimonův čumák.
Mně taky chybí velký kamaráde.
A poprvé v historii brněnských slavností stál nejdivočejší býk republiky tiše, ochranitelsky nad dítětem, zatímco tisíce lidí povstaly a tleskaly v němém, prosoleném dojetí, že i v krajině snů může být síla něžná.