Můj tchán si myslel, že ho budeme dál podporovat.
Můj manžel vyrostl v šťastné a milující rodině. Bohužel, když bylo jeho otci 57 let, náhle ovdověl. Pochopitelně to pro něj byla těžká rána. Rozhodli jsme se tedy prodat jeho byt, rozdělili jsme peníze a pozvali tchána, aby nějaký čas žil s námi v Praze, než překoná své trápení. Bylo to možné zvládnout. Rodinné večery
Představovali jsme si, že s námi zůstane asi půl roku, pak si najde vlastní byt a začne novou etapu života. Jenže to se nestalo. Být v naší domácnosti mu začalo vyhovovat. Na složenky a nákupy nepřispíval ani korunu. Starala jsem se mu o prádlo, vařila, uklízela jeho pokoj. On chodil do práce, to bylo vše. Měl vlastně dovolenou na stálo.
Takto s námi žil dlouhých jedenáct let. Postupně se začal montovat do všeho, uděloval rady, určoval pravidla, až nám to přerostlo přes hlavu. Nakonec jsme došli k závěru, že mu koupíme dům za městem. Je stále zdravý, v plné síle, zvládne bydlet sám.
Dům jsme koupili, vše zařídili, aby měl kde žít pohodlně. Tchán ale začal vymýšlet různé historky o bolestech u srdce a jiných potížích. Dělá to jen proto, aby mohl být pořád s námi. Ale já už to takhle nechci. Toužím po klidu, chci být jen s nejbližší rodinou. Jsem vyčerpaná. Co s tím mám dělat?