Představ si, že máma konečně odešla do důchodu. Už to jsou nějaký dva roky. Mám toho dost, říká. Zdraví v háji, práce byla akorát na nervy, lidi kolem otravní a věk už taky není žádná sláva. Teď si chci konečně užít život po svým, a ne pořád jen makat.
Víš co, nikdo s ní o tom ani nediskutoval. Máma je prostě taková, že s ní se hádat nikoho ani nenapadne.
No prostě, máma se odstěhovala na chatu za Prahu a začala si dělat radost pěstovala květiny a okurky, posedávala na verandě, kouřila cigarety, pila kávu. Občas si do kávy přilila trošku fernetku, jindy zase vzala knížku. Uklízela, odpočívala od práce, vzpomínala na ni s určitou dávkou hrůzy a byla fakt šťastná, že vnoučata už nejsou malá a že jí je teď na celé léto určitě nikdo nepřiveze na hlídání.
A ještě nám všem, dětem a vnoučatům, neustále vštěpovala svoji strategii:
Do důchodu běžte nejdřív, až když už vnoučata budou mít hotovou školu. To je klíčový. Musí už být samostatní, abyste jako důchodci nevláčeli jejich starosti na svých bedrech. A vaše pravnoučata? To už budete dost staří, to už je starost vašich dětí nebo dětí vašich dětí, do toho vám už taky vlastně nic není.
Na chatě si máma fakt žila. Pár minut pěšky obchod, zásilkovna, internet jede, pod okny růžová zahrada, čerstvý vzduch, sousedé nenápadní, žádný shon. Jenže po nějaké době jí začal ten klid připadat… trochu fádní. Tak se rozhodla pro trochu vzrušení: dát do pořádku část dvora a vybetonovat novou parkovací plochu.
Protože, podle mámy, to stání pro auta prostě vypadalo jaksi neuctivě. A vůbec, člověk nemůže čekat, že mu příroda všechno zařídí, když nám už dávno nabídla internet. V klidu si na netu našla partu Machři od betonu, kteří byli ochotní udělat cokoli. Jasně, za peníze.
Nastal den D. Přijeli celkem pět chlapů a šéfoval jim Radim. Máma mu říkala Radimek, i když to byl chlap jako hora. Začali s vervou, ale jak už to bývá, něco se začalo komplikovat. Dva mixy betonu už čekají, co dál. Máma sleduje.
A v tu chvíli se Radim rozhodl předvést šméčko. No, byla to šance jak vyšitá, žejo? Starší paní. Sama. Co ta o betonu ví, napadlo je. Tak si řekli, že by si na ní mohli trochu přihodit, baboška, stejně se v tom nevyzná, zaplatí víc, než je domluvená částka.
Radim spustil:
Hele, tady to nepůjde, je to špatně vyměřený, všechno je špatně Musíte připlatit jednou tolik, jinak dneska balíme a končíme. Hledejte si někoho jinýho.
Máma ho vyslechla. Celej ten jeho monolog. A dokonce souhlasně pokynula hlavou. Říkáte padesát tisíc? A nestačilo by pětadvacet? No co, kluci, já vám věřím. Komu nevěřit takovým profíkům.”
A potom dodala:
Hele, co kdybychom si dali sázku?
O co? hned se chytil Radim.
O těch vašich padesát. Vsadím se s tebou, Radime, že s tvojí partou to tady zvládneme nejen za den, jak tvrdíš, ale zvládneme to za tři hodiny. Když to stihneme, dáš padesát ty mně. Když ne, dám já padesát tobě. Platí?
Upřímně, být Radimem, tak sto let přemýšlím, jestli mi to stojí za to. Ale Radim si byl jistý a tupost mu fakt nechyběla. Tak si plácli.
Radim se usadil na lavičce s kávou a čekal, co bude. Ale Jana Marie, tak se vlastně máma jmenovala, si natáhla holínky a pustila se do toho.
Za pět minut svoji “četu” seřadila jak generál chlapi ani nestihli pochopit, jak se z nich stala parta snů. Každému vysvětlila přesně, co má dělat, kudy běžet, jak rozhrnovat, jak zrychlit práci a kde hlavně neudělat chybu. Mixovače taky poštelovala: kdy lít a jak, aby se nepatlali, ale makali rychle a přesně. A hlavně natolik jim tu práci rozfázovala, že nikdo nedělal nic navíc, nikdo nestál, všichni jen makali.
Prostě mistryně betonu.
Co ti mám říkat: co oni chtěli matlat celý den, ona vyřešila za dvě a něco hodiny. A bylo to tak, že bys ani chlup nenašel. Rovné, čisté, precizní.
Radim se nejdřív culil a myslel si, že ji to hned zdeptá. Pak úsměv zmizel. Pak dokonce zbledl, protože mu došlo: prohrál sázku. Sliby se mají plnit a dej padesát.
Radim na chvíli úplně ztuhl. A měl výraz, jako když poprvé v životě zjišťuje, že realita není podle jeho pravidel.
Počkejte vymáčknul ze sebe. Řekněte mi jak je to možný?! Tohle snad ani nejde!
Hele, jde to, suše řekla Jana Marie a oklepala si rukavice od betonu. Když jste sem jeli, viděli jste takový velký třípatrový kruháč za městem?
Jo…, zamumlal Radim.
Ještě jste po něm i jeli, co?
No jasně…
Tak, a já ho stavěla.
A v tom prý Radim konečně pochopil, že květinka a babička někdy znamená hlavně to, že řadu let makala tam, kde slabší nevydrží. A hádat se s takovými ženskými? To se fakt nevyplácí.