Nic, maminko! Máš svůj dům? Tam bydlíš ty. Sem nechoď, pokud tě nepozveme.
Moje maminka žije v malebné vesnici na břehu řeky Berounky. Za jejím domem začíná hustý les a během sezóny tam sbíráme plné košíky borůvek a houby. Od dětství jsem běhala po známých loukách, košík v ruce, radovala se z přírody a svobody. Provdala jsem se za bývalého spolužáka jeho rodiče bydlí taky ve vesnici, jen na opačné straně od mojí maminky, a jejich dům bohužel není u lesa ani u řeky. Když přijedeme z Prahy, ubytováváme se právě u maminky.
Maminka se v posledních letech hodně změnila, možná kvůli věku, možná ze žárlivosti na mého manžela, a naše dovolené začaly být čím dál víc napjaté. Hádky se stupňovaly a vyřešení sporů bylo náročné. Po pár nocích strávených u rodičů mého muže si maminka dokázala najít záminku k hádce i tam, tentokrát přímo s tchyní kvůli nějaké maličkosti. Tchyně se tak rozčílila, že křičela až před celou ulicí, sousedé jistě slyšeli jejich pře o starých křivdách.
Po měsíci, kdy se situace uklidnila, jsme s mužem dostali dobrý nápad postavit si vlastní domeček, abychom byli konečně bez starostí a mohli přijíždět na chalupu bez obav z hádek.
Sehnat stavební pozemek nebylo jednoduché, ale nakonec se nám to podařilo. Tchán s tchyní nám s elánem pomáhali stavět, tchán byl každý den na místě a opravdu se snažil. Komplikace dělala jen maminka chodila, radila, kritizovala hotové věci, zkrátka ani tam nám nenechala pokoj. Nakonec jsme dům dostavěli, ale byl to boj.
Po roce byl domeček hotový. Doufali jsme, že konečně vydechneme, ale mýlili jsme se. Maminka se nedokázala smířit s tím, že by nás navštěvovala méně. Vyčítala nám sobectví, tvářila se, že teď už jí s ničím nepomůžeme. Nechtěla uznat, že manžel u ní doma vždy opravoval střechu, sekal trávu či pomáhal s údržbou.
Jednou maminka vyhrkla:
Proč sem ještě jezdíte? Zůstaňte si v Praze, a když přijedete, jen se předvádíte.
To byla poslední kapka pro mého manžela. Klidně přišel k mamince, jeho tón byl však zvláštně pevný, že maminka couvla ke dveřím.
Co pak děláš, Zdeňku?
Nic, maminko! Máš svoji chalupu? Tak tam žij. K nám přijď jen na naše pozvání, dej nám alespoň o víkendu klid. Budeš potřebovat pomoc? Zavolej. Když bude hořet, přiběhneme!
Jakýpak oheň!
Maminka při těch slovech málem vybíhala ze dveří. Sotva jsem zadržela smích, když jsem ji sledovala, jak se rozhlíží a rychle mizí u branky. Manžel se usmál a zvedl ruce:
Asi jsem to s tím požárem přehnal.
Ne, bylo to nutné.
A tak jsme se spolu smáli nad jejím výrazem. Od té doby máme v našem domě klid. Maminka k nám nechodí, přijímá manželovu pomoc, ale komunikuje jen stručně. Asi jí ten požár ještě straší v mysli…