Ale Táňo, no tak, prosím tě, vždyť ti těch pár okurek nemůže chybět! Stejně ti přerostou, zežloutnou, a mně přijeli vnoučata, potřebují nějaké vitaminy. Nebuď tak skrblík, jsme přece sousedky, máme jen ten plot mezi sebou!
Taťána se naklonila přes nízký drátěný plot a její kulatý obličej se roztáhl do úsměvu sladkého jak vaječný koňak. V jedné ruce držela smaltovanou misku, už napůl plnou cizích jahod, druhou sahala po keři rybízu, který rostl na pozemku Aničky.
Anička klečela mezi řádky mrkve a vyrývala titěrné plevely. Pomalu narovnala záda, která zaskřípěla. Hřbetem špinavé ruky si otřela pot z čela a podívala se na sousedku přísně. Tohle jsme si blízké poslouchala už třetí léto od doby, co s mužem koupili starou chatu a zanedbanou zahradu proměnili ve vzornou zeleninovou oázu.
Táňo, promluvila Anička klidně, ale rázně. Ty taky pěstuješ jahody. Proč si je nesbíráš sama?
Ale kde, vždyť to jsou jen malé kyselé bobule a už mi to všechno sežrali brouci! Já nejsem taková odbornice jako ty, nerozumím těm hnojivům a výživě. U mě je všecko přírodní, co půda dala. U tebe jsou jahody jak dětská pěst! Takovou krásu nechat zkazit, to je hřích. A stejně, vy jste doma jen dva, co s tím uděláte? Je toho moc.
Anička si jen povzdechla. Logika sousedky byla neprůstřelná. Táňa byla přesvědčená, že kdo má víc, má povinnost se podělit. Důvod, proč někdo nemá prostě lenost ten nehrál roli.
Pozemek Táni byl opravdový obrázek nepořádku: pokroucené jabloně obrostlé mechem, záhonky sotva rozeznatelné pod plevelem, pampeliška tu vládla. Táňa jezdila na chatu hlavně odpočinout si: ležela v houpací síti, pekla buřty na starých cihlách a poslouchala rádio Blaník na plné pecky.
Anička měla zahradničení v krvi. Každý keřík znala jménem, objednávala si rajčata z katalogů, vstávala v pět, aby otevřela skleník, a zalévala až do noci. Každá rajčátka, každý okurek, to byl výsledek její dřiny, bolavých zad a bezesných nocí, kdy na jaře hrozily mrazíky.
Táňo, polož tu misku, řekla Anička, sbírám jahody na marmeládu. Každá bobule se počítá.
Ale notak, protočila Táňa oči. Ty skrblíku. Stejně o nic nejde. Dětem jsem chtěla dát alespoň trošku. Nebudeš mi to snad brát z pusy, ne?
A rychle, než Anička stačila dojít k plotu, strčila si do pusy obrovskou jahodu. Okázale ji rozkousala a odkráčela ke svému domku s úlovkem.
Anička zůstala stát mezi řádky a cítila stoupající bezmocný vztek. Její muž Petr, který právě vyšel z kůlny, jen tiše pozoroval. Do ženských sporů se nepletl.
Zase tady loupežničí, co? zeptal se.
Zase, přikývla Anička. Jako koza v cizím zelí. Petře, už je to vážně moc. Minulý víkend mi uřízla cukety, když jsme byli nakoupit prý myslela, že jsme na ně zapomněli a že přerůstají. Teď si drze bere jahody.
Postav plot z latí, navrhl Petr. Dvoumetrový, ať tam nikdo neleze.
Nemůžu, povzdychla Anička. Podle stanov zahrádkářského sdružení můžeme mít jen dráťák nebo plaňkový plot, aby nevrhal stín. A na pořádný plot teď nejsou peníze, dali jsme je do nového skleníku.
Situace se přiostřovala. Letošní červenec byl mimořádně bohatý na úrodu. Rajčata červenala, okurky křupaly, papriky dozrávaly do šťavnaté podoby. A čím víc se sklízelo, tím častěji se Táňa objevovala u plotu.
Jednou přijela k Táni celá parta návštěvy. Smích, muzika, přepravky piva. K večeru, když Anička zalévala květiny, Táňa už rozjařená přiběhla k plotu.
Any! Prosím tě, zachraň nás jako správná sousedka! Došla nám zelenina, chtěli bychom ještě salát. Nemáš pár těch svých rajčat, Býčí srdce, i nějakou zeleninu? Do obchodu je daleko a hosti mají chuť pokračovat…
Anička držela hadici a zalévala růže.
Táňo, většina rajčat ještě není zralá. Ta, co mám, zítra vezu dceři do města.
Ale prosím tě, neskuč, Táňa se opřela o plot a bylo cítit alkohol. Vždyť jsou rudá jak lampy! Tobě je snad líto pro dobré lidi? Koupím ti potom čokoládu…
Ne, odvětila rozhodně Anička. Ne.
Táňa změnila tón, z tváře zmizel úsměv.
Tak si s těma rajčatama zaskládej sklep! Kdyby někdy něco potřebovala, stejně bys nepožádala! Sousedi na nic, ani v zimě bys sníh nedala!
Odešla, dupajíc. Celý večer byl slyšet z jejího dvorku smích a jedovaté poznámky. Aničce bylo do breku. Zavřela okna a pustila televizi nahlas.
Ráno, když vyšla na zápraží, ztuhla. Dveře nového skleníku byly pootevřené. Rozběhla se ke svým rajčatům.
Bylo to tak. Spodní trsy největších rajčat byly bez milosti utrženy, některé větve zlomené, po zemi rozházené nezralé plody. Záhon s bylinkami měl vyrvaný kopr i petržel.
Anička zírala na tu spoušť. Nebylo to jen krádež byl to absolutní výsměch její práci a úsilí.
Petře! zavolala rozechvěle.
Muž přišel, prohlédl úrodu a zamračil se.
To už není k smíchu, Any. To je na policii.
Jak bys to dokazoval? Nikdo tady kamery nemá, ona stejně zapře, nebo ještě tvrdí, že jsme si to sami posekali. Vždyť ji znáš klidně začne ječet.
Anička šla k plotu. Na Tániině zahradě byl klid návštěva dospávala. Jen na verandě mezi prázdnými lahvemi zůstala miska s kousky salátu, ve kterých se jasně poznávaly její masitá rajčata a zvlněné lístky petržele.
Dost, rozhodla Anička, v jejím hlase zazněla ocel. Byla jsem trpělivá dost dlouho. Teď budu chytrá.
Co máš za lubem? lekl se Petr. Žádné problémy s policií, jasné?
Žádné potíže. Jen trocha psychologie. A něco chemie, mrkla Anička.
Nápad byl na světě rychle. Anička jela do města do velkého zahradnictví a přivezla si žlutý ochranný oblek s kapucí, respirátor, postřikovač, pár sáčků modrého potravinového barviva a litrovku toho nejlevnějšího, silně páchnoucího tekutého mýdla.
Večer, když Táňa a její kumpáni vylezli s čajem na verandu, u Aničky na zahradě začalo divadlo: žlutý overal, respirátor, gumové rukavice, Petr v pláštěnce a roušce.
Anička promíchala v kbelíku vodu s modrým barvivem a mýdlem výsledek byl hustý, modrý a pekelně páchnoucí roztok.
Petře, drž se dál! volala nahlas přes respirátor, aby soused slyšeli. Tohle je děsná věc, silný postřik! Bez ochrany ani krok blíž!
Začala postřikovat rajčata, papriky a zelí. Modrý povlak dělal dojem moru či extrémní chemie.
Táňa vyšla k plotu:
Any, co to tam děláš? Máš tam požár nebo co? Ten puch je strašný!
Anička přestala stříkat, ale masku neschovala.
Horší, Táňo! Objevila jsem na internetu nový virus, prý hrozí, že během dne shnije celá úroda. Koupila jsem experimentální přípravek Česká Agro-bomba. Prej likviduje vše, co leze nebo létá. Sklízet se může nejdřív za tři týdny dřív to je pro člověka také riziko. Říkali, že když to někdo sní, je zle!
Tři týdny? zeptala se Táňa se strachem.
I při doteku to může být špatné, lepší pak pořádně vydrbat ruce, dodala Anička tajemně.
Táňa ustoupila o krok, nakukovala ještě chvíli, ale pak se odebrala domů.
Děcka, radši nejezte ten salát, šel mi nějakej divnej! Mohli byste si zkazit žaludek! zavolala na rodinu.
Anička pod maskou spokojeně cukla koutkem. První etapu plán vyhrála.
Celý týden se Táňa k plotu ani nepřiblížila a když její vnoučata běžela k plotu, úpěnlivě na ně volala, ať se k plotu ani nepřibližují.
Večer si Anička s Petrem omývali barvivo z okurek (které rychle obrůstaly a bylo škoda je nechat v chemce), ostatní zelenina visela dál evidentně modrá.
Táňa ale byla liška. Když se později všimla, že Anička klidně snídá obchodní okurek, měla jasno.
A proč jíš ty okurky, když jsi říkala, že se to nesmí? zvolala v sobotu.
Anička upila kafe a uždíbla z okurky.
Tyhle jsou z Tesca, Táňo. Svoje ještě nejím, vždyť je vidíš jsou modré. Člověk má jen jedno zdraví.
Táňa něco zabručela o chemiích hnusných a odešla. Ale už se k cizím záhonům nehrnula.
Zlom nastal v srpnu. Modré skvrny z rajčat od slunce a deště téměř zmizely. Táňa, zřejmě posbíravší odvahu, jakmile Anička odjela na dva dny do města, zle pokukovala po úrodě. Ale Anička nebyla žádný nováček zamkla plot velkým visacím zámkem a na straně k Táni pověsila tabulku:
*Pozor! Prostor je střežen kamerami. Zahrada byla ošetřena zkušebními agrochemikáliemi 3. stupně nebezpečnosti. Konzumace plodů bez speciální neutralizace přináší vážné následky pro zažívání. Oznámeno zahrádkářskému sdružení. Při vniknutí povoláme policii.*
Kamera byla bluf, ale text zněl solidně.
Po návratu našla Anička Táňu, jak živě diskutuje s předsedou sdružení, panem Petrem Novotným, brýlatým pedantem.
Podívejte se, pane předsedo, ona mě tady tráví! Vnuk měl včera bolení a určitě z těch jejích jedů. Zakažte jí to, ať to postříká něčím normálním! Ať mi tady nevěší kamery!
Předseda si unaveně sundal brýle. Uviděl Aničku a hned se jí zeptal:
Paní Anno, máme tu stížnost na chemii a monitorování.
Žádná nebezpečná chemie tady není, pane předsedo, odpověděla Anička. Tabulka je na škůdce. Aby sem nelézli jak brouci, tak dvounozí. A když má někdo doma bolesti břicha, ať neleze za plot.
Kdo léze? ohradila se Táňa. Dokaž mi to!
Mám záznam z kamery, chladně lhala Anička. Sundala jsem atrapu a dala opravdovou. S pohybovým čidlem. Můžeme to klidně u vás projít, pane předsedo. Klidně se podívejme, Táňo, jak jsi minulé úterý sahala přes plot. Nebo jak tví kamarádi v sobotu vytrhávali bylinky. Chystám se s tím na policii.
Táňa zčervenala až za ušima. Dobře věděla, že nějaké prohřešky má, a nevěděla, kdy mohly být nahrané. Strach z ostudy a pokuty byl mocnější než chtíč po cizí úrodě.
Nenechám si vnutit tvé chemikálie! vykřikla Táňa. Já si vypěstuju svoje!
Otočila se a práskla dveřmi. Předseda s úsměškem povídá Aničce:
Paní Anno, máte tedy opravdu takový silný postřik?
Potravinové barvivo a mýdlo, pane předsedo. Proti mšicím. Ale na sousedskou nenasytnost zatím nejlepší obrana.
Výborně, zasmál se předseda. Tabulku klidně nechte, působí to vychovávajícně.
Od toho dne nastala tichá domácí válka. Táňa se Aničce vyhýbala, nepozdravila ji, po vsi šířila řeči, že má za sousedku chemičku a čarodějnici. Ale Aničku to nemrzelo. Důležité bylo, že úroda zůstala u ní.
To největší překvapení ale přišlo na jaře. Anička přijela a na Tániině pozemku bylo živo: sama, funíc a brblajíc, ryla záhon. Pokřiveně, ale vlastními silami. Vedle měla bedýnky s neduživou levnou sazenicí.
Anička došla k plotu. Táňa zvedla hlavu, lopatu držela jako halapartnu.
Co chceš? zavrčela.
Pomáhej Bůh, Táňo, usmála se Anička. Nekopej moc hluboko, je tam jílovka. Lepší trochu písku přidat.
Nepotřebuju poradit, zvládnu to sama. Budu mít svoje, bez tvojí chemie!
Tak to má být, odvětila Anička. Vlastní chutná vždycky líp.
V létě měla Táňa první okurky a malá rajčata. Chodila kolem nich pyšně jako zemědělec z časopisu, a co hlavní už nikdy nenabírala cizí. Člověk si víc váží toho, co sám vypěstuje.
Jednoho večera Anička zahlédla, jak Táňa honí kluky z vedlejší chaty, kteří zaběhli pro míč.
Mazejte mi z těch záhonů! To není hřiště! To je měsíce práce, to se nezničí!
Anička se na Petra usmála, když roztápěl gril, a oba se tiše zasmáli.
Vidíš, řekla. Ty jsi chtěl pořádný plot, ale práce vychová člověka nejlíp.
Na podzim Táňa sama přišla k plotu. Přehodila sklenici s trojicí naložených okurek.
Vezmi si, ochutnej. Na domácí způsob.
Anička přijala dar jemně.
Děkuju, Táňo. Příště ti dám semínka, ty Býčí srdce. Ale musíš si je předpěstovat už v únoru, ráda poradím.
No dobře, když máš, kývla Táňa nenápadně spokojená.
Když někdo maká vlastníma rukama, není mu nic líto, usmála se Anička.
Stály u plotu a dívaly se na barvící se koruny stromů. Cedule s výhrůžkami už dávno zmizela, ale neviditelná linie úcty zůstala. Ta byla pevnější než kterákoli bariéra.
Ten rok Anička zavařila rekordní množství rajčat. Ani jedno nepřišlo nazmar.
A když člověk okusí, co znamená práce a dobře ochraňovaná úroda, pochopí, že hranice mezi lidmi by neměly být ze dřeva ale z úcty a porozumění.