Ten čáp, který se kdysi nabídl, že mě odveze k našim, byl vážně pekelně šilhavý. Vyklopil mě před sirotčincem, jak nějaká potlučená slepice. A od té chvíle šlo všechno z kopce.
Jenže po čtyřicítce jsem se přece jen z té jámy, do které mě ta popletená ptákovská bytost uvrhla, vyhrabal. Postavil jsem dům, vzal si Květu, koupil starou Škodovku. Zbývalo už jen něco zasadit a někoho vychovat.
Jedno dítě jsme s Květuškou zvládli vychovat, druhé jsme ani neplánovali.
Právě o sázení, růstu a hnusném deštivém ránu jsem přemítal, když jsem si připravoval kávu. Pracovní trenky se pohupovaly ve větru, co proudil bytem. Ty trenky jsem měl dávno předtím, než jsem měl rodinu. Ironie osudu.
Na balkónové okno někdo zaklepal. Zase děti vychovávají holuby kamením? Ani čáp na vás, lotři!
Zaklepání se ozvalo znovu. A pak ještě jednou. Kdo to tam je? Třetí patro.
Odhrnul jsem záclonu a na balkóně postával ten samý šilhavý čáp z dětských snů.
Vypadni, bestie! zaječel jsem, jak mě polekání popadlo, až mi chlebíček spadl namazanou dolů.
Prosim tě, Petře, promiň, čáp natáhl úzký zobák škvírou pootevřených dveří, jsem vinen, uznávám, jsem vinen. Klidně si klovni! Nejlépe do pravého křídla, to je větší.
Táhni pryč, snažil jsem se tu dlouhou šíji vytlačit zase ven. Chytil jsem ji oběma rukama.
Peťo, nech toho, zachrchlal čáp, poslechni mě, co povídám.
Teď už i mluvíš, nedal jsem se, za chvíli si tě svážu do uzlu, potvoro.
Přiletěl jsem se omluvit.
Trochu pozdě, zobáku.
Vtom se rozezněl zvonek. Květka se vrátila.
Zmiz, houknul jsem na čápa a doslova ho vytlačil zpět na balkón. Až se vrátím, ať tu nejsi.
Už spíš ze zvyku jsem se otočil a běžel ke dveřím.
Promiň, Peťo, promiň, já už jsem to napravil, sykl ještě čáp oknem.
Květka vpadla do bytu, celá promočená a rozesmátá. Po tváři jí stékaly pramínky, oči jenom zářily. Taky potkala toho čápa?
Než jsem stihl cokoliv říct, zahodila deštník a vrhla se mi kolem krku.
Čtyři! Čtyři! vřískala na celou domácnost.
Co čtyři? koukám na ni nechápavě.
Budeme mít čtyřčata! jásala Květka. Čtyři maličké drobečky!
A v tu chvíli mi docvakla slova čápa i ta naše čtyřčata. Vyběhl jsem bleskem na balkón. Šilhavý čáp právě odstartoval. Snažil jsem se ho chytit za ocas.
Nestihl jsem to.
Stůj, prevíte! křičel jsem za ním. Stůj, zobáku!
Už jsem to napravil! ozvalo se seshora.
Otočil jsem se. Za mnou stála Květka a plakala štěstím.