Ranní okruh
Na dveřích výtahu kdosi znovu přilepil lístek izolepou: NEODKLÁDEJTE SÁČKY U ODPADOVÉ ŠACHTY. Izolepa sotva držela, papír už se po rozích ohýbal. Světlo na chodbě blikalo, a tak nápis chvíli ostře svítil, chvíli zase bledl stejně proměnlivá nálada panovala i v domovním chatu.
Libuše Podanálová držela v ruce klíče a naslouchala, jak za stěnou v šestém patře vrtačka zpívá falešnou notu, zadrhává se, pak zase jede. Nevadil jí ten zvuk sám o sobě. Spíš ji popouzelo, že pokaždé všechno sklouzlo k soudu. Někdo psal do chatu velkými písmeny, někdo odpovídal jízlivě, někdo posílal fotku cizích bot před dveřmi jako důkaz mravního úpadku. To všechno jako by po ní chtělo reakci, i když ona by už dávno nejraději chtěla jen jediné ticho v hlavě.
Vyšla do svého bytu, položila tašku s nákupem na kuchyňský stůl a aniž by si sundala kabát, otevřela chat. Nahoře visela zpráva: KDO V NOCI PARKOVAL NA DĚTSKÉM HŘIŠTI. Pod tím fotka kola na obrubníku. Dál někdo připsal: A KDO VŮBEC NEZDRAVÍ V CHODBĚ. Libuše projížděla zprávy, pocítila známou vlnu podráždění a pak se přistihla: už má dost toho být jen svědkem cizích hádek. A zároveň byla unavená tím, jak snadno uvnitř i ona tajně přilévá olej do ohně.
Ráno se probudila ne proto, že by byla vyspaná. Prostě tělo jako starý budík fungovalo i bez naladění. Pokoj byl chladný, radiátory syčely. Přehodila přes sebe sportovní bundu, v předsíni našla tenisky, na které kdysi měla chodit, a skoro je nenosila, a vyšla na chodbu. Tam to vonělo jako vždy: trochu prachem, dál lakem ze starého zábradlí a ještě něčím nevyjádřitelným.
U výtahu se na chvíli zastavila a pohlédla na vývěsku. Visely na ní vytisknuté zprávy o kontrole vodoměrů, o ztracené kočce a o schůzi vlastníků. Libuše vytáhla papír, který si večer připravila, a připnula ho připínáčky.
Ranní procházky kolem bloku. Bez povinného povídání. Kdo chce, v 7:15 před vchodem. Jen obejít blok a rozprchnout se. L. P.
I ji samotnou překvapilo, jak snadno to napsala. Ne pojďme se spřátelit, ne musíme být lidmi, prostě kroky.
V 7:12 už stála u vchodových dveří, zkontrolovala plyn a okna. V ruce klíče, mobil, na hlavě čepice. Myslela, že postojí minutu a odejde, jako by to tak bylo plánované.
Dveře vchodu zabouchly a na schody vyšla žena kolem pětačtyřiceti, vlasy svázané, obličej připravený na bolest.
Vy kvůli tomu lístku? zeptala se, když si upravovala šálu.
Ano, odpověděla Libuše. Jsem Libuše.
Ivana. Mám problémy se zády, lékař mi doporučil chůzi. Samosobě mě to nebaví, přiznala a hned dodala omluvně: Nejsem na povídání.
Ani nemusíte, řekla Libuše.
Za chvíli dorazil muž, trochu shrbený, v tmavé bundě. Pokývl, pohlédl na ně jako na lidi, se kterými neví, jestli se má zdravit, a přece promluvil:
Dobré. Jsem Josef. Z pátého.
Šesté patro, automaticky upřesnila Libuše, protože věděla, kdo kde bydlí. A hned si uvědomila, jak ráda by vše třídila a označovala.
Josef se pousmál.
No jo, z šestého. Spletl jsem se.
Čtvrtý přišel vysoký šedesátník ve sportovní čepici a s chůzí, která připomínala běžeckou dráhu. Nic se neptal, jen se postavil vedle.
Karel, řekl krátce. Já stejně ráno chodím. Myslel jsem, že jsem tu sám.
V 7:16 vyrazili. Libuše vybrala jednoduchý okruh: kolem bloku, kolem sámošky, dvorem sousedního domu, kolem školy a zpět. Sníh byl udusaný, místy to klouzalo. Dýchalo se ztuhle a první minuty všichni mlčeli, poslouchali vlastní kroky.
Libuše cítila, jak tělo nejdřív protestuje, pak se přizpůsobí. V hlavě, kde obvykle vířily cizí výčitky, vznikla prázdnota ne děsivá, spíš tvůrčí, jako nový nepopsaný papír.
Na rohu Josef prohodil:
Myslel jsem, že bez povídání je nadsázka. U nás je vždycky řeč.
Když bude potřeba, klidně mluvte, řekla Libuše. Jen bez vysvědčování.
Ivana se tiše uchechtla, hned se ale zachmuřila a sáhla si na záda.
Je to v pohodě? zeptala se Libuše.
Dá se to. Hlavně neprudce zastavit, přikývla Ivana.
Karel šel vyrovnaně, snad počítal kroky. Když se vraceli, řekl:
Je to dobrý. Bez těch schůzí. Prostě jdete.
Když přišli zpět, bylo 7:38. U vchodu všichni přešlapovali, jako po krátkém poradě.
Zítra? zeptala se Ivana.
Jestli přijdete, pronesla Libuše.
Přijdu, potvrdil Josef, spíš pozvednutím ruky než slovem.
Druhý den přišli tři. Karel nepřišel, místo něj sousedka ze čtvrtého, Marie, něco přes čtyřicet, v křiklavé bundě a s pohledem, jako by šla kontrolovat, jestli tu někdo nezaložil sektu.
Já se jen podívám, řekla bez představení.
Klidně, odpověděla Libuše a vykročila, aniž čekala na diskusi o pravidlech.
Marie šla vedle Josefa mlčky. Na druhém okruhu, o týden později, už prohodila:
Já jsem na ty spolky alergická. Vždyť pak jsou hned sbírky na něco, kdo nesloží, je vyvrhel.
Peníze tady nejsou v plánu, řekl Josef. Taky to nesnáším. Po rozvodu mě každá společná kasa děsí.
Libuše slyšela to slovo rozvod a nezjišťovala podrobnosti. Věděla, jak snadno se cizí bolest promění ve společenské téma, až nakonec v zbraň.
Procházky drželo pohromadě jen opakování. V 7:15 vyšli, v 7:40 skončili. Občas někdo vynechal, pak se zas objevil. Ivana si nosila malou láhev s vodou a pila po doušcích, aby nezpokulhávala. Josef jednou přišel bez čepice a nadával si, ale šel dál. Marie nejdřív chodila zvlášť, pak se přiblížila.
A nějak se to nenápadně přelévalo i do domu. Libuše všimla, že lidé častěji zdraví. Ne protože se musí, ale protože se ráno už viděli bez svých všedních brnění.
Jednou se Libuše unaveně vracela z polikliniky, v tašce papíry. U výtahu stál naštvaný Karel a zápasil s tlačítkem, které někdy vypadávalo.
Zase to nejde? zeptala se.
Funguje, odvětil. Musí se jen pořádně zmáčknout.
Stiskl a výtah přijel. Světlo vevnitř svítilo, zrcadlo bylo poškrábané. Karel po chvíli řekl:
Díky za ty procházky. Myslel jsem, že už nemám s kým. A najednou dobrý.
Libuše přikývla, cítila v sobě teplo, ale nedovolila si rozněžnit. Prostě si poznamenala: něco je lepší.
Pomáhání se zrodilo samo. Josef ráno uviděl, že má Ivana rozvázanou tkaničku, a mlčky ukázal na zem. Ivana později napsala do chatu: Děkuji tomu, kdo mi ukázal na tkaničku asi bych spadla. Bez jmen, ale se smajlíkem.
Marie jedno ráno přinesla sáček se solí na posypání schodů.
Nedělám to pro nikoho, jen pro sebe, řekla, když sáček postavila ke zdi. Nechci si zlámat kosti.
I tak díky, pronesla Libuše.
Posypaly schody spolu, Marie si otřela rukavice a bručela:
Nu, když už jste tu
V chatu ubylo velkých písmen. Nezmizela, ale ubylo jich. Lidi se ještě hádali o odpadky i parkování, ale občas někdo napsal: Prosím, klidně, dá se domluvit. Už to nezaznívalo jako fráze, spíš jako připomínka, že normální řeč existuje.
Ten problém vypukl koncem listopadu, když začala rekonstrukce na šestém patře u mladého souseda Petra, co měl psa. Nebyla to jeho první rekonstrukce, tentokrát však vrtačka hučela až do večera. V chatu hned skočily zprávy: Jak dlouho ještě, Někteří mají děti, Už toho nechte!. Marie napsala: Znám ho, takhle to dělá pořád. Je mu to fuk.
Na ranní procházce byla Ivana napjatá jako struna.
To je on, sykla, když minuli školu. Šesté patro, rovnou nade mnou. Do desíti to včera lítalo. Ležela jsem a v hlavě mi pořád hučela vrtačka.
Josef zamručel:
Zákon dovoluje do jedenácti, pokud
Nech mě s paragrafy, ostře přerušila Ivana. Nejsem na paragrafy. Jde o respekt.
Marie, obyčejně kousavá, byla tentokrát vážná:
Musí se na něj přitlačit. Jinak nepochopí. Sebereme podpisy, přivoláme správce. Alespoň pozná.
Libuše pocítila strach ne z oprav, ale jak rychle se z tepla skupiny stane starý známý domovní boj. Nevyděsila se rekonstrukce, ale té ochoty zase se rozdělit na my proti němu.
Podpisy až později, řekla klidně. Nejdřív si promluvit.
S ním? Marie se i zastavila. To myslíte vážně? On na to stejně
On je člověk, odpověděla Libuše. Nejsme kontrolní komise.
Josef se na Libuši pozorně zadíval.
Chceš tam sama?
Libuše by nejradši chtěla, ať je klid sám od sebe. Ale chápala kdyby teď rozpoutali štvanici, ranní okruhy se změní v další nespokojené shromáždění, brzo skončí.
Promluvím s ním, řekla. Ale potřebuji někoho vedle. Ne dav.
Josef kývl.
Půjdu.
Ještě ten večer šli na šesté. Libuše nejdřív Petrovi napsala: Můžete na chvilku? Tady Libuše z domu. Odepsal za deset minut: Jasně, stavte se.
Před jeho dveřmi stály pytle se sutí, úhledně zavázané. Už to byla známka nějaké snahy žádný nepořádek, žádná demonstrace, prostě dočasně odložené pytle. Libuše zaklepala. Vrtačka mlčela.
Petr otevřel v tričku, ruce od prachu. Pes, středně velký, rezavý, nakoukl zpoza jeho nohou a zas se stáhl zpět.
Dobrý večer, pozdravil opatrně. Stalo se něco?
Nejde o hádku, řekla Libuše, a hned jí zněla věta trochu hloupě, ale jinou nenašla. Jen prosba. Kvůli rekonstrukci.
Josef stál tiše vedle.
Snažím se skončit do devíti, rychle vyrukoval Petr. Ale řemeslníci mohou až po práci. Potřebuji to dokončit.
Rozumíme, řekla Libuše. Jenže lidé těsně pod vámi Ivana, má nemocná záda, potřebuje odpočívat. Když je hluk do desíti, je to těžké.
Petr si oddechl.
O zádech jsem nevěděl. Myslel jsem, že jde zase o běžné stížnosti v chatu, kde někdo píše a do očí nemluví.
Libuše pocítila výčitku. Málo kdo mluví do očí.
Navrhuji tohle, pokračovala. Dáte vědět, kdy potřebujete dělat večer hluk, ostatní dny dokončíte dřív. A pytle odnesete ne až v noci.
Petr se podíval na pytle.
Odvezu je ráno autem, slíbil. Nechci, aby tu stálo něco navíc. Dnes už bylo pozdě.
Fajn, uznal Josef. A s časem?
Petr se podrbal vzadu na hlavě.
Do devíti stihnu vždy. Jen občas do půl desáté. Ale napíšu dopředu do chatu. Pokusím se, aby to nebylo časté.
Libuše přikývla.
A ještě pes je moc v pohodě, ale v noci, když štěká
Petr zrudl.
To když odcházím. Stýská se jí. Zkusím koupit hračku, ať nevyje. Ale kdyžtak mi řekněte rovnou radši soukromě než hned do chatu, ano?
Když se vraceli, Josef tiše řekl:
Je normální, jen mladý a sám.
Všichni jsme tu tak trochu sami, vypadlo z Libuše, až ji to samotnou překvapilo.
Druhý den Petr v chatu napsal: Dnes do 21 h rekonstrukce. Když bude potřeba déle, dám vědět dopředu. Pytle zlikviduju ráno. Někdo reagoval palcem, jiný mlčel. Marie napsala: Uvidíme. Ale velké písmo už nebylo.
Ráno přišla Marie chladná jako led.
Tak co? zeptala se. Povídali jste si?
Povídali, odpověděla Libuše. Dohodli jsme se na deváté a na upozornění.
A to je všechno? čekala vítězství, uznání, že měla pravdu.
To stačí, řekla Libuše klidně. Nepotřebujeme vítězit.
Marie odfrkla, ale šla dál. Po chvilce dodala bez pohledu:
Tak jo. Když bude zase rámus, napíšu.
Piš klidně, ujistila ji Libuše. Ale napřed přímo jemu.
Ivana šla těsně vedle a pak tiše utrousila:
Díky, že jste neudělali štvanici. Další bych nevydržela.
Libuše cítila v krku knedlík. Zhluboka se nadechla, chladný vzduch pálil, knedlík zmizel.
Po týdnu Karel přestal chodit. Libuše ho potkala u schránek.
Nějak jste zapadl, řekla.
Koleno, zamručel. Doktor mi to zakázal.
Mrzí mě to, řekla.
Stejně vás pozoruju, dodal Karel. Vyjdete, já vyhlédnu z okna. Jako bych taky byl u toho.
Bylo to zvláštní a dojemné.
Do Nového roku procházky zůstaly hlavně pro tři: Libuši Podanálovou, Ivanu a Josefa. Marie chodila ob týden, tu zmizela, tu se objevila, jako by chtěla ověřit, jestli se ta divná skupinka nerozpadla. Petr s nimi párkrát prošel blok, když už byl rušením unavený. Šel tiše, poslouchal skřípání sněhu a odcházel první.
Dům se nestal vzorem pořádku. Pytle u odpadové šachty se občas objevily. Někdo parkoval šejdrem. V chatu občas znovu vyeskalovaly staré tóny. Ale Libuše teď měla pocit, že v baráku není jen nespokojenost, ale i paměť na to, že může být líp.
V lednu, v jednom obyčejném pracovním dni, vyšla Libuše v 7:14. Na schodech už byl Josef, zapínal si bundu. Zvedl hlavu.
Dobré ráno, paní Podanálová.
Dobré, Josefe.
Ivana se blížila, opatrně našlapovala po posypaných schodech.
Zdravím. Dneska záda drží, řekla a usmála se, jako by to byl velký úspěch.
Ze dveří se vynořila Marie, rozespalá, bez obvyklé ostrosti.
Jdu s váma. Ale žádné povídání o chatu, zamumlala.
Platí, souhlasila Libuše.
Vyrazili spolu. Kroky padaly do stejného tempa, ne dokonale, ale vyváženě. Na rohu Josef zachytil Ivanu, když uklouzla, tak samozřejmě, že se nikdo ani nezastavil, aby děkoval.
Když se vraceli, před domem stál Petr s fenou na vodítku. Přikývl:
Dobré ráno. Já teď musím do práce. Ale díky, že jste přišla tehdy po dobrém.
Libuše přikývla.
Vždyť tu všichni žijeme, řekla.
Nezní to jako heslo. Bylo to prostě tak. A konečně to místo války stačilo.