Na stáří si moje děti najednou vzpomněly, že mají matku, ale já nikdy nezapomenu, jak se ke mně zachovaly.
Když mě manžel opustil kvůli mladší ženě, děti se okamžitě postavily na jeho stranu byl totiž váženým ředitelem velkého podniku. Dlouhá léta na mě téměř zapomněly, a já zůstala v opuštěném bytě na okraji Prahy sama jako kůl v plotě. Nedávno bývalý manžel zemřel a právě tehdy vyšlo najevo, že všechen svůj majetek odkázal mladé manželce.
V tu chvíli se dětem rozsvítilo. Teď mě navštěvují častěji, ale dobře vím proč… Nedávno se dcera začala vyptávat: Mami, měla bys myslet na budoucnost, možná o závěťi? Netuší, jaké překvapení pro ně mám. Všechno se dozví, až tu nebudu.
Na stáří si mé děti vzpomněly, že mají matku, ale já nikdy nezapomenu, co mi provedly.
Roky ubíhaly a já připadala si ztraceně, jakoby svět kolem mne tlumil zvuky polštářem. Děti mě vnímaly spíš jako vzdálenou sousedku, naše slova zněla jako blábolení cizím jazykem.
Když jsem se rozvedla, byla to pro nás poslední kapka. Stály za tátou byl vážený, důležitý muž. Být na jeho straně mělo výhody. A já? Zůstala jsem jako opuštěný pes na Masarykově nádraží. Zapomenutá žena, matka bez domova.
Několik let mě děti nevyhledávaly. Ze společných známých jsem slyšela, jak jezdí s tátou a jeho novou paní do Karlových Varů nebo k moři, chodí do kaváren na Vinohradech, zažívají oslavy, plánují dovolené.
A já bydlela sama v paneláku v Holešovicích, každý nový příběh o jejich štěstí mi rval srdce stovkami střepů z rozbitých pohárů.
Nakonec jsem pochopila, že musím žít pro sebe. Vydala jsem se na zkušenou do Německa. Poprvé po letech jsem pocítila svobodu.
Po návratu jsem si pořídila nové parkety, kuchyň z Ikey, sporák značky Mora, a odložila část úspor v korunách stranou na stáří.
Děti zatím vybudovaly svoje rodiny. Z doslechu jsem věděla, že mají velké svatby, vnoučata, že slaví. Jednoho dne mi ale přišla zpráva jako rána z čistého nebe bývalý manžel zemřel na infarkt. Vše odkázal svojí mladé ženě.
Můj syn Lukáš i dcera Bohuslava nezbylo nic. Najednou si vzpomněli, že tu ještě žiju.
Začali se znenadání objevovat s dary bonboniérou od Orionu, taškou jablek z trhu na Smíchově, pár otřepaných frází o tom, jak se mám. Smála jsem se při tom, ale uvnitř jsem věděla od každého z nich čekám nějakou fintu.
Teď už mi je dvaasedmdesát let. Jsem zdráva, chodím na procházky do Stromovky a vařím si kafe do porcelánového šálku od prababičky. Nedávno dcera začala s narážkami že prý je čas myslet na závěť, nehledět jen na sebe. Za pár týdnů přišla vnučka Milča, co se teprve loni vdala. Výraz měla zvědavý a uhranutý.
Babi, není ti tu samotné smutno? zeptala se.
Vůbec ne, jsem tu jako doma, řekla jsem klidně.
Na stáří si děti vzpomněly, že mají matku, ale já nikdy nezapomenu, co mi provedly.
Ale vždyť máš celý ten velký byt, pokračovala to musí být dřina ho uklízet. Co kdybychom se s mužem přistěhovali? Třeba by sis nás užila, a my zas nemuseli platit nájem.
Usmála jsem se jejich průhlednosti.
Kdo říká, že byste neplatili? odpověděla jsem. Mohla bych vám dát slušnou slevu.
Vnučka zkoprněla. Čekala, že jí otevřu náruč a povím: Jen si vezmi celý byt, jen ať jste tu šťastní. Ale já mám jiný plán.
Už před lety jsem sepsala závěť. Je v ní jasně napsáno: můj byt se po smrti prodá a veškerý výtěžek půjde na fond dětem s leukémií.
Když se to Bohuslava dozvěděla, byla vzteky bez sebe. Volala, lamentovala, že jsem nespravedlivá, že okrádám její děti o budoucnost. Syn Lukáš přišel s falešnou starostlivostí, že by mě mohl vzít k sobě. Ale jejich najednou objevená láska mi srdce nerozehřála.
A co byste udělali vy? Vzali byste vnučku pod střechu svého bytu?