Dobrá žena
5. červen, Praha
Ráno jsem se vzbudil unavený a pomalu se zvedl z postele. Ledabyle jsem přešel do vedlejšího pokoje. Pod tlumeným světlem noční lampy jsem svým unaveným zrakem spočinul na své ženě.
Posadil jsem se vedle ní a chvíli naslouchal. Zdá se, že je vše v pořádku.
Vstal jsem a belhal se do kuchyně. Otevřel jsem kefír, zašel do koupelny. Pak jsem se vrátil do svého pokoje.
Lehl jsem si na postel. Spánek nikde:
Mně a Boženě je už devadesát. Kolik jsme toho prožili? Už je to skoro, a vedle nikdo.
Dcera Lenka už není, ani šedesáti se nedožila.
Petr, ten už tu také není Ten se napil dost. Vnučka Jana žije odjakživa v Polsku. Dvacet let o nás nezavadila ani slůvkem. Určitě už má vnoučata svoje…
Ani jsem si nevšiml, kdy jsem usnul.
Probudil mě dotek ruky:
Karle, jsi v pořádku? ozval se tichý hlas.
Otevřel jsem oči. Nakláněla se nade mnou Božena.
Co je, Boženo?
Vidím, že ležíš a ani se nehneš.
Ještě žiju! Di spát!
Bylo slyšet šouravé kroky. Z kuchyně cvakl vypínač.
Božena se napila vody, zašla do koupelny a zamířila zpět do svého pokoje. Lehce si povzdechla u postele:
Přijde chvíle, kdy se vzbudím a on už tu nebude. Co pak budu dělat? Nebo třeba odejdu dřív já.
Karel už i naše pohřby zařídil. Nikdy by mě nenapadlo, že se to dá domluvit dopředu. Na druhou stranu, aspoň je klid. Kdo by to zařídil místo nás?
Vnučka na nás dávno zapomněla. Jen sousedka Ivanka k nám občas zajde. Ta má od našeho bytu klíč. Děda jí z naší důchodu dává tisíc korun. Ivanka nám nakoupí, co potřebujeme. Kam bychom ty peníze nosili a po schodech ze čtvrtého patra už sami také neujdem.
Karel otevřel oči. Do okna svítilo ranní slunce. Vyšel na balkon a zadíval se na zelený vršek javoru před domem. Na tváři se mu objevil úsměv:
Tak jsme se zase dočkali léta!
Šel za Boženou. Seděla zamyšleně na posteli.
Boženko, nedumej pořád! Pojď, něco ti ukážu.
Už nemám sílu, posteskla si, těžce vstala. Co jsi si to vymyslel?
No pojď!
Podepřel ji a dovedl na balkon.
Koukej, jak je ten javor zelený! A ty říkala, že se léta už nedožijem. Ale dožili jsme!
No opravdu! A slunko krásně svítí.
Posadili jsme se na lavičku na balkoně.
Pamatuješ, jak jsem tě pozval do kina, když jsme byli na gymplu? Tehdy javor právě naplno zezelenal.
To by jeden nezapomněl! Kolik let už to je?
Přes sedmdesát sedmdesát pět let.
Dlouho jsme tam seděli, vzpomínali na mládí Na stará kolena člověk zapomene všechno možné někdy i to, co dělal včera, ale mládí?… To nezapomeneš.
Ach, už jsme se rozkecali! probrala se Božena. Ani jsme nesnídali.
Boženo, udělej nám pořádný čaj! Té bylinkové vodičky už mám dost.
Ale nemáme, Karle, silný čaj už nesmíš.
Aspoň slabý a trošku cukru přidej.
Karel popíjel ten slabý čaj s maličkým rohlíkem a sýrem a vzpomínal na doby, kdy byl čaj silný a sladký, ještě s buchtou nebo lívancem.
Vešla sousedka.
Jak se máte, dědečku? zazubila se Ivanka.
Jak bychom se asi měli v devadesáti? zasmál jsem se.
No, když je humor, je to dobré znamení. Co mám nakoupit?
Ivanko, prosím tě, kup nám maso!
Vám už nesmí!
Kuřecí je povolené.
Dobře, koupím a uvařím vám polívku s nudlemi!
Sousedka uklidila stůl, umyla nádobí a šla.
Boženo, pojď na balkon ohřejeme se na sluníčku, navrhl jsem.
Pojďme.
Za chvíli se vrátila Ivanka. Vyšla na balkon:
Tak užíváte sluníčko?
Tady je dobře, Ivanko, zamrkala Božena.
Tak já vám sem donesem kaši a začnu vařit polévku na oběd.
Hodná ženská, řekl jsem, když odešla. Co bychom bez ní dělali?
A ty jí dáváš měsíčně jen dva tisíce?
Boženo, vždyť jsme na ni přepsali byt.
A ona to vůbec neví.
Seděli jsme na balkoně až do oběda. Na oběd byl kuřecí vývar, maso i rozvařená brambůrka.
Vždycky jsem takový dělala Lence a Petrovi, když byli malí, vzpomínala Božena.
A teď na stará kolena nám vaří úplně cizí lidé, povzdechl jsem si.
Možná osud, Karle. Až nás nebude, nikdo ani nezapláče.
Tak dost, Boženo, na smutky už jsme staří! Jdeme si odpočinout.
Karle právem lidé říkají: co dítě, to stařec.
I my máme rozmačkanou polívku, po obědě spánek, odpoledne svačinu.
Chvilku jsem podřímnul a vstal nějak se mi nedaří spát. Asi bude změna počasí. Zašel jsem do kuchyně. Na stole dvě sklenice se šťávou od Ivanky.
Opatrně jsem je nesl do ložnice. Božena seděla na posteli a zasněně hleděla z okna.
Co je, Boženko, smutná jsi? Usměj se, tady máš šťávu.
Vzala si lok.
Ani ty nemůžeš usnout?
Asi to počasí.
Od rána nejsem ve své kůži, povzdechla Božena. Cítím, že už mě tu moc nezbývá. Pohřbi mě hezky, prosím.
Boženo, neříkej to. Co já si tu bez tebe počnu?
Vždyť někdo z nás musí být první.
A dost! Pojď se ohřát na balkon!
Seděli jsme tam až do večera. Ivanka udělala tvarohové placičky. Najedli jsme se a sedli k televizi. Každý večer před spaním jsme koukali. Nové filmy pro nás moc nebyly radši jsme se dívali na staré české komedie a pohádky.
Dnes jsme zvládli jen jeden kreslený film. Božena vstala:
Jdu spát. Nějak jsem se unavila.
Tak jdu taky.
Počkej… Podívám se na tebe pořádně! požádala mě najednou.
Proč?
Jen tak.
Dlouho jsme na sebe beze slova hleděli. Asi jsme oba vzpomínali na to, jaké to bylo kdysi dávno.
Pojď, doprovodím tě do postele.
Božena mě vzala za rámě a šli jsme pomalu spolu.
Pečlivě jsem ji přikryl, naposledy pohladil.
Na srdci mi bylo těžko. Dlouho jsem nemohl zabrat.
Připadalo mi, že jsem vůbec nespal. Hodiny ukazovaly dvě ráno. Vstal jsem a šel do ložnice k Boženě.
Ležela s otevřenýma očima.
Boženo!
Vzal jsem ji za ruku.
Boženo, co to..? Bože!
A najednou jsem sám nemohl popadnout dech. Došel jsem do svého pokoje, vzal připravené papíry a položil je na stůl.
Vrátil jsem se k ženě. Dlouho jsem hleděl na její tvář. Pak jsem si lehl vedle ní, zavřel oči.
Ve snu jsem spatřil Boženu, mladou a krásnou jako tehdy před sedmdesáti pěti lety. Šla někam do světla v dálce. Běžel jsem za ní, chytil ji za ruku.
Ráno přišla Ivanka do ložnice. Leželi jsme vedle sebe. Na našich tvářích zůstaly stejné spokojené úsměvy.
Zavolala rychlou záchranku.
Doktor, co přijel, jen zavrtěl hlavou:
Odešli spolu. Asi se opravdu měli rádi.
Odvezli nás. Ivanka si sedla vyčerpaně ke stolu a spatřila na svém jméně přepsaný závěť a dokumenty.
Zhroutila se a rozplakala…
Dnes už vím, že láska vydrží celé století. A žádné stáří jí neubírá na síle.