Jednou, když se ohlížím zpět do svých učitelských let, vzpomínám si na událost, která se mi vryla hluboko do paměti. V mé třídě tehdy chodil chlapeček jménem Vojta Novák. Narodil se s řadou potíží opožděný vývoj, nemocné srdíčko a navíc ještě rozštěp rtu i patra. Do čtyř let sotva někdo rozuměl, co se snaží říct, až okolo šesti let, po mnoha návštěvách specialistů, se jeho řeč trochu zlepšila. Mluvil na nos, chraplavě, ale už jsme věděli, co má na srdci.
A tak přišlo osmého března, slavili jsme Mezinárodní den žen v posledním roce školky, když se děti loučí s mateřskou školou. Rozhodli jsme se, že dáme Vojtovi jeden z veršů na vystoupení ať ho řekne, třebaže se za svou řeč i jizvičku styděl. Chápali jsme, jak moc riskujeme a jaký tlak to pro chlapce bude představovat. Ale dítě nelze vychovávat ve skleníku, musí si zkusit najít odvahu, aby uvěřilo samo sobě, že dokáže to, co všichni ostatní.
Vojta se k tomu sám toužil postavit když děti recitovaly, opakoval vše zpaměti s nimi, šeptem a pohybem rtů.
Připadl na něj úryvek básničky o mamince. Jeho maminka byla nadšená, když se dozvěděla, že se její syn bude učit básničku sama to ani neočekávala. I Vojta si myslel, že mu učitelky nedůvěřují, protože je jiný než ostatní děti.
Ale oba se do toho položili srdcem dennodenně zkoušeli básničku znovu a znovu: před zrcadlem, před sebou navzájem, potichu i nahlas, před příbuznými, dokonce i jako soutěž.
A pak přišel den slavnosti. Vojta byl na řadě s recitací. Byl vyděšený, ale nevzdal to. Řekl, že bude recitovat jen pro maminku jen pro ni se to naučil.
Vojtík vystoupil, krásně oblečený v obleku s motýlkem, postavil se a začal. Měl jasný hlas, začal opravdu dobře. Pak se ale najednou zarazil, možná ho přemohla únava, možná strach, a začal se zadrhávat. Dostál se k veršům:
Z lavičky odpovídá Ondra: Maminka je pilotka? No a co! Vždyť Vojtova maminka je a teď se usilovně snažil vybavit si složité slovo, maminka je kla-di-na čka!
V sále se ozvaly tlumené úsměvy. Vojta zrudl, sklopil hlavu, strčil si ruce do kapes, nafoukl tváře, ale přesto pokračoval:
A u Tomáše i u Verunky maminky jsou
Kladinačky! ozvalo se vesele z poslední řady. A tím už se smích v sále rozlehl naplno.
Vojta se otočil a utekl. Našla jsem ho u schodů stál tam schoulený, hlavou opřený o zeď, a utíral si slzy rukávem. Sklonila jsem se k němu a zašeptala, že ten člověk zažertoval, ale hloupě. Zeptala jsem se, jestli by chtěl zkusit říct básničku ještě jednou, jen pro maminku a klidně i pro mě.
Tentokrát už použijeme slovo policistka a když bude potřeba, pomůžu mu. Ještě sípavě funěl a kroutil hlavou, ale pak se odhodlal a řekl, že by to chtěl pro maminku, jenže má strach. Slibila jsem, že budu stát vedle něj, držet ho za ruku a když něco zapomene, poradím mu.
Vojta souhlasil. Svěřila jsem ho paní školnici, aby mu opláchla uplakaný obličej, a vrátila jsem se do sálu. Vyčkala jsem, až skončí další číslo programu, a požádala rodiče o slovo.
Dodnes si ten okamžik jasně vybavuji, i když je to už řádka let.
Vojtovi je šest let, řekla jsem. Většinu svého dětství strávil po nemocnicích a lázních. Měl za sebou více operací než narozenin. K mluvení se propracovával dlouho, ale letos se naučil vyslovovat zřetelně, nabral odvahu postavit se před vás, všechny, a říci svou básničku. Chce ji říci ale pouze pro maminku, jen pro ni. Prosím, dopřejte mu chvilku klidu, podpořte ho. Je to pro něj těžké a bojí se.
V sále zavládlo ticho. Vyvedla jsem Vojtu zpoza opony bránil se, koukal na zem. Směšný malý kluk podsaditý, s vystrčeným spodním rtem. Opuchlými očima, ale pevně odhodlaný.
Vojto, pojď! zvolala jeho maminka.
Do toho, Vojto! přidal se tentýž veselý hlas zezadu. Přiklekla jsem k němu a chytla ho za ruku.
Pro maminku, Vojto, šeptla jsem.
Vojta se zhluboka nadechl a začal od začátku. U veršů Z lavičky odpovídá Ondra: Maminka je pilotka? No a co? zrudl, ale pokračoval:
Vždyť Vojtova maminka je po-li-cist-ka! A Tomášova a Verunky maminka jsou obe inženýrky!
S výzvou se rozhlédl po sálu.
Takový potlesk snad náš malý sál ještě nezažil. Tleskali všichni rodiče, děti, učitelky, dokonce i ostatní zaměstnanci školky. Někteří povstali. Dál už Vojta nemohl z pokračovat v básničce potlesk byl moc silný.
Ale už nebylo třeba, dokázal všem, co potřeboval.
Po slavnosti si mě zavolala hudební vedoucí.
Past bych tě měla že jsi málem zkazila slavnost, řekla škádlivě.
A já se rozplakala, všechny emoce toho dne se prodraly na povrch po těch slovech. Vedoucí mě usadila na židli a pokračovala:
Nařezat by ti nestačilo slavnost byla ohrožená… ale vítěze nikdo nesoudí. A ty s Vojtou jste vítězi. Tak se ošplíchni studenou vodou a vrať se k dětem.
Proč si na to vzpomínám právě teď, po třinácti letech? Nedávno jsem potkala na ulici Vojtovu maminku a ta mě poznala. Říkala, že letos byl Vojta přijat na filozofickou fakultu, na státem hrazené místo, všechny zkoušky zvládl na jedničku. A víte, na jaký obor? Na bohemistiku!
A maminka mi ještě vyřídila pozdrav od syna: Kdyby se to tehdy nestalo, asi bych navždy zůstal bezmocný.
A v čem spočívá jádro toho příběhu? Vytrvalost, síla charakteru… A hlavně to, že z chlapce, na kterého se svět díval jako na invalidu, vyrostl plnohodnotný člověk! Pomohli mu k tomu lidé kolem něj. Buďme proto ohleduplnější a laskavější!