Dneska je poslední den mého psa a on na mě tiše poňukává, jak sedí naproti mně. Sedí na gauči na TOM gauči, kde vždycky sedí. Technicky je to moje místo. Ale přibližně před devíti lety jsem se přestal hádat se čtyřicetikilovým bulteriérem o právo na nábytek a prostě jsem mu ho přenechal.
Jmenuje se Štěpán. Pojmenoval jsem ho tak, protože jsem se nemohl odpoutat od armády dokonce ani po tom, co armáda odešla beze mě.
Zítra ráno v deset přijde domů paní doktorka Nováková. Budu ho držet v náručí, zatímco mu pomůže v klidu usnout. A pak už tady nebude ten jediný živý tvor, co mi skutečně zachránil život.
Štěpán do mého života nevstoupil potichu.
Objevil se během nejhorší noci, co jsem zažil.
Vrátil jsem se z mise v Afghánistánu v roce 2014. Dvě rotace. Třicet jedna let. Navenek jsem vypadal víc než v pohodě.
Uvnitř jsem se rozkládal.
Začátkem roku 2015 jsem se odstřihl od světa. Nespal jsem. Nejedl jsem pořádně už vůbec ne. Nezvedal jsem telefon. Seděl jsem na stejném gauči zatažené závěsy, světla zhasnutá a snažil se umlčet vzpomínky, které neměly v plánu odejít.
Rodina zkoušela pomoct.
Kamarádi taky.
Lékaři z vojny se taky snažili.
Všechny jsem od sebe odháněl.
Pak jsem jednou večer zaslechl škrábání na zadní dveře.
Chvilku pauza. Pak znovu. A znovu. Po dvě hodiny.
Když jsem konečně otevřel, stál tam starý žíhaný bulteriér, vyhubnutý, oči měl unavené, jakoby sám prošel svou válku.
Neokouněl ani vteřinu.
Prošel kolem mě, jako by doma byl vždycky, vyskočil na gauč, zatočil se dvakrát dokola a schoulil se do klubíčka.
Pak na mě koukl, jako by říkal:
No, už bylo na čase.
Pes jsem nechtěl.
Já nechtěl nic.
Ale Štěpánovi to bylo srdečně jedno.
Potřeboval najíst šel jsem do večerky.
Chtěl venčit musel jsem roztáhnout závěsy a vyjít na denní světlo.
Chtěl k veterináři zavolal jsem, dorazil včas.
Nepřišel mě zachránit nějak heroicky.
Zachránil mě tím, že měl svoje tvrdohlavé, každodenní potřeby.
Termín, co jsem si zvolil pro sebe, jsem nějak nestihl.
Byl jsem totiž docela zaneprázdněný hledáním správných granulí pro starej psí žaludek.
Tak se člověk uzdravuje, víte.
Ne ohňostrojem.
Ale zodpovědností.
Psem, kterej chce večeři.
Devět let tenhle velkoryse vážený žíhaný společník zůstal vedle mě.
Tři byty.
Dvě práce.
Jedna báječná ženská, co si vybrala nás oba.
A dcera dneska jí jsou čtyři která je přesvědčená, že Štěpán je její osobní bodyguard.
Spí u nohou naší postele.
Provází dcerku po chodbě jak voják na obhlídce.
A večer sedí na gauči, hlavu položenou na mé noze a kontroluje, že opravdu pořád jsem.
A fakt jsem.
Jenom díky němu.
Minulý měsíc mu objevili agresivní nádor. Neoperovatelný. Ne týdny, spíš dny.
Tak teď žijeme jinak.
Kratší procházky.
Víc piškotů.
Gaučové večery, co trvají do nekonečna.
Moje ruka položená na široké, unavené hlavě, které kdysi dávno napadlo doškrábat se až ke mně a nevzdat se.
Dcerka mu nosí svoje plyšáky, aby nebyl sám, když spí. On je nechá ležet všude kolem sebe jako pevnost a ani jeden neodstrčí.
Už je unavený.
Vidím to v jeho očích.
V těch stejných očích, které se před devíti lety rozhodly, že mám cenu být zachráněn.
Zítra musím být statečný pro něj.
Držet ho pevně.
Říct mu, že byl ten nejlepší pes na světě.
Poděkovat.
A nechat ho odpočívat.
Dal mi devět let oddanosti, bezpečí a bezpodmínečné psí lásky.
To nejmenší, co mu můžu dát, je klid.
Pokud jste někdy milovali bulteriéra
Pokud vás někdy pes zachránil, když jste si mysleli, že si to nezasloužíte
Chápete.
Dobrou noc, Štěpáne.
Můj starý vojenský mazlíku.
Díky, že jsi škrábal na moje dveře.
Díky, že jsi chtěl večeři.
Díky, že sis mě vybral v době, kdy bych se sám nevybral.
Zbytek života zkouším najít způsob, jak ti to oplatit.