Dva měsíce jsem vodil 56letou ženu po restauracích. Stačilo ji pozvat domů a maska okamžitě spadla.
Před pěti lety jsem se v klidu rozvedl a rychle jsem si zvykl na svobodný život podle vlastních pravidel. V poslední době ale začínám cítit, že návraty do prázdného bytu už nejsou tak pohodové, jak bývaly.
Je mi 56 let, zdraví mi zatím slouží, síly mám dost. Zaregistroval jsem se na internetové seznamce s cílem najít ženu pro společný život. Hned na začátku to vypadalo šťastně skutečně jsem narazil na zajímavou osobnost.
Její profil byl prostý:
Alena, 56 let, vdova, hledám slušného muže pro vážný vztah.
Fotka ukazovala příjemně působící ženu s dobráckýma očima a bez přehnaného vizuálního vylepšování. Rychle jsme si začali psát. Na rovinu jsem jí sdělil, že nehledám několik měsíců dopisování, ale skutečnou ženu do života, abychom byli spolu ve všedních dnech i na dovolené. Souhlasila a domluvili jsme si schůzku na víkend v centru Prahy.
První rande dopadlo výborně. Procházka po nábřeží byla skvělá, počasí taky dělalo své. Mluvila zaujatě o práci i o vnoučatech, já jsem ji nadšeně poslouchal a přikyvoval. Líbilo se mi, že je klidná a nemá potřebu mluvit bez ustání. Potom jsem ji pozval do kavárny. Samozřejmě jsem platil já také si myslím, že když muž pozve dámu, patří se to.
Zapojili jsme se do klasické cukrově-květinové etapy. Bonboniéry a květiny jsem nosil vždy já, ale společně jsme využívali čas. Každý pátek a sobotu jsme si plánovali kulturně bohaté podvečery. Nejsem lakomý, ale když si teď spočítám ty dva měsíce aktivního dvoření, trochu mě zamrazí.
Chodili jsme do divadla, na koncerty, výstavy, často jsme večer zakončili v restauraci v centru. Víkendy patřily výletům za město s poctivým obědem v nějaké vyhlášené hospodě.
Snažil jsem se být džentlmen, věřil jsem, že se pozvolna sbližujeme. Ona se mile usmívala, zavěšovala se mi do rámě a říkala:
Karle, s tebou je tak příjemné trávit čas. Jsi opravdový kavalír.
Samozřejmě mi to lichotilo.
První varovné signály v kině
Při ohlédnutí zpět je mi jasné, že v jejím chování bylo vše patrné.
Za prvé mě nikdy nepozvala k sobě domů. Ani na čaj, ani jen tak. Pořád nějaká výmluva: Mám tam nepořádek, Dnes u mě spí vnučka, Jsem po práci unavená, pojďme radši zase do kavárny. Nejdřív jsem si myslel, že se stydí žena, která žije sama, může být po letech bez mužské společnosti nejistá. Nenetlačil jsem na pilu a čekal na příležitost.
Za druhé, když se řešil věk, byla to zvláštní situace. Pokud šlo o zábavu, výlety, restaurace najednou byla mladá a plná energie. Sama navrhla, že bychom si mohli udělat prodloužený víkend, zajít do aquaparku. Ale jakmile jsem chtěl, aby se z rozhovorů stal osobnější kontakt, okamžitě se změnila v nespokojenou babičku.
Jednou v kině, když jsme seděli na posledním sedadle, jsem jí opatrně položil ruku na koleno. Nic víc, jen dlaň. Ona ji hned rázně odstrčila a přísně špitla:
Karle, lidi se dívají.
Aleno, vždyť je tu tma, nikdo kolem nás.
To je jedno, vypadá to nevhodně. Vždyť nejsme žádní teenageři.
Bral jsem to jako projev starosvětského vychování. Doufal jsem, že prostě potřebuje více času. Ale už tehdy se mi do mysli vkrádal pocit, že měsíc co měsíc hrát uraženého nedotknutelného není to, co od života po padesátce chci.
Navíc ráda barvitě probírala všechny své zdravotní potíže. V tomto věku má bolavá záda skoro každý, tlak také houpne kdekomu. Ale ona v tom našla zvláštní zálibu. Celý večer vydržela povídat, jak ji bolí bedra nebo které léky na cholesterol zabírají.
Poslouchal jsem pozorně, soucítil upřímně, dokonce jsem nabídl, že ji vezmu ke skvělému doktorovi. Jakmile jsem ale zmínil, že dvakrát týdně chodím do bazénu, zamračila se:
Proč se tak namáháš? Jen si tím ublížíš. V našem věku bychom měli sedět doma na gauči s knížkou a ne se cachtat v chlorované vodě.
Ale mně se rozhodně nechtělo prosedět zbytek života na pohovce. Chtěl jsem skutečný život.
Zlom a nečekané kázání o studu
Včera nastal bod, kdy jsem si řekl, že nemá smysl to dál natahovat. Dva měsíce jsou dost dlouhá doba na to, abychom poznali, jestli se hodíme k sobě.
Večeřeli jsme v gruzínské restauraci, dali si chačapuri a lahev dobrého vína. Nálada výborná, ona se hlasitě smála vtipným historkám z práce. Připadal jsem si chvíli, že vedle mě sedí normální ženská a že je čas otevřít přímější téma.
Po večeři jsme nasedli do mého auta. Venku poprchávalo, v autě bylo teplo a hrála tichá hudba. Jemně jsem ji vzal za ruku, tentokrát ji neodtáhla.
Aleno, co kdybychom šli ke mně? Dáme si čaj, pustíme hudbu…
Najednou úplně ztuhla, úsměv zmizel a tvář jí ztvrdla.
Karle, co tím přesně myslíš?
Nic nenaznačuju, mluvím na rovinu. Líbíš se mi. Já jsem volný, ty taky. Už se scházíme přes dva měsíce. Přijde mi normální chtít být blíž.
Vtom přišel skoro desetiminutový monolog o věku, studu a duchovnosti. Byl jsem šokovaný:
Uvědomuješ si, co říkáš? Tohle je pro mladé, kvůli pokračování rodu. My to přece už nemusíme. Představ si, jak bychom vypadali bez oblečení. Já mám faldíky, ty břicho. Fůj! V našem věku je nejdůležitější duchovní blízkost, vzájemná pomoc, přátelství. Ty myslíš pořád jen na jediné.
Zíral jsem na ni nevěřícně. Podle ní jsem byl jen zvíře, protože jsem toužil po ženě po dvou měsících dvoření.
Počkej, jaké břicho? Pravidelně chodím do fitka, jsem v kondici. A ty máš postavu na svůj věk vážně pěknou. Proč se takhle předčasně pohřbíváš? Kdo řekl, že v šestapadesáti je čas všeho zanechat a žít už jen na duchovno?
To je normální! striktně mě sekla. Poctivé ženy po padesátce se věnují vnoučatům a zahrádce. Bylo by mi hanba před dětmi, kdybych si našla muže na takové věci.
V tu chvíli mi došla trpělivost a vypustil jsem všechno, co se ve mně za tu dobu nastřádalo:
Tak to jsi nehledala muže do života! Dva měsíce jsi mi šla na jídlo, vozila se v mém autě, chodila do divadla. Nebylo ti divné přijímat dárky od toho zvířete? Ale když jde o normální blízkost, najednou fuj?
Byla úplně rudá ne studem, ale vztekem.
Ty si myslíš, že musím hned někomu skočit do náručí za večeři?
Nezkresluj to, řekl jsem klidně, i když uvnitř to vřelo. Dvorné dvoření obnáší i možnost posunout vztah. Ty sis zřejmě hledala pohodlnou společnici s autem a peněženkou.
Vystřelila z auta jako šíp a práskla dveřmi. Nešel jsem za ní bylo mi vše jasné. Dívám se, jak hrdě odchází ke vchodu a je mi líto hlavně sebe.
Miluju duchaplnou konverzaci, dobré knihy i historii. Jsem ale pořád živý muž s normálními touhami a nehodlám se jich vzdát jen proto, že má někdo v hlavě betonové zábrany vůči věku a postavě.
Vymazal jsem její číslo i svůj profil na seznamce. Teď potřebuju pauzu, abych si srovnal hlavu po tomhle divadle.
Rozhodl jsem se: na prvním rande budu příště rovnou zjišťovat, jaký má žena vztah k intimitě. Jakmile zase uslyším přednášku o tom, že jediný smysl života po padesátce jsou vnoučata a zahrádka, rozdělíme útratu a rozloučím se.
A co si myslíte vy mám pravdu, nebo je skutečně v šestapadesáti nevhodné nabídnout slušné ženě blízkost? Proč se vlastně takové dámy registrují na seznamkách, když jsou přesvědčeny, že svůj čas už prožily?