Kocour, který už skoro rezignoval na myšlenku, že někdy zemře úplně sám umrzne, zahyne hlady, zklamání a zoufalství, najednou vedle sebe ucítil něco drobného a teplého
Byl vyhozen. Jednoduše vyhozen. Po deseti letech věrného společného soužití s rodinou.
Důvodem byla rada doktora prý by novorozeně mohlo mít alergii na zvířecí srst. Právě to neurčité mohlo by se stalo pro kocoura rozsudkem.
Samozřejmě, že dospělého, desetiletého kocoura nikdo adoptovat nechtěl. Pan domácí neváhal, bez špetky výčitek, ho prostě vynesl ven přímo do cizího dvora mezi sněhové závěje v mrazu, kdy ani sněhulák nevydrží. Dobře věděl, že kocour cestu zpět nenajde a do další noci se možná ani nedožije, meteorologové totiž slibovali silné mrazy.
Studený rozum. Praktická logika.
Kdyby nezasáhl osud, stalo by se, co mělo. Ale tentokrát bylo něco jinak. Kocour, který už všechno vzdal, náhle ucítil pod tělem živé teplo.
S námahou se pohnul. Otočil hlavu a zůstal strnule ležet.
Před ním se k sobě tiskly dvě maličká koťátka s velkýma očima dokořán. Důvěřivě a nadějně na něj hleděly.
No to snad ne pomyslel si znaveně a rozzlobeně. Ani umřít mi nedopřejí v klidu. Co jsem komu udělal?
Koťata. I je někdo vyhodil. Dva drobečky v tom samém krutém mrazu. Proč, to se nikdo nedoví. Ale bylo to jasné: jestli se kocour vzdá, oni to určitě nepřežijí. Zmrznou přímo u jeho už chladnoucího těla.
Začal rozhýbávat ztuhlé tlapy. Přitáhl koťátka k sobě, přitiskl je a začal je olizovat. Koťata se k němu tiskla s důvěrou, jako by byl nejen máma, ale samotné ztělesnění záchrany.
To jsem dopadl povzdechl si odevzdaně.
Žaludek měl stáhlý hlady. A to znamenalo, že drobotina na tom byla ještě hůř. Zvedl se, kulhal a zamířil ke kontejnerům, kde byla alespoň stopa vůně jídla.
Našel pár ztuhlých kousků masových karbanátků a trochu kuřecích vnitřností. Přinesl je koťatům, nechal je najíst, zbytek dojedl sám. Když se drobci najedli, spokojeně se stočili u něj pod břichem, začali příst a vzápětí usnuli s čumáčky do jeho chlupů.
Na kocoura samotného brzy přišel spánek.
Probudil ho dětský hlas:
Maminko! Tatínku! Tady je kočka s koťaty!
Málem se ušklíbl. No jistě, kočka…
Ale holčička byla z těch, co po ulici jen tak neprojdou lhostejně.
Za deset minut se vrátila. V jedné ruce tašku s voňavým jídlem, v druhé starý, ale teplý fleecový pléd. Kočičí trojice už neválela na zmrzlé zemi leželi na měkké dece.
Za hodinu přišla holčička znovu, tentokrát s tátou. Táhl za sebou boudu sešroubovanou z rozbitého nábytku. Na přední straně byl papír s červeným nápisem: NESAHEJTE! NEVYHÁNĚJTE! KRMÍME JE. BYT 22.
Celý večer nosili sousedé pochoutky mističky s krmivem, zbytky, krabice s dětskou výživou. O soucit a péči nebyla nouze v celém vchodě.
Druhý den přišel táta s dcerou znovu zkontrolovat kočičí mámu a její koťata. Po jídle už nebyli schopní dojít až k Šedivkovi, padli vyčerpáním na půli cesty a usnuli.
Večer, jakmile rodina přicházela domů, drobci se s mňoukáním rozběhli ke Kristýnce.
Šedivka zůstal v boudě, zívl. Přiblížit se nechtěl. Už ho jednou zradili. Potřebu znovu věřit necítil.
Mamko, ozvala se Kristýnka. Ty jsi krmila i mámu těch koťat? Vždyť ona má taky hlad…
Ale prosím tě, mávla rukou paní. Vždyť je dospělá, poradí si sama.
Jaká máma? udivil se táta. To je přece kocour, ne kočka.
Cože? zamračila se máma. Podívej, jak se stará, olizuje… To je určitě kočka!
Podívej se líp, ušklíbl se pan domácí. Nemá vzhled mamky ani žádné znaky samičky.
Žena si přidřepla, opatrně přehlédla Šedivkovo břicho. Kocour se otráveně pohnul a zahleděl se na ni pohoršeně.
Pane Bože, zašeptala, je to opravdu kocour…
No, konečně ti to došlo, bavil se Šedivka v duchu.
To znamená, žes celý ten mrazivý chaos… celou dobu se o ně staral? Hřál je? Krmil?
Šedivka nehnul brvou. Na slova nehleděl, jedno ho zajímalo postarat se o děti, pak klidně zmizet. Bez svědků a lítostí.
Jenže osud měl jiný plán.
Žena nezůstala chladná. Plakala.
Maminko, zašeptala Kristýnka, tisknouc ke mně koťata. Podívej na něj, je zvyklý na domov. Někdo ho určitě nedávno vyhodil…
Ano, přikývl otec. Někdo rozhodl, že není potřeba. A on, místo aby prostě zmizel, stal se jim mámou. Odložil vlastní konec kvůli ostatním.
Ty jsi to udělal schválně? štkala paní. Chceš, ať brečím?
Prostě říkám, jak to je, odpověděl klidně muž.
Žena vzala Šedivku do náruče a opatrně ho přivinula.
Napnul se, už se chystal vysmeknout ale místo toho zamňoukal a začal příst. Ani nevěděl proč.
Myslel si: nakrmí mě, upraví a pustí zase ven. Ale
Skončil ve vaně, myli ho šamponem. Ječel rozhořčeně, Kristýnka i maminka ho chlácholily.
Pak teplý ručník. Měkký gauč. Vůně dobrého jídla. Koťata se usadila jako vždy u něj pod břichem a spala.
Hrdina, špitla maminka, hladíc ho po hřbetu. Ne každý člověk by něčeho takového byl schopen…
Podkuřuje, zívl Šedivka. No nevadí. Probudím se, poškrábu.
Ale místo toho opět příst.
Kristýnka se smála.
Tak dobře, pomyslel si. Možná dneska nikoho nepoškrábu. Možná jsou opravdu hodní.
Přitáhl koťata k sobě a začal je olizovat. Žena znovu tiše plakala.
Ty ženy jsou opravdu zvláštní, usmál se kocour v duchu. Nejdřív koupou, pak pláčou. Asi mají výčitky svědomí.
Usnul pevně, objímajíc koťata. Netušil, jak blízko je pravdě: právě maminka kdysi zakázala domů pustit kočičí rodinu z ulice. Proto boudu stavěl tatínek s dcerou venku.
Teď všichni tři Šedivka a dvě koťata spali stočení v teplém chomáčku.
Rodina stála vedle a mlčky pozorovala starého kocoura, který ukázal více lidství než mnozí lidé.
Ale my jsme přeci neprošli kolem lhostejně, že? tiše pronesla Kristýnka.
A táta s mámou jen mlčky přikývli.
Možná právě tohle bylo jejich nejsprávnější rozhodnutí za poslední dobu a síla soucitu a laskavosti může změnit svět jednoho kocoura, i člověka.