Když jsem tehdy před tolika lety oznámila Milanu, že čekám dítě, vše se mu jasně zračilo ve tváři. Bylo vidět, že takové nové začátky si nepředstavoval, a že představa brzké svatby ho vůbec neláká
Já, Jarmilka, byla jsem tehdy bláznivě zamilovaná, nebylo mi ještě ani osmnáct. Milan z naší vesnice byl mou tajnou láskou už dlouho, a celé to jaro jsme spolu podnikali výlety do okolních osad, chodili k řece Vltavě, sledovali západy slunce. Plánovala jsem jít studovat do města, na obchodní akademii. Ale jednoho dne jsem zjistila, že jsem těhotná. Netušila jsem, co mám dělat.
Co na to řekne máma, sestra, a lidi vsí? ptala jsem se sama sebe. V hlavě mi byl jen zmatek a strach…
Pevně jsem rozhodla neporodím. Když jsem o všem řekla mámě, brečela jsem a rychle odjela na vlak do Prahy. Maminka mě neudržela Žili jsme jen ve třech, já, sestra, a starostlivá matka, která sama měla práce až nad hlavu. A teď jsem jí místo pomoci přidala břemeno.
V Praze vše proběhlo v klidu. Po návratu už jsem se s Milanem nescházela, a ani on se neozval. V srdci mi místo radosti zbyla jen prázdnota, zklamání trpké jak hořký šálek kávy. Do školy jsem nedokázala chodit, nemohla jsem počítat s mamčinou podporou, která stále nebyla schopná zapomenout.
Musela jsem si ve městě hledat práci i bydlení, abych měla na živobytí pár korun. Domů jsem se vracet nechtěla lidé na vesnici si šeptali a soudili mě.
Možná mi tehdy sudičky postavily do cesty nástěnku s nabídkami práce. Pečlivým rukopisem tam bylo nové oznámení: Hledá se chůva pro tříletého kluka, strava a ubytování zajištěny. Přesně to, co jsem potřebovala!
Přijali mě do rodiny vysokoškolských učitelů. Malý Románek, vymodlené a jediné dítě v rodině, se mě hned oblíbil natolik, že mě vždy volal, i když jsem jela na pár dní domů navštívit maminku a sestru.
Roky plynuly a městská rodina se mi stala domovem. Pan profesor Jan Iljič a paní Inna Vasilievna spolu učili na univerzitě. Postupně jsem vzala veškerou domácnost do svých pečujících rukou: prala, žehlila, uklízela, pomáhala Románkovi s úkoly, zajišťovala nákupy a vařila.
Když Románek povyrostl a chůvu už nepotřeboval, zůstala jsem v domě jako hospodyně. Výplatu jsem měla malou, díky ubytování a stravě mi ale stačila. U manželů jsem našla klid, útočiště a vděčné zacházení.
Jedna věc mě zlobila před pár měsíci jsem poznala Igora z vedlejšího domu. Naše večerní procházky záhy přerostly v něco hlubšího. A když už jsme spolu byli téměř tři roky, věděla jsem, že děti mít nemohu
S Igorem jsem svou minulost neskrývala. Přesto mě opustil. Hořkost, samota, zase mě dohonily.
Moje jediná rodina se tak stal profesor Iljič a jeho paní. Pečovala jsem o ně jako o vlastní. V domě jsem se cítila být jedním z nich. Po druhém zklamání v lásce má duše našla klid. Přestala jsem doufat, že se kdy vdám.
Další roky uběhly klidně. Románek vystudoval fakultu, výborně mluvil anglicky. Nabídky práce měl dost, vybral si místo v cizině.
Zanedlouho ale paní Inna zeslábla. Pečovala jsem o ni několik let, zatímco Jan Iljič pracoval dnem i nocí, aby rodinu udržel a synovi pomáhal.
Nakonec, krátce před smrtí, mi Inna zašeptala: Jarmilko, neopouštěj Jana, neopouštěj ho
Když Inna odešla, v domě bylo tísnivo a smutno. Profesor Iljič více mlčel, nasupeně civěl večer do talíře. Cítila jsem se už nepotřebná.
Musela jsem se rozhodnout hledat nové místo, nebo se snad vrátit domů, kde práce stejně moc nebylo…
Jednoho večera jsem po večeři předstoupila před profesora a jemně řekla: Odešla bych, pane profesore. Už tu nemám co dělat. Děkuji vám za všechno.
Profesor, jako by procitl v tu chvíli z těžkého snu. Podíval se na mě překvapen. Co? Kam? Proč? Tak chcete, aby mě všichni opustili? Mám tu zůstat sám?
Vydýchla jsem. On ale vstal, přišel ke mně, vzal mě za ruku a poprvé mě políbil: Jarmilko, ty nejsi služebná, patříš k nám do rodiny. Neopustím tě. Rozumíš?
Kývla jsem a bylo mi po tolika letech poprvé vskutku dojetí.
A hlavně, pokračoval profesor, Inna tě chtěla tu nechat s námi. Zvykli jsme si na tebe všichni za ty roky. Zůstaň, ať vše může být jako dřív. Chraň mě, budu chránit já tebe.
Stáli jsme v kuchyni u okna, mlčky, v objetí, slzy nám stékaly po tvářích. Ale oběma se ulevilo.
Dny se vrátily k poklidnému rytmu. Čekala jsem profesora z práce, uklízela, občas zatelefonoval Románek a slíbil, že přijede na návštěvu.
Tak uplynul rok, pak ještě další. Jednou, před mými narozeninami, profesor začal tiše povídat, že mu na mně velice záleží, a že by si přál, abychom se vzali. Prý, byť nejsme skutečně muž a žena, zákonně by měl mít jistotu, že bude o mě postaráno, a že na stáří i on potřebuje péči.
Byla jsem profesorovi za nabídku vděčná, avšak rozhodla jsem se počkat na souhlas Romana. Když přijel na návštěvu, profesor celou věc předložil i synovi. Roman byl ihned pro měl mě rád skoro jako matku. Měl již dobrou práci a byt v zahraničí, byl ženatý.
A tak jsem se po letech stala paní Jarmilou Iljičovou… Naše city s Janem Iljičem nebyly o nic menší než city jakéhokoli jiného manželského páru.
Já mu dál říkala uctivě jen pane profesore, někdy Jane Iljiči, a on mi navěky láskyplně říkával Jarmilko. Nikdy jsem nebyla šťastnější.
Každý den jsem se modlila za jeho zdraví, aby ho život ještě dlouho nešetřil. Nikdo by při pohledu na nás, procházející se starým parkem, neřekl, že nás pojí skoro celý život a hluboké, opravdové city.