Deník, březen
Dnes ráno jsem se sotva stihla usadit do své židle v kanceláři v Praze, když ke mně přistoupil vedoucí, pan Jan Veselý. Řekl: Ludmilo, pojďte, seznamte se. Tohle je Radana, naše nová kolegyně. Bude s vámi v oddělení logistiky. Zvedla jsem oči od monitoru a spatřila mladou ženu, sotva třiadvacet let, hnědé vlasy utažené do úhledného culíku, tvář oblehlá drobným úsměvem a nesmělostí. V rukou svírala úzkou složku s dokumenty tak, jako by jí ta složka mohla ochránit před vším.
Přikývla jsem, a ve svých pětapadesáti letech jsem ji chvíli sledovala s neurčitou nostalgií kdybych někdy měla dceru, mohla by být stará právě jako ona. Ale nikdy jsem rodinu neměla. Zůstala mi jen práce, byt s muškáty na parapetu a můj kocour Tomík.
Sedni si ke mně, pobídla jsem ji k sousednímu stolu. Všechno ti ukážu.
První týden si Radana pletla kódy přepravců, zapomínala zapisovat zásilky do registru, musela jsem být trpělivá. Napovídala jsem, vysvětlovala, kreslila jí náčrty na papír. Podívej, tady jsi zadala Brno, jenže zboží míří do Ostravy. To je skoro tři sta kilometrů rozdíl, chápeš?
Radana se vždycky rozpačitě zčervenala, rychle to opravila a do dvou dnů udělala chybu jinde. Ale byla učenlivá. V polovině druhého týdne už každé mé slovo zapisovala do starého notýsku s kočkou na obálce.
Jednou se mě zeptala: Ludmilo, proč nevyužíváme toho dopravce? Nabízí lepší ceny.
Loni dvakrát nedodrželi termín. Reputace je víc než sleva, to si pamatuj, odpověděla jsem.
Pak zaregistrovala typickou vůni, která se linula z mé plastové krabičky: To si pečete sama? Ty šátečky voní přes celou kancelář!
Usmála jsem se a druhý den jsem přinesla plný box šátečků s povidly. Radana je jedla s nadšením, jako by to byl zázrak. Moje babička takhle pekla, moc mi chybí pohladila jsem ji po ruce a ona se na mě usmála vděčně.
Postupně jsem jí nosila i bábovku, tvarohové sušenky, medovník Radana si pochutnávala a já si až příliš pozdě uvědomila, že peču už jen pro nás dvě, víc než pro sebe sama. V hrudi se usadilo podivné teplo, dávno zapomenutá něha, o které jsem si myslela, že mě mine do konce života.
Jednou o polední pauze se mě zeptala: Ludmilo, mohu se něco zeptat už ne pracovně?
Ptej se, pobídla jsem ji.
Přítel mě žádá o ruku, ale jsme spolu teprve půl roku Není to brzy?
Odložila jsem dokumenty, dlouho jsem se na ni dívala a odpověděla: Pokud váháš, je brzy. Až přijde chvíle, nebudeš se ptát nikoho.
Rozzářila se úlevou, jako bych jí sebrala kámen ze srdce. Třetí týden už samostatně jednala s přepravci a ověřovala objednávky. V duchu jsem na ni byla hrdá. Jste jako moje máma, Ludmilo. Jenže vy mě nikdy nekritizujete, řekla mi jednoho dne. Natočila jsem se k oknu, abych neukázala, jak moc mě to potěšilo.
Za měsíc z ní byla sebevědomá profesionálka. Všimla jsem si, jak rychle reaguje na nové úkoly, jak bystře hledá chyby v databázi. Má žačka mě překonala a já byla pyšná.
Jenže v pátek na poradě byl pan Veselý nezvykle tichý. Situace je vážná. Za poslední měsíc odešli tři velcí klienti a vedení bude muset zredukovat počet zaměstnanců, řekl stručně. V kanceláři zavládlo dusno, všichni věděli, co to znamená propouštění.
Věděla jsem to taky. Můj plat je jeden z nejvyšších v oddělení, navíc mám odpracováno dost, tudíž i odstupné bude slušné ideální kandidát na odchod. Hořké, ale zvládla bych to. Důchod už ne tak daleko, úspory mám, byt dávno splacený.
Ale co Radana? Ta holka se změnila. Přestala se smát při obědě, mlčky jedla, nedokázala mi pohlédnout do očí. Bylo mi jí líto. Tak krátce začala a už má strach.
Týdny ubíhaly ve stísněné atmosféře. Kolegové šeptali po chodbách, Radana tiše pracovala. Všimla jsem si několikrát jejího pohledu, ve kterém bylo cosi zvláštního, ale nechala jsem to být.
Ve čtvrtek přišel email, abych přišla do kanceláře pana Veselého. Připravila jsem se na nejhorší, po dvaceti letech služby mě čekalo rozloučení.
Vešla jsem do jeho kanceláře a překvapeně spatřila Radanu. Seděla naproti panu Veselému, rovná záda, složka na klíně, pohled upřený na stůl. Pan Veselý mě vyzval, abych se posadila.
Radana byla velmi pilná, spustil, a našla závažné nedostatky ve vaší práci, Ludmilo.
Srdce mi vynechalo. Radana, s notýskem koček, s bábovkou teď mě udává?
Analyzovala jsem osm měsíců zpětně, promluvila Radana, dál se dívajíc jen před sebe, a našla jsem jedenáct závažných chyb. Špatné kódy tras, nepřesnosti ve fakturách, záměny dat odvozu. Rozevřela složku, tabulka přehledně podtržená žlutou. Poznala jsem svůj rukopis.
Myslím, že tu práci zvládnu lépe. Mám nižší plat, vyšší efektivitu. Je to prostě výhodnější pro firmu, pronesla klidně, stroze.
Ludmilo, co vy na to? zeptal se pan Veselý.
Vstala jsem, prohlédla si papíry. To nebyly chyby to byla zkušenost, improvizace, zkratky, které urychlily byrokratické zádrhely. Nechci se omlouvat, vrátila jsem je zpět. Za dvacet let vím, že dokonalost neexistuje. Ale výsledky mám. Zásilky dorazí včas, klienti jsou spokojeni, peníze na účtu.
Ale takové chyby můžou vést k průšvihu, namítla Radana naléhavým hlasem.
Pan Veselý se pousmál unaveně. Navíc je nám jasné, že nepotřebujeme lidi, kteří jsou ochotni podrazit kolegyni pro vlastní prospěch. Radana zbledla.
Ty vaše takzvané chyby znám. To nejsou chyby to jsou roky praxe. Ludmila ví, jak obejít zatuhlé systémy a protlačit věci, kde se jiní zasekávají. Ano, podle tabulek to vypadá jako prohřešky, ale je to umění. Vám chybí zkušenosti.
Dvě týdny výpovědní lhůta a pak odejdete. Dejte mi dnes výpověď na stůl, řekl chladně.
Radana vstala, složka jí vypadla z rukou, papíry popadaly na zem. Beze slova je sbírala, schovávala uplakaný obličej. Dveře za ní tiše klaply.
Pan Veselý povzdechl: Vidíte, Ludmilo málem vás podrazila ještě holka. Zmije jste tady hřála.
Mlčela jsem. Cítila jsem v sobě dutý chlad.
U nás zůstanete, dokud firma nezavře. Takové pracovníky už neseženeme, dodal. Kývla jsem a šla z místnosti.
Radana seděla u svého stolu, oči ještě zarudlé. Když jsem šla kolem, věnovala mi pichlavý, skoro nenávistný pohled. Neotočila jsem se. Usedla ke svému stolu, pustila program a do večera zůstaly moje šátečky na parapetu nedotčené.