PODIVUHODNÝ SEN O ŽIVOTĚ
Na svatbě mé kamarádky Martiny jsme slavili dva dny v opilých tónech, sytosti a vesele, jako by nás svět byl obklopen cukrovou vatou. Ženich byl nádherný jako pohádkový princ z dávných časů a nezvykle skromný, až z toho šel závrať. Všichni hosté tiše pozorovali Davida: nebesky modré oči, až neskutečně husté černé řasy, jaké by člověk záviděl, údernou bradu, nos jako z antické sochy a sametově čistou, skoro olivovou pleť. Parket zalila úcta, když do sálu vešel dvoumetrový David s rameny širokými jako kláda. Kdybychom Martinu neměly tak rády, bývaly bychom se popraly přímo mezi řízky o takový úkaz.
Takového krasavce sis uzmula! vyplísnily jsme Martinu prsty plné koláčů a každá se snažila, aby vypadala co nejsmutněji a nejopuštěněji pro případ, že by u Davida pobíhali další podobní bratři.
Ale holky, já Davida miluju kvůli jeho prostotě, bránila se Martina. On je z malé vesnice, vyrůstal s babičkou, chová domácí zvířata, je zručný, šikovný. Poznali jsme se úplně náhodou, když mí rodiče koupili chalupu u nich. Je něžný, hodný a spolehlivý. Staral se o ten dům jako nikdo. Pravý muž! Sotva jsem ho přemluvila, aby šel se mnou do města, měsíc jsem ho uprošovala, haha.
David se ukázal jako nadaný nejen v hospodářství, ale i při komunikaci s novými příbuznými. Během pár měsíců pronikl do tajů prémiového vína, parfémů, umění i burzovního indexu PX, začal sledovat fotbal, zbavil se svérázného hanáckého přízvuku. Řídil auto, které mladým štědře zapůjčil tchán, a přijal velmi slušné místo v tatínkově firmě. Kdo jim zařídil byt na Pankráci? Představte si sami.
Druhý rok manželství vyplulo na povrch, že David má vášeň pro sněhobílé ponožky. Chodil v nich doma, na návštěvy, do gumáků i bos po špinavé podlaze v šatně. Slavnost bílé ponožky. Martina tuhle lásku nesdílela, ale poslušně drhla podlahy dvakrát denně a kupovala v Tesco bělidla. Tak se Davidu začalo říkat Ponožka.
O tom, že má David milenku, se Martina dozvěděla v osmém měsíci těhotenství. Milenka čekala dítě s identickým termínem porodu. Ponožka byl během jediného dne vyhnán, propuštěn, proklet a oplakán. Pak přišlo lepkavé a matné podzimní bezčasí. Martina ležela na velké posteli, čučela do stropu suchým zrakem a šeptala: Budu brečet později, teď to není pro mimi dobré.
Martina v té době připomínala Lenina v mauzoleu: ležela, nehýbala se, jen dýchala a kolem ní jsme se střídaly jako stráže, v tichém mlčení. Bylo by tak snadné propuknout v pláč na celé sídliště, škubat stránky knížky osudu. Ale bylo potřeba mlčet a čekat.
Když přišel den propuštění z porodnice ve Vinohradech, vyváděli jsme vesele, třásli nafukovacími balónky, žadonili u sestřiček o půldecák čaje, lákali je do tramvaje, přáli jim dlouhé zdraví a štěstí. Děda byl nejroztomilejší: večer předtím, dojatý a posilněn zelenou, vypsal křídou pod okny Díky za vnoučka! a pokusil se něco zpívat, dokud ho nezastavila ochranka. Strávil zbytek noci s ochotným vrátným nad skleničkou, při níž štěstí neohrozilo veřejný pořádek.
Při odchodu z porodnice byl děda svěží, možná se i trochu leskl a plakal štěstím. Plakali jsme všichni, smáli se a pusinkovali Martinu, opatrně mrkali do modré peřiny a přemýšleli, jestli ten chlapeček Jakoubek nebude mít jednou po otci stejný řecký nos. Jen Martina ani teď neplakala: Později. Co kdyby se něco stalo s mlékem?
Martina s námi mlčela ještě dva měsíce, pak jednou sebrala síly a šla Davida navštívit. Ne sirkami a kyselinou, ale obrovskou touhou křičet a bourat. Vyčítat, bušit do zdí svými hubenými pěstmi, studit, hanět a zkusit odložit část bolesti, která ji poutala k posteli, nahodit ji zpět na viníka. Na toho, kdo svým odchodem zbořil svět, na který tolik sázela: večery, kdy by pletla svým mužům ponožky, smích malého Jakoubka, společné procházky. Davida potřebovala ona i syn.
A ještě Martina toužila podívat se do očí té nestoudné, cizí ženské. Oči jistě budou drze krásné. Do těch očí Martina chtěla plivnout. Rozhodnuto. A když bude potřeba, tak i podrápat.
Kudy přesně má jít, zjistila Martina náhodou během procházky s kočárkem od družných babiček před panelákem. Ty ji zastavily, připomněly, že David je vlastně hňup, vykreslily detailně trasu do pelíšku milenek a načrtly možné varianty pomsty. Martina se chtěla otočit, odejít, neslyšela ani číslo domu, ale nějak neodešla.
A tak tam stála před šedivým vchodem staré nuselské činžovní vily. Stačilo vystoupat do pátého patra a mohla by křičet, plivat, co chtěla.
První patro určitě tam nikdo nebude, napadlo ji, že zbytečně ztrácí čas. Druhé bylo by možná lepší, kdyby tam nikdo nebyl. Třetí patro křik dítěte z pátého zaslechla až do morku kostí.
Dveře otevřela vyplašená, uplakaná dívka s tváří vůbec ne připomínající femme fatale, co svádí manžele. Martina ji ztěžka sledovala pohledem, zatímco dítě na koberci dál vřískalo hlady.
Dobrý den, Martino. David už je pryč. Odešel od nás před dvěma týdny. Kde je, nevím, řekla ta dívka a sedla si na zem, slzy tekly proudem.
Martina už neměla chuť na hádky, jen by ji chtěla uklidnit, utřít dítě, a pak suše říct: Kdo chce houpat, musí tlačit kočár, krasotinko! Ano, to musí zaznít. Do očí, které by jí pohledem strhaly kůži z těla. Má na to právo, vždyť je podvedená.
Miminko bylo suché, hlas ochraptělý, na čele vystouplá žilka, kluk plakal hlady na hraně svých sil a jeho matka ležela zhroucená v předsíni a kvílela. Jak pokoušela otevřít prázdné skříňky, hledala zbytek sunaru, Martina si bude pamatovat jen rozmazaně. A ten lístek na kuchyňském stole: Prosím už nevím
Ta dívka plakala, jako by byly nejbližší kamarádky, že nemá kam jít, z bytu musí za pár dní pryč, mléko není, David není, peníze taky ne a je jí to hrozně líto a stydí se. Kluka prý volají Matýsek, Martina by si ho měla zapamatovat, pro jistotu. Matýsek se narodil o devět dnů dříve než Jakoubek.
Martina pak pelášila domů, protože za dvacet minut bude Jakoubek chtít mléko. Běžet nebylo snadné: dvě těžké tašky od Olinky ji táhly k zemi, Olina běžela vedle, v náručí spokojeného Matýska. Martina utíkala a přemýšlela, kam dát ještě dvě postele navíc.
Za tři roky jsme slavily svatbu Olinky, za čtyři svatbu Martiny. Martině se nový muž smál bílým ponožkám, věřil, že život má být pestřejší, a miloval Martinu, Jakoubka a dvě dcerky. Olina je dnes máma čtyř kluků, její muž ještě nevzdal naději na malou holčičku
Všechno bylo podivně snové, chvílemi jsme vzlétali, chvílemi plavali ve vltavské mlze a život byl zvláštní, jako dlouhý, matoucí sen, ze kterého se člověk jen nerad probouzí.