Kocour spal s mojí ženou. Tisknul se k ní zády a mě odstrkoval všemi čtyřmi tlapami. Ráno se na mě díval drze a posměšně. Nadával jsem, ale stejně jsem s tím nic neudělal. Mazlíček, vidíte. Zlato a sluníčko. Žena se smála, mě to přišlo nespravedlivé.
Našemu sluníčku se smažila rybička, pozorně se z ní vybíraly kostičky a křupavá, voňavá kůžička se skládala na malou hromádku vedle teplých, ještě kouřících šťavnatých kousků na jeho talířek. Kocour se na mě podíval s křivým úšklebkem, jako by chtěl říct: Ty jsi smolař, já jsem ten pravý pán domu.
Na mě zbyly z rybičky jen ty kousky, co náš miláček neuznal za hodné. Zkrátka, dělal si ze mě srandu, jak mohl. Já mu to vracel jak to šlo jednou jsem ho potichu odstrčil od talířku, jindy ho shodil z gauče. Byla to taková naše malá válka.
Občas mi do papučí nebo bot nastrkal miny s časovým zpožděním. Žena se tomu smála a říkávala: Ale neubližuj mu. A hladila si svého šedého kocoura. Ten se na mě díval shovívavě a povýšeně. Vzdychal jsem. Co jsem mohl dělat? Žena byla jen jedna a to bylo důležitější. Tak jsem prostě držel.
Ale to ráno…
To ráno jsem se chystal do práce, když z předsíně zazněl zoufalý křik ženy. Vyběhl jsem tam a uviděl scénu jak z hororu. Šest kilo rozčepýřené srsti, drápů a příšerné nálady letělo na ženu jako býk na rudý šátek.
Jakmile mě kocour spatřil, skočil mi na hruď a s takovou silou mě odstrčil, že jsem vyletěl z předsíně na podlahu. Bleskurychle jsem se zvedl, popadl židli jako štít a chytil ženu za ruku, táhnul ji do ložnice. Kocour při skoku narazil do nohy stolu a hlasitě zaječel, až mi zatrnulo. Nevzdal se. Útočil dál, dokud jsme nezabouchli dveře ložnice. Poslouchali jsme syčení za dveřmi. Pak jsme si začali vyťukávat rány jodem a lihem, co jsme vyhrabali z lékárničky. Žena z ložnice volala do práce, vysvětlovala, že nás kocour poškrábal a že místo práce musíme k doktorovi. Po ní jsem volal já šéfovi a zopakoval slovo od slova to samé.
No a v tom…
Země se zachvěla, barák se zhoupl. V kuchyni praskla a vysklila se okna, v koupelně popraskaly dlaždičky. Telefon mi vypadl z ruky. Nastalo děsivé ticho. Zapomněli jsme na všechno, i na kocoura, a vyrazili z ložnice do kuchyně k oknu.
Před domem zela obrovská díra. Všude okolo vrak malého náklaďáku, který patřil sousedovi ten pracoval s plynem a vezl pár bombiček. Asi to bouchlo. Po parkovišti se válely přetočené auta, točily bezmocně koly, kolem běžely sanitky a policie s výjimečně hlasitými sirénami.
Oslupeni jsme se s ženou podívali na kocoura.
Seděl v koutě, přitiskl k sobě zlomenou pravou přední tlapku a potichu naříkal.
Žena vykřikla, popadla ho do náruče a pevně sevřela. Rychle jsem vytáhl klíče od auta a rozběhli jsme se dolů po schodech, sedm pater bez slova, jeden za druhým.
Odpusťte nám ti, kdo přišli při výbuchu k újmě, ale my měli svého raněného.
Naštěstí bylo auto schované za domem. Naskočili jsme a uháněli k našemu známému veterináři. Po cestě mi běhal mráz po zádech a v rádiu zrovna hrála melancholická skladba od Šlitra Dvojice v kavárně.
Za hodinu jsme odešli z ordinace, žena si nesla svůj poklad v náručí, kocour předváděl všem přítomným svou zabandážovanou tlapku. Když se dozvěděli, co se stalo, vstali a každý ho pohladil.
Doma žena hned začala připravovat kocourovi oblíbenou rybu. Opečenou na másle, s vybíranými kostmi, křupavou kůrkou v úhledné hromádce. Mně zůstaly zbytky.
Kulhající kocour došel ke své misce a skrz bolest se na mě smutně podíval. Chtěl si zachovat svou ješitnost, ale místo opovržení v jeho obličeji byla jen bolest.
Byl jsem zaneprázdněný, chystal jsem se ven. Ale když jsem skončil, přišel jsem k jeho misce a přidal tam svoje rybí kousky, bez kostí.
Kocour na mě zůstal nevěřícně zírat. Přitiskl si zlomenou tlapku k hrudi a tázavě zamňoukal.
Vzal jsem ho do náruče a řekl:
Možná jsem smolař, ale když mám takovou ženu a kocoura, jsem nejšťastnější smolař v Česku. A políbil jsem ho na čumák.
Kocour tiše zamručel a lehce mě šťouchl hlavou do tváře. Postavil jsem ho na zem, on se, kulhaje, pustil do rybičky a my s ženou ho objali a usmáli se na sebe.
Od té doby spí kocour jen se mnou. Dívá se mi do očí a já si každý večer přeji jediné:
Aby mi Bůh dopřál vidět jeho i ženu co nejvíc let po svém boku.
A víc nepotřebuju.
Opravdu.
Protože to je přece to pravé štěstí.