Důchodkyně Božena (nebo jak jí všichni říkali, Božka) Novotná si těžce povzdechla a pomalu se přetočila na bok. Klouby ji bolely, nohy měla oteklé. Byla unavená z neustálého léčení a pobíhání po poliklinikách.
Žila sama, vdaná nikdy nebyla, syna měla z mládí, z první velké lásky. A vtom se ozval zvonek. Pomalu se zvedla, došla ke dveřím a otevřela.
Na prahu stál syn s manželkou. Vedle nich čtyřletý vnouček Matěj, malá ručka pevně svírala autíčko. A obrovský pes.
Mami, pospícháme. Jedeme zpět. Matěj a Max u tebe pár dní zůstanou. Za pět dní jsme zpět a vyzvedneme je, pronesl syn Aleš.
Ale vždyť jsem nemocná, sotva chodím, a zmohla se Božka jen na pár slov, držíc se zárubně.
Vážně bychom tě neobtěžovali, ale tahat sebou dítě a psa osm hodin do Brna je nesmysl. Moje maminka už není, sklopila hlavu snacha Klára a rozplakala se.
Vnouček také začal plakat, Max smutně vzdychl. V tu chvíli Božena pochopila: Musím něco udělat!
Nemoc se začala ozývat před půl rokem.
Božce bylo právě šedesát let. Kdekdo v jejím věku už chodí s holí. Staří dá zkrátka člověku zabrat.
Božena si vzpomněla, že tchyně, paní Marie Škvorová, byla už delší dobu těžce nemocná. Tchán, pan Ladislav, zemřel dávno. A teď i Marie Tak rychle odešla, a byla ještě mladší než Božena.
Aleš a Klára už byli pryč. Teď právě stála Božena v pokoji, v ramenou i nohou ji svíraly bolesti, hleděla na dva vnoučka a psa.
Dítě objímalo obrovského psa a ten ho důkladně olizoval.
Matěji on nekouše? Proč je tak děsivý? Nešlo by vzít spíš pudla? Co to vlastně je za plemeno? zmohla se Božena jen na souvětí.
To je anglický buldok, babi! Max je hodnej. Říkáme mu Maxík. Je to mazel, pokračoval malý, zatímco hladil psa.
A musíme s ním i ven, že? chytla se Božka za srdce.
Mimo koček, které už dávno neměla, žádné zvíře nikdy nehlídala a se psy zkušenost opravdu žádnou.
Srdce jí pukalo z lítosti nad snachou, kterou těžká nemoc maminky přivedla do slz.
Ale Božena si nedovedla představit, jak s nemocemi zvládne živého kloučka a takového obra psa.
Musíme! Potřebuje granule, maso i kaši. A pojďme na procházku! Už je čas, babi! lamentoval samostatný Matěj a běžel pro boty.
Božka si nevzpomínala, v čem vlastně vyšla ven. Dítě jí podalo vodítko, chytlo se babičky za ruku a šli.
Ven nevyšla už týden, opravdu jí bylo zle. Ale teď šla. Přes bolest, se slzami a v duchu prosila Boha o sílu. Nikdo jiný tu nebyl. Jen ona, vnouček a Max
Max šlapal spořádaně. Celou cestu neškubal, nevšímal si žádných psů, co po sousedství štěkali.
Božena ho nakonec začala obdivovat. Narovnala záda, když kolem procházela parta sousedek, co seděly na lavičce a probíraly poslední drby.
Tak co, Boženo, to jsou u tebe hosti, viď? Ty jsi ale říkala, že jsi marod! Jak s tím klukem a tím psem vůbec přežiješ? Úplně se složíš. Matěji, proč jsi u babičky? Vždyť sotva žije! A ten pes! Tvoje rodiče nemají kousek slušnosti!
Nechali ti psa i dítě na krku a sami si jeli bůhvíkam! vykřikla paní Zdeňka z pátého patra.
Božena ucítila, jak vnoučkův stisk zesílil. Dokonce Max jako by také pokýval hlavou s nevolí.
Klid, holky. Vám u vnoučků není co závidět! Sama jsem chtěla, aby Matěj přijel! A nemocná nejsem. A ten pes, to je šampion! Nic vám do toho. Syn s Klárou jede na pohřeb, ne na dovolenou, jestli tedy chcete vědět! vypálila Božka a vyrazila vpřed, zapomínajíc na bolest.
Neboj se, Matěji! Babička tě má vždycky ráda! objímala ho v průjezdu.
Babičko a neuletíš na nebe jako babi Marie? Táta s mámou říkali, že tam bydlí. Ale děda tam je taky. A už mi zbýváš jen ty Ty neodletíš, viď? Neopustíš mě, že ne? Mám tě tak rád, babi! přitiskl se Matěj k jejím kolenům a plakal.
Ale no tak! Vždyť já tě budu otravovat ještě dlouho! Nikam neletím! Budu stát při tobě vždycky, půjdeš do školy, pak na vysokou! I z armády tě počkám! Babička tě neopustí, Matýsku! tiskla ho k sobě Božka.
Navzdory potížím připravila večeři. Došla nějak do obchodu. Večer šla ven s Maxem. Ten jako vždy klidně cupital po boku.
Když vnouček se psem usnuli, šla spolknout léky. Všechno bolelo, jako by kopala základ pod panelákem. Ale Božena věděla, že nemůže čekat pomoc zvenčí. Pořád měla v uších Matějova slova. Jeho slzičky, strach, že zůstane sám.
Pane Bože, pomoz mi. Kéž by bolest trochu polevila. Ne pro sebe, pro vnoučka prosím! šeptala Božena.
Druhý den si hráli s autíčky a Božena si najednou všimla, že po zemi leze s Matějem a směje se, což už léta neprožila. Vařili spolu kaši, koupali Maxe, protože se vyválel v jarní kaluži.
A najednou Božena políbila psa na čumák.
Proč já si myslela, že je hrozný? Je krásnej a chytrej! Skutečný zázračný pes! smála se při utírání Maxe.
Matýsku, proč se jmenuje zrovna Max? zeptala se vnoučka.
On, babi, miluje masové kuličky vtipkoval kluk. Ale jméno už měl předtím. Max je prostě nejlepší! zaculil se.
Dny utíkaly jako voda! Pohádky byly přečtené, na tabletu Matěj babičce ukazoval filmové pohádky.
Naučili se písmena, bystrý vnuk dokonce začal skládat slova. Maxík rád spal v křesle a loudil kousek sýru nebo zmrzliny.
Mami! Jak to zvládáš? Promiň, neměli jsme jinou možnost. Ještě na pár dnů tu musíme zůstat. Nechápu, jak stíháš Matěje a psa, když jsi nemocná. zaznělo starostlivě z telefonu.
Skvěle! Nedělej si starosti! Jsem přeci babička! Nech je tu, jak potřebuješ. Kláru podrž, teď to má těžké. Se zdravím se neboj, s každou bolístkou se člověk popere! odvětila Božena s optimismem.
Když Aleš a Klára přijížděli domů, představovali si, co najdou. Nemohoucí Boženu, Matěje a psa. Jak to ti tři zvládli?
Aleši, je to vůbec tvoje máma? Ta, co běží tam po dvoře? vykoktala Klára.
To snad není možný! žasl Aleš.
Po dvoře běžela nemotorně Božena, kopala balónem. Připadala si, že neběhala sto let! A za ní s jekotem Matěj i Max.
Když nastal čas loučení, dítě se babičky chytlo a znovu plakalo.
Matýsku, babička za tebou za dva týdny přijede! Půjdeme do cukrárny! Na kolotoče! Těš se na mě! vzala Božena Matěje do náručí, ač ještě nedávno by nezvládla ani rychlovarnou konvici.
Mami! Vždyť je těžký! pohoršil se Aleš.
Jen ať si zvyká! Těš se na babičku, Matýsku! Všechno bude dobré! Ahoj, Maxíku! Brzy přijdu na procházku i za tebou! smála se Božena.
Božena je moje sousedka, ona mi tenhle příběh vyprávěla. Opravdu sotva chodila, často byla nemocná. A pak v tu ránu a začala se hýbat. Doteď všichni ve vchodě žasnou!
Matěj a Max mě vyléčili. Nějaké bolesti zůstaly, ale to už je nic. Člověk nesmí ležet a litovat se, jinak vstát nepůjde vůbec! Někdy nejsou nemocnice ani léky tím pravým zázrakem. Láska ovšem ano. Když jsem si představila, jak beze mě budou dítě a pes? Tak jsem vstala protože mě potřebují!
Mám pro koho žít! Takže, ať už je vám sebelépe pod psa, zkuste vstát. Jděte dopředu! Kvůli těm malým ručkám, co vám věří. To je to nejhezčí v životě.
Kvůli dětem, partnerům i mazlíčkům, kteří vás milují.
Poproste Boha, seberte sílu. Není nic, co by člověk nezvládl. V nejtěžších chvílích tělo zapne tajné rezervy.
A radujte se z každého dne! doporučila Božena Novotná úplně všem.
Přátelé, chcete-li další podobné příběhy, napište komentář nebo nám dejte palec nahoru. To nás inspiruje psát dál!
Na závěr: nežijte jen pro bolesti, ale hlavně pro lásku. Tam začíná opravdový zázrak života.