Čáp, co mě kdysi vezl domů k rodičům, byl obzvlášť šilhavý. Vyрониl mě před dětským domovem, jak nějaká oškubaná slepice. A od того момента šlo všechno nějak křivě.
Ke čtyřicítce jsem se ale z té jámy, kam mě nakopl ten pošahaný pták, nakonec vlastníma silama vydrápal. Postavil jsem dům, oženil se s Lenkou, koupil si auto sice starší, ale moje. Zbývá něco zasadit a někoho vychovat.
Jedno dítě s Lenkou snad zvládneme. O druhém jsme ani neuvažovali.
A právě nad sázením, růstem a tím hnusným deštivým ránem teď přemýšlím, zatímco si vařím kafe. Průvan čechrá mé staré trenky, které mám dávno před tím, než jsem měl vůbec rodinu. Je to zvláštní ironie.
Někdo začal ťukat na sklo balkónu. Děcka zase vychovávají holuby kamením? Na vás je málo čáp, spratkové.
Ťukání znova. A potřetí. Kdo to sakra je? Třetí patro.
Rozhrnu závěs. Na balkóně stepoval ten šilhavý čáp z mých dětských představ.
Táhni pryč, potvoro, vykřiknu vyděšeně. Chleba skočil salto směrem k zemi.
Petříku, promiň mi, prostrčil čáp hubenou hlavu škvírou otevřených dveří, jsem na vině, přiznávám, jsem. Klidně mě klovně! Raději do pravého křídla, je větší.
Vypadni, pokusím se tu dlouhou krční hůl vytlačit zpět ven na déšť a chytím ji oběma rukama.
Petříku, nedělej scény, zachrčí čáp, vyslechni, co ti povím.
Ty ještě umíš mluvit? nedám se, začnu ti tu krk zatáčet do uzlu, potvoro.
Já… já letěl se omluvit.
To seš pozdě, zobáku.
V tom drnčí zvonek s takovým důrazem, že nadskočím. Lenka je tu.
Ztrať se, řeknu čápovi a konečně ho vysunu zpět na balkón. Až se vrátím, ať jsi pryč.
V obrátce se řítím ke dveřím.
Omlouvám se, Petříku, pronese za mnou ještě čáp přes pootevřenou ventilačku, fakt mě to mrzí. Už všechno napravené!
Lenka vletěla do bytu úplně promoklá a šťastná. Vlasy má přilepené na tvářích, oči jí září. Potkala snad taky čápa?
Než stačím cokoliv říct, mrští deštník do kouta, vrhne se mi na krk.
Čtyři! Čtyři! křičí do celého bytu.
Co čtyři? nechápu ji a koukám trochu vyjeveně.
Budeme mít čtverčata! Lenka nemůže přestat pištět. Čtyři malí prtíci!
A v tu chvíli mi docvakla čápova slova a naše čtverčata. Vrazím na balkón jako střela. Šilhavý čáp právě vzlétl. Pokusil jsem se ho chytit za ocas.
Nestihl jsem to.
Stůj, ty potvoro! zařvu za ním. Stůj, zobáku!
Všechno napravené! dolétlo ke mně shora.
Otočím se. Za mnou stojí Lenka a od štěstí jí tečou slzy.