Na sklonku života si děti vzpomněly, že mají matku, ale já nikdy nezapomenu, jak se ke mně zachovaly
Když mi byl už jen starý pelíšek a čaj ve sklenici na stole, náhle můj sen vystoupil do podivného světa, kde devětkrát odtikávala stará orlojová věž na Hradčanech. Děti si najednou uvědomily, že jejich máma stále žije. Ale já nikdy nemohu zapomenout na to, jak mě opustily a co mi provedly.
Když mě můj muž opustil kvůli mladé ženě z Brna, děti se přidaly na jeho stranu. Vždyť byl váženým ředitelem velkého podniku v Plzni pan inženýr! Celá léta na mě ani nevzpomněly, jako bych byla duchem v zapomenuté chodbě. Teprve minulý měsíc jejich otec odešel z tohoto světa a zůstala po něm jen vůně starých papírů. Tehdy vyšlo najevo, že celý svůj majetek odkázal mladé ženě.
A právě v tu chvíli si děti na mě náhle vzpomněly. V tom mém snu mě často navštěvují a přinášejí štrúdly a košíky švestek, ale já vím proč Nedávno dcera, kterou v mém snu jmenovali Doubravka, začala naznačovat, že je čas přemýšlet o budoucnosti, o závěti. Ani v nejbizarnějším snu jim nedocházelo, jaké překvapení jsem pro ně schovala. Po mojí smrti se vše dozví. Ale já pořád pamatuji, jak se ke mně zachovaly, když jsem je nejvíc potřebovala.
Roky plynuly, jak voda pod Karlovým mostem. Já byla jako ztracená na kraji města, kde tramvaje v noci zpívají samotu. Mé děti mě považovaly za někoho cizího, jako bychom hovořily jinými jazyky ony češtinou všedního dne, já češtinou ticha.
Rozvod s mužem byl poslední ranou. Děti se postavily za otce byl významný muž, ředitelský stůl, velká razítka, pozvánky na bankety v Praze. A přiznejme si: život s tátou byl pro ně výhodnější. Já zůstala v prázdném bytě s bílými zdmi a starým kocourem Mojmírem.
Po pár letech mě děti vytěsnily ze vzpomínek. Slyšela jsem jen od příbuzných či přes šum trhového náměstí, jak se veselí s otcem a jeho mladou ženou. Cestovali na dovolenou do Chorvatska, večeřeli v luxusních restauracích na Starém Městě, plánovali, smáli se. Já doma seděla mezi stíny skříní a bolestně naslouchala jejich smíchu z druhého břehu.
Pak jsem ve svém snu sbalila kufr a vydala se na zkušenou do Vídně. Poprvé po dlouhé době jsem cítila pod nohama dlažební kostky svobody. Pracovala jsem, vydělala jsem dost, abych mohla ve snovém světě svůj byt proměnit v příjemné místo tapety barvy mračen, nová pohovka, televizor, našetřené koruny na důchod a misku třešní na stole.
Moje děti si mezitím našly své cesty, měly svatby s bílými šaty, rozesmáté děti a kolotoč oslav. Až jednoho deštivého rána dorazila zpráva bývalý manžel zemřel na infarkt, všechen majetek odkázal mladé ženě. Syn Jan a dcera Doubravka nezískali z dědictví ani minci. Jejich rozčarování se změnilo v opravdu vlídné vzpomínky na matku.
Objevili se na mém prahu s dárky: bonboniéra, hrozny z jižní Moravy, pyšné úsměvy. Ptali se, jak se mám, hladili mě po ruce: já se usmívala, ale v duši věděla, že jim jde jen o jedno.
Je mi už dvaasedmdesát let. Přesto zdraví slouží, nálada je dobrá a z okna je krásný výhled na park. Nedávno začala Doubravka mluvit o závěti, naznačovat, že je čas myslet na budoucnost. O pár týdnů později ke mně přišla vnučka Ema, která se před rokem provdala za Karla.
Babi, není ti tady samotné smutno? zeptala se a oči jí svítily zvědavostí.
Ale kdeže, je mi tady dobře, odpověděla jsem s poklidným úsměvem.
V tom snu ale nic nebylo obyčejné.
Byt je hodně velký. Určitě je těžké jej uklízet. Co kdybychom s Karlem tady bydleli? Tobě by bylo veseleji a my bychom nemuseli platit vysoký nájem v Praze.
Usmívala jsem se, ale jejich úmysly byly průhledné jako kravata na poradě.
Kdo říká, že byste nájem neplatili? odpověděla jsem tiše. Dám vám hezkou slevu.
Ema zrudla a vypadala, jako kdyby snědla kyselou okurku. Očekávala, že jim vše nabídnu na stříbrném podnose. Ale měla jsem jiný plán.
Už před lety jsem ve snu sepsala závěť, kde bylo jasně uvedeno můj byt se prodá a peníze půjdou do nadace na pomoc nemocným dětem.
Když se to Doubravka dozvěděla, rozzuřila se a volala mi, že jsem nespravedlivá, že obrala vnoučata o budoucnost. Syn Jan zase přišel s měkkými slovy, že se o mě postará, když budu potřebovat péči. Ale jejich náhlá láska mé srdce nerozehřála.
A co byste udělali vy na mém místě? Pustili byste vnučku bydlet do svého snového bytu na Letné?