Časovač na stole
Zase jsi dal sůl jinam, ozvala se Klára, aniž by zvedla oči od hrnce.
Radek zůstal stát s dózou v ruce a díval se na poličku. Sůl byla jako vždycky vedle cukřenky.
A kam že ji mám dát? zeptal se opatrně.
Ne kam je třeba. Ale tam, kde ji hledám. To jsem ti už říkala.
Tobě se líp řekne, kam ji chceš, než abych to pokaždé hádal vzdychl a ucítil, jak v něm narůstá známé podráždění.
Klára hlučně vypnula plotýnku, přiklopila pokličku a otočila se k němu.
Už mě unavuje to pořád dokola vysvětlovat. Nemohlo by to prostě být někdy tam, kde má?
Takže zase všechno dělám špatně, shrnul Radek a uklízel sůl na stejnou polici, jen o kousek doprava.
Klára už chtěla odpovědět, ale jen zabouchla skříňku a odešla z kuchyně. Radek zůstal stát s lžící v ruce a poslouchal její kroky v chodbě. Pak si povzdechl, ochutnal polévku a automaticky ji ještě dosolil.
Za hodinu večeří v tichu. V obýváku šumí televize, obraz se odráží ve skle vitríny. Klára jí pomalu a ani se na něj nedívá. Radek šťourá do karbanátku, hlavou mu běží, jak zase všechno sklouzlo ke stejnému schématu: maličkost, výčitka, jeho poznámka, její mlčení.
Takhle budeme žít pořád? zeptá se náhle Klára.
Radek vzhlédne.
Jak to myslíš?
No prostě Klára odloží vidličku ty něco uděláš, já se naštvu, ty se urazíš a pořád dokola.
A co jiného? pokusí se to odlehčit. To máme takovou tradici.
Klára se neusměje.
Četla jsem jednu věc, řekne Klára. O rozhovorech. Jednou týdně. Na časovač.
Radek zamrká.
Na co?
Na časovač. Každý má deset minut mluvit. Ne ty vždycky, ne ty nikdy. Jen já cítím, pro mě je důležité, já bych chtěla. A druhý poslouchá, nic nevysvětluje, nebrání se, prostě poslouchá.
To máš z internetu? zeptá se Radek.
Z knížky. To je fuk. Chci to zkusit.
Natáhne se po sklenici, napije se vody, aby si vyhrál pár sekund.
A když nechci? zeptá se, snaží se, aby to neznělo tvrdě.
Tak se budeme dál hádat o soli, řekne Klára klidně. Já už nechci.
Radek si všimne, že jí u rtů přibylo vrásky, snad během pár posledních let. Vypadá unaveně, ne jen obyčejně z dnešního dne, ale jako by ji unavila celá léta.
Dobře, kývne nakonec. Ale varuju tě, v těch vašich metodách vůbec nevynikám.
O to nejde, usměje se slabě Klára. Jde o upřímnost.
Ve čtvrtek večer sedí Radek na gauči s telefonem a předstírá, že čte zprávy. V břiše mu cuká obava jako při zubaři.
Na konferenčním stolku leží kuchyňský časovač, kulatý, bílý, s čísly kolem dokola. Klára ho normálně používá na pečení bábovky. Teď leží mezi nimi jako cizí věc.
Klára přinese dva hrnky čaje, položí je na stůl a usadí se naproti. Má na sobě domácí svetr s vytahanými lokty a vlasy svázané do nedbalého culíku.
Tak, řekne Klára. Můžeme začít?
Máme nějaký řád? pokusí se Radek o žert.
Máme. Já začínám. Deset minut. Pak ty. A co zbyde, necháme na příště.
Radek odloží telefon na opěrku. Klára otočí ciferník na 10, stiskne tlačítko. Ozve se tiché tikání.
Já cítím začne Klára a na chvíli zmlkne.
Radek čeká známé ty nikdy nebo zase jsi, svaly má napjaté. Ale Klára sevře ruce, pokračuje:
Cítím se jako kulisa. Jako by dům, jídlo, tvoje košile, náš den to všechno šlo samo. A když přestanu, všechno se rozpadne, ale dokud je vše v pořádku, nikomu to nepřijde divné.
Chtěl by říct, že si všímá. Jen to neříká. Nebo že mu také nedává prostor něco udělat. Ale vzpomene si na pravidla a zůstane zticha.
Pro mě je důležité Klára se krátce na něj podívá a zase uhne očima aby bylo aspoň někdy vidět, co dělám. Nemám potřebu být každý den chválená. Ale občas bych ráda slyšela, že chápeš, kolik úsilí to stojí. A že to není samozřejmost.
Radek polkne. Časovač potichu tiká. Chtělo by se mu namítnout, že on taky bývá unavený, že práce také není procházka růžovým sadem. Ale ve zlatých pravidlech nebyla mezireplika.
Já bych ráda Klára vzdychne. Já už nechci být jen ta zodpovědná za všechno. Za tvoje zdraví, za naše oslavy, za děti. Občas bych ráda byla slabá, ne vždycky držet pohromadě.
Radek hledí na její ruce. Na pravém prstu prstýnek, který jí dal k desetiletému výročí, už se trochu zařezává do kůže. Vzpomněl si, jak tenkrát vybíral správnou velikost.
Časovač zapípá. Klára sebou škubne, nervózně se usměje.
Tak, řekne. Moje desetiminutovka.
A já odkašle si Radek. Teď jsem na řadě já.
Klára přikývne, otočí časovač zas na 10 a posune k Radkovi.
Radek si připadá jako školák u tabule.
Já cítím začne, a hned si připadá hloupě. Já cítím, že doma mám často chuť se schovat. Protože pokud něco udělám špatně, všimneš si. A pokud udělám něco normálně, je to bráno jako jasná věc.
Klára přikývne, mlčí.
Pro mě je důležité pokračuje Radek, přemýšlejíc nad vlastními slovy aby, když přijdu z práce a sednu si do křesla, to nebyla prohřešek. Neležím přece celý den, i v práci mám dost.
Vidí její unavený, ale pozorný pohled.
Já bych chtěl zarazí se. Když se zlobíš, neříkej mi, že vůbec nic nechápu. Já vím. Možná ne všechno, ale ne že nic. Když to slyším, mám chuť zavřít se a mlčet. Protože stejně by každá odpověď byla špatná.
Časovač znovu zapípá. Radka to vytrhne jako by vylezl z vody.
Chvíli sedí v tichu. Televize je vypnutá, někde v sousední místnosti tiše hučí lednice.
Je to zvláštní, řekne Klára. Jako generálka.
Spíš jako kdybychom nebyli manželé, hledá Radek slovo ale pacienti.
Klára se pousměje.
Jestli jsme pacienti, tak aspoň rok to zkusme. Jednou týdně.
Radek pokrčí rameny.
Jednoměsíční zkušebka, no.
Klára kývne a odnese časovač do kuchyně. Radek ji sleduje očima a napadne ho, že doma mají nový kus nábytku.
V sobotu jdou spolu na nákup. Klára jde vpředu s vozíkem, Radek za ní a skládá do něj věci: mléko, kuře, těstoviny.
Vem rajčata, kývne Klára bez ohlédnutí.
Radek sáhne po několika kusech a dá je do sáčku. Má skoro chuť říct cítím, že jsou těžká, a uchechtne se.
Co je? otočí se Klára.
Jen trénuju nové formulace, odpoví s úsměvem.
Klára protočí oči, ale v koutcích úst se jí cukne úsměv.
Na veřejnosti to zatím asi nemusíme, řekne. Ale možná… proč ne.
Jdou kolem regálu s pečivem. Radek téměř sáhne po jejích oblíbených sušenkách, ale vzpomene si, jak mluvila o cukru a tlaku. Ruka se zastaví ve vzduchu.
Klidně vezmi, řekne Klára, když si všimne jeho váhání. Nejsem malá, když je nesním, vezmu do práce.
Položí balíček do vozíku.
Já začne Radek, pak se zarazí.
Co?
Já vím, že toho děláš hodně, vydechne tiše, sleduje cenovku. To si schovávám na čtvrtek.
Klára se na něj podívá o něco pozorněji a kývne.
Zapíšu do hodnocení, pronese věcně.
Druhý rozhovor je obtížnější.
Radek dorazí s patnáctiminutovým zpožděním: práce, zácpa, telefon od syna. V koutě už čeká Klára, na stolku leží její sešit s kostičkami i časovač.
Jsi připravený? zeptá se, aniž by ho pozdravila.
Jen chvilinku, sundá bundu, pověsí ji na židli, jde do kuchyně pro vodu. Vrátí se, usadí se, cítí, jak ji pálí pohled v zádech.
Nemusíš to dělat, řekne Klára. Pokud tě to nezajímá, stačí říct.
Zajímá, odpoví Radek, i když má v sobě odpor. Měl jsem jen těžký den.
Já taky, krátce na to Klára. Ale přišla jsem včas.
Sevře sklenici.
Dobře, řekne. Jdeme na to.
Klára otočí časovač na 10.
Já cítím, začne, že spolu žijeme jak dva sousedé. Řešíme účty, nákupy, zdraví, ale málo kdy to, co doopravdy chceme. Ani nevím, kdy jsme naposledy plánovali dovolenou, která by nebyla podle někoho jiného.
Radek myslí na chatu její sestry a na loňský pobyt v lázních, kam je poslala odborová poukázka.
Pro mě je důležité, pokračuje Klára, abychom měli společné plány, nejen povinnosti. Ne někdy pojedeme k moři, ale konkrétně: kdy, kam, na jak dlouho. A aby to nebylo jen moje tahat to, ale naše.
Radek kývne, i když Klára hledí jinam.
Já bych chtěla zasekne se, abychom o sexu nemluvili jen když není. Je mi trapné to přiznat, ale chybí mi nejen samotné, i doteky, obejmutí, a ne podle rozvrhu.
Radkovi zrudnou tváře až k uším. Má chut předhodit vtip o věku, ale raději mlčí.
Když se otáčíš ke zdi, řekne Klára, myslím si, že tě už nezajímám. Ne jako žena, ale vůbec.
Časovač tiká. Snaží se na něj nedívat.
Tak, řekne Klára, když zapípá. Tvoje řada.
Natáhne se po časovači, ale ruka se Radkovi chvěje. Klára disk otočí sama.
Já cítím, začne Radek, že o penězích mluvíme, jako bych byl bankomat. Když něco odmítnu, beres to jako lakomost, ne jako strach.
Klára semkne rty, ale mlčí.
Pro mě je důležité, abys věděla, pokračuje Radek, že mám paniku z toho, že zůstaneme bez rezervy. Pořád si pamatuju devadesátky, když jsme obraceli každou korunu. A když říkáš no tak, přeháníš, úplně se ve mně všechno stahuje.
Nadechne se.
Já bych chtěl, abychom větší výdaje plánovali spolu předem. Ne že už jsi objednaná, domluvená a teprve pak to teď já jen přijmu. Nepopírám potřebu utrácet, ale vadí mi překvapení.
Časovač zapípá. Radek pocítí úlevu.
Můžu říct něco já? nevydrží Klára. Je to mimo pravidla, ale nevydržím mlčet.
Radek znehybní.
Mluv, řekne tichým hlasem.
Když říkáš jsem bankomat, její hlas se zachvěje, jako bys myslel, že jen utrácím. Ale já mám taky strach. Že onemocním, že odejdeš, zůstanu sama. Někdy koupím něco ne proto, abych plýtvala tvými penězi, ale protože chci cítit, že máme budoucnost, že plánujeme.
Radek chce odpovědět, ale zastaví se včas. Dívají se na sebe přes stolek, jako přes hranici.
Už to není podle časovače, řekne tiše Radek.
Vím, odpoví Klára. Ale nejsem robot.
Radek se pousměje, ale je to smutné.
Možná tahle metoda není pro živé lidi, zamumlá.
Je pro ty, kteří chtějí začít znovu, řekne Klára.
Radek zakloní hlavu a cítí únavu v každém svalu.
Pro dnešek už dost, navrhne.
Klára pohlédne na časovač, pak na něj.
Dobře, souhlasí. Ale nepočítejme to jako prohru. Jen poznámku v sešitě.
Radek kývne. Klára vezme časovač a položí ho blíž ke kraji stolku, jako by ho nechávala pro případné vracení.
V noci Radek dlouho nespí. Klára leží otočená zády, on natáhne ruku a téměř jí položí na rameno, ale zastaví se několik centimetrů před. Hlavou mu běží její slova o sousedství.
Ruku zase stáhne a upřeně hledí do tmy.
Třetí rozhovor přijde následující týden, začíná ale už v autobuse.
Jedou do polikliniky: on na EKG, ona na odběry. Je narváno, stojí a drží se madla. Klára mlčí a dívá se z okna, Radek pozoruje její profil.
Zlobíš se? zeptá se Radek.
Ne, klidně odpoví Klára. Přemýšlím.
O čem?
Že stárneme, řekne, stále dívající se na ulici. A že když se teď nenaučíme mluvit, později už na to nebude síla.
Radek má nutkání odporovat, že on má ještě dost síly, ale neřekne to. Vzpomene si, jak včera funěl do pátého patra bez výtahu.
Bojím se, přizná nečekaně Radek, že mě dají do nemocnice, ty mi budeš muset nosit balíčky a jen tiše se zlobit.
Klára se k němu otočí.
Nebudu se zlobit, řekne. Budu se bát.
Radek kývne.
Večer, když usednou na gauč, časovač už je nachystaný na stole. Klára přinese dvě šálky čaje, posadí se naproti.
Dneska začni ty, nabídne. Já už se vypovídala v autobusu.
Radek si povzdechne, otočí ciferník na 10.
Já cítím, řekne, že když ty mluvíš o únavě, automaticky čekám, kdy mě obviníš. I když nic takového neříkáš. A začínám se bránit, ještě než řekneš pointu.
Klára přikývne.
Pro mě je důležité pokračuje, abych tě opravdu slyšel, ne se jen hned stavěl do obranné. Jenže mě odmalička učili, že když jsi vinen, následuje trest. A když ty řekneš, že je ti špatně, já slyším jsi špatný.
Poprvé to říká nahlas a překvapí ho vlastní slova.
Já bych chtěl dodává aby platilo, že když mluvíš o svých pocitech, neznamená to hned moji vinu. Když něco udělám špatně, pojmenuj to konkrétně: včera, teď. Ne vždycky.
Časovač tiká. Klára mlčí.
Hotovo, vydechne Radek při signálu. Tvoje řada.
Klára nastaví čas.
Já cítím, říká pomalu, že jedu už dlouho na musím vydržet. Za děti, za tebe, za rodiče. Když se ponoříš do mlčení, přijde mi, že všechno tahám sama.
Radek si vzpomene na pohřeb její mámy minulý rok tehdy opravdu byl spíš ticho.
Pro mě je důležité říká Klára , abys občas začal mluvit ty. Nečekal, až vybouchnu, ale sám se zeptal: Jak je ti? nebo Pojďme pohovořit. Protože když začínám vždy jen já, připadám si dotěrná.
Radek kývne.
Já bych chtěla dvě věci, pokračuje. První: Nic zásadního neprobíráme, když je někdo z nás unavený nebo rozčílený. Ne na chodbě, ne mezi dveřmi. Klidně to odložme.
Radek bedlivě poslouchá.
A druhá: Nekřičíme před dětmi. Občas to nezvládnu, ale nechci, aby nás takto viděly.
Časovač zapípá, ale Klára ještě rychle dodá:
Hotovo. Už jsem skončila.
Radek se pousměje koutkem úst.
To už není striktně podle pravidel, připomene.
Ale podle života, odpoví Klára.
Radek sáhne po časovači, vypne ho.
Souhlasím, řekne. S oběma body.
Klára trochu povolí v ramenou.
A já… chtěl bych jeden bod prosadit taky, dodá po chvilce.
Jaký? zeptá se Klára možná trochu s obavou.
Když to nestihneme probrat za deset minut, navrhuje Radek, nepokračujeme v hádce do noci. Přesuneme ji na další čtvrtek. Bez vleklých sporů.
Klára se zamyslí.
Zkusíme to, kývne. Ale když hoří?
Když hoří, hasíme. Ale ne benzínem, usměje se Radek.
Klára odvětí tichým smíchem.
Platí, říká.
Mezitím plynul život dál.
Ráno si Radek dělá kávu, Klára smaží vajíčka. Radek někdy sám umyje nádobí bez žádosti. Klára si toho všimne, ale mnohokrát to nevysloví. Večer koukají na seriály, někdy se přou, který hrdina je v právu. Sem tam Klára otevře ústa, že řekne jako my, ale vzpomene si a šetří si to na čtvrtek.
Jednou u plotny Klára míchá polévku, Radek přijde zezadu a vezme ji kolem pasu. Prostě tak.
Co se děje? zeptá se bez ohlédnutí.
Nic, odpoví Radek. Trénuju.
Co? diví se Klára.
Doteky, řekne jednoduše. Aby nebyly jen podle rozvrhu.
Klára se zasměje, ale nenechá se odstrčit.
Zapíšu do hodnocení, pronese.
Za měsíc zase sedí na gauči a časovač mezi nimi.
Pokračujeme? zeptá se Radek.
Co myslíš ty? odpoví Klára.
Radek se zadívá na bílý kulatý plast, na její ruce, na svá kolena.
Myslím, že jo, přikývne. Ještě jsme se nenaučili.
A ani se nenaučíme, pokrčí rameny Klára. To není zkouška. To je jako si čistit zuby.
Radek se uchechtne.
Romantická příměra.
Ale jasná, odpoví Klára.
Otočí časovač na 10 a položí zpět.
Dneska bez křeče, navrhne. Když odběhneme, vrátíme se.
Bez stresu, souhlasí Radek.
Klára se nadechne.
Já cítím, řekne, že mi je lehčeji. Ne ve všem, ale… už nejsem tolik neviditelná. Začal jsi sám mluvit, ptát se. Vidím to.
Radek lehce zrudne.
Pro mě je důležité, pokračuje Klára, ať s tím nepřestaneme, až se nám uleví. Abychom neupadli zpět do zvyku mlčet až do výbuchu.
Radek přikývne.
Já bych chtěla, uzavírá Klára, abychom si jednou za rok mohli říct: Jsme k sobě upřímnější. Ne dokonalí, ne bez hádek, ale upřímnější.
Časovač tiká. Radek poslouchá, tentokrát necítí potřebu vtipkovat.
Tak, zakončí Klára, když pípne. Teď ty.
Radek nastaví časovač.
Já cítím, řekne, že se teď víc bojím. Dřív jsem se mohl schovat za mlčení, teď musím mluvit. Bojím se, že řeknu něco špatně, ublížím.
Klára jen přikývne, zlehka nakloní hlavu.
Pro mě je důležité, pokračuje Radek, abys pamatovala, že nejsem tvůj protivník. Když mluvím o svém strachu, není to proti tobě, jde o mě.
Udělá pauzu.
Já bych chtěl, uzavře Radek, abychom drželi tohle pravidlo. Jednou týdně upřímně a bez obvinění. I kdybychom někdy selhali. Aby to byl takový… náš společný kontrakt.
Časovač zapípá. Radek ho vypne, ani nedá druhou šanci, aby se ozval znovu.
Sedí mlčky. V kuchyni cvakne rychlovarná konvice, za zdí se smějí sousedi, někdo bouchne domovními dveřmi.
Víš, řekne Klára, myslela jsem, že potřebujeme jedno velké odhalení. Jako ve filmu. A místo toho…
…prostě každý týden po malých krocích, doplní Radek.
Jo, přikývne Klára. Po kouskách.
Radek pozoruje její tvář. Vrásky zůstaly, únava taky. Ale v očích je něco nového, co neumí hned pojmenovat. Možná pozornost.
Půjdem na čaj, navrhne Radek.
Pojďme, souhlasí Klára.
Vezme časovač a odnese do kuchyně. Položí ho k cukřence, nezavírá do skříňky. Radek naplní konvici, zapne ji na plotně, pustí plyn.
Příští čtvrtek mám po práci doktora, řekne Klára a opře se o stůl. Možná přijdu pozdě.
Tak to dáme v pátek, odpoví Radek. Důležité budeme řešit, až budeš odpočatá.
Klára se na něj podívá a poprvé po delší době se opravdu usměje.
Domluveno, řekne tiše.
Radek otevře skřínku, vyndá dva hrnky. Voda začíná bublat.
Kam mám dát sůl? zeptá se najednou, při vzpomínce na jejich první rozhovor.
Klára se otočí, vidí dózu v jeho ruce.
Tam, kde ji hledám, odpoví automaticky, pak se zarazí a upřesní: Druhá polička zleva.
Radek sůl položí na správné místo.
Jasně, přikývne.
Klára přijde blíž a dotkne se jeho paže.
Děkuju, že ses zeptal, řekne potichu.
Radek kývne. Konvice už hučí. Časovač mlčí na stole a čeká, až přijde další čtvrtek.