Hele, představ si, co se nám stalo na chalupě! Ráno se zase sousedka věšela na náš plot. Moje žena za ní šla a řekla jí narovinu, že máme dneska spoustu práce a rozhodně nemáme čas kecat jako včera. A co zítra? zeptala se Radka dotěrně. Zítra to bude to samý. Upřímně, už k nám prosím nechoďte.
Víš, že moje touha žít ve městě nakonec k ničemu dobrému nevedla?
Moje žena má chalupu na vesnici. Když ještě žili tchán s tchyní, často jsme tam jezdili. Mně se vždycky líbilo, když večer nachystali stůl pod rozložitou hrušní. Mohli jsme povídat až do tmy. Tak to bylo pokaždé, když jsme tam byli. A když byla zima, tchyně zatopila v kachlákách a vždycky upekla čerstvý koláč. Celým domem to krásně vonělo.
Miluji české tradice i jídlo. Se ženou jsme rádi v zimě jezdili na běžky nebo sáňkovali. Jenže pak rodiče mojí ženy umřeli. Tu chalupu jsme neprodali, pořád jsme si říkali, že tam budeme jezdit stejně často jako dřív. Jenže jak to už bývá, nikdy z toho nic nebylo.
Vždycky se objevil nějaký důvod, proč nejet. Postupně jsme na chalupu začali myslet čím dál tím míň, prostě ubíhaly roky. Syn se zamiloval do jedné holky, vzali se. Moje snacha, Tereza, často říkala, že by bylo nádherné žít aspoň na léto na vesnici.
A to nás teprve donutilo na chalupu opravdu zajet. Bylo to už hrozně dávno, co jsme tam byli naposledy. Všechno tam stálo, jak jsme to nechali. Jen bylo vidět, že se dlouho nikdo nestaral.
Rozhodli jsme se se ženou pořádně uklidit. Eliška se vrhla na dům, já na zahradu. Čekal jsem, že za ty roky nečinnosti bude barák úplně na spadnutí, ale nebylo to tak strašné – po pořádném úklidu to mělo zase svoje kouzlo. Druhý den dorazily děti. Všichni začali pomáhat, za jeden den byla chalupa čistá a útulná. Holky nachystaly večeři, já se synem jsme spravovali starý stůl a lavice pod hrušní.
A najednou si všimnu, že nás někdo sleduje přes plot. Sousedka Radka se přišla představit, prý koupila vedlejší dům. Slušnost je slušnost, tak jsme ji pozvali na večeři. Hned se rozvykládala, že žije sama, že má dceru, co už má svoje děti a prý jí koupila domek. Rozvedla se, teď je tu sama. Něco pořád povídala, ale mě to brzy přestalo zajímat. A najednou cítím, jak mi něco šmejdí po noze.
Koukám pod stůl, a tam noha sousedky! Já jsem ucuknul, ale ona to zkoušela dál. Taková situace se mi nikdy nestala. Snažil jsem se tvářit, jako že nic, nevystavovat to, aby si manželka nevšimla. Radka povídala dál a děti už začínaly vymýšlet, jak se zabavit, já už si jen přál, ať jde domů. Když jsme uklízeli stůl, Eliška prohodila, že Radka je trochu moc vlezlá a to nemůžu než potvrdit. Ale co pod stolem dělala, to manželce neřeknu, byl bych rudý až za ušima. Myslím, že to ani nebylo poprvé, co takhle někoho zkoušela.
No a další den, zase na plotě. Eliška za ní došla, řekla, že máme fakt dost práce. A zítra? dotírala Radka. Zítra to samý. Už k nám nechoďte.
Úplně jsem obdivoval, jak to Eliška zvládla říct. Radka si pak něco mrmlala pod nos, ale nikdo ji neposlouchal. Upřímně, myslím, že Eliška udělala správnou věc. My jsme otevření a upřímní lidi a když si s někým nesedneme, nemá cenu to lámat přes koleno. Všichni jsme byli rádi, že už máme klid.