Můj otec nás opustil a nechal maminku s velkými dluhy. Od té chvíle jako bych přišla o právo na šťastné dětství.
Když mi bylo deset let a mému mladšímu bráškovi Tomášovi tři, táta odešel. Našel si jinou ženu, která byla prý krásnější než naše máma. Táta nám nechal byt, na který si rodiče předtím brali hypotéku. Dokud byli moji rodiče spolu, chodila jsem na dobrou školu, účastnila se soutěží i kroužků a hrála basketbal. Ale po rozvodu se všechno změnilo. Maminka musela pracovat na dvě směny najednou.
Ráno uklízela a pak spěchala do rodiny pečovat o nemocnou paní. Musela jsem opustit gymnázium a přejít na školu blíž k našemu paneláku v Praze. Přestala jsem hrát basketbal, protože mě máma nechávala hlídat Tomáše, když měla trošku volna. Úplně jiný svět. Dodělala jsem střední, vylezla jsem na vysokou a pak už rovnou do práce. O dětská léta jsem přišla.
Sebral mi je. Otec, který chtěl být svobodný, a matka, která často svěřovala Tomáše právě mně. Nedávno jsem konečně splatila poslední koruny z hypotéky. Je mi dvacet dva a začala jsem si šetřit na vlastní byt. Život je najednou lehčí. Ale přichází další rána: s koncem splácení dluhu se objevil i táta. Najednou je zase zpátky, prý že už má toho svobodného života dost a chce se vrátit domů. Máma snad září radostí. Já to nechápu. Nestaral se o nás, nepodporoval nás, nechal na nás obří dluh a teď, prosím, má žít v rodině? Kdo řekl, že z toho mám radost já? Máma je, jasně, šťastná. Ale já je nemůžu ani vidět vedle sebe…