Vzali jsme na dovolenou švagrovou i s jejím dítětem. A litoval jsem toho tisíckrát.
Já a moje manželka jsme se už několik let vydávali na dovolenou k moři. Vždycky jsme jeli s partou přátel, několik aut, k českému pobřeží letos do oblasti kolem Mikulova. Jsme v tom už profíci. Vybereme si kus přírody u vody a postavíme tam stany. Přes den se koupeme, opalujeme, večer sedíme u ohně, brnkáme na kytaru a porozprávíme si u sklenky suchého vína.
Letos se k nám poprvé přidala i švagrová Jitka s dvouapůlletým synkem. Chvíli jsme váhali, jestli ji s sebou opravdu vzít.
Bohužel jsme se nechali umluvit. Ohlédnu-li se zpět, nebyl to syn, kdo nám dovolenou zkomplikoval, ale Jitka sama. Problémy začaly už cestou. Jitka vyžadovala zastávku každou hodinu, protože byla unavená a musela se natáhnout. Dorazili jsme těsně před půlnocí, přátelé už byli dávno ubytovaní a i si stihli dát koupel. Fajn, jsme tu.
Pak začala druhá část. Jitka hned spustila:
Tady spát nebudu!
Proč? Vždyť jsme tě upozorňovali, že bude stanování!
Myslela jsem, že to znamená, že až dorazíme, najdeme si někde ubytování. Třeba nějaký penzionek, ne hotel, ale určitě se stěnu a postelí!
To proto s sebou máme spacáky a stany? zavrčel můj bratr.
Já myslela, že je to jen tak pro akci.
Museli jsme jí nakonec pronajmout pokoj ve vesnici poblíž. Manžel jí každý večer vozil zpátky a ráno zase k nám, bral ji na kávu, do obchodu, na trhy. Když byla Jitka vyčerpaná z vycházky, hlídal ještě její dítě. O malého jsme se starali nakonec všichni. Ale to nebylo náročné kluk byl poslušný, běhal, cákal se ve vodě, jedl všechno a klidně usínal ve stanu po obědě. Bohužel to samé o jeho mamince říct nemůžu.
Příští rok už s námi Jitku určitě nevezmeme. Ale malého klidně, kdyby nám ho rodiče zase svěřili. Ten se k táboření narodil.