Stará paní se obrátila na Roberta a pronesla slova, ze kterých mu přeběhl mráz po zádech: Dneska bude krásný, slunečný den. Budeme mít spoustu času něco podniknout.
Robert projížděl poklidné středeční ráno vlakem z Prahy do vesničky, kde na něj čekala jeho malá zahrádka. Ve vagonu nebylo přecpáno a lidé nesli typické tašky s kolečky, jak to Češi dovedou. Přisedla si k němu postarší paní, zjevně také na cestě ke svým záhonkům. Robertovi se do hlavy vkradly vzpomínky na zesnulou manželku Jaroslavu jak spolu vždy vyráželi sázet brambory a set hlávkové zelí. Po její nemoci a smrti už na svůj pozemek chodil čím dál méně, protože mu pohled na prázdnou lavičku a její záhonky trhal srdce.
Když vlak zastavil v Říčanech, paní se otočila k Robertovi a pronesla větu, kterou kdysi tak často říkávala Jaroslava: Dneska bude krásný, slunečný den. Budeme mít spoustu času něco podniknout. Zůstal na ni zírat fakt zvláštní pocit. Jen kývl, aniž by chápal, a dali se do řeči o mizerné úrodě tohoto roku, jestli napadne další zima metr sněhu, i o tom, že snad příští rok bude líp.
Když vystoupili na autobusové zastávce ve vesnici, Robert přemýšlel, kde se tahle paní celý život ukrývala, že o sobě doteď nevěděli. Chvíli šli ještě stejnou cestou; pak se rozešli. Jakmile dorazil na svůj rajón (což byl teď hlavně džunglovitý chaos kopřiv), měl chuť to otočit a vrátit se. Ale hovor s tou starou paní ho trochu nakopl a rozhodl se pro změnu: neprodávat pozemek, jak původně uvažoval, ale zkusit ho dát trochu do pucu.
S nově nabytou energií se pustil do okopávání záhonů, škubal plevel a snažil se tvářit, že ho nebolí záda, i když realita byla jiná. S pocitem vítězství si sedl na starou lavičku, vybalil chleba se salámem a termosku čaje z Lidlu. Před ním se vánkem pohupovaly jeho oblíbené astry a na nově naroubovaném jabloni viselo pár lákavých plodů přesně jako v dobách Jaroslavy. Sevřelo ho to u srdce, ale tentokrát v dobrém.
Robert pocítil, jak ho dluhy v hlavě najednou tíží méně a rozhodl se, že to tu zkusí přes léto navštěvovat častěji. Když zkusil štěstí v blízkém lese a narazil na pár pravých hřibů, měl pocit, že mu někdo shodil ze zad pořádný batoh starostí. Práce na zahrádce mu začala dělat opravdovou radost.
Cestou zpět k nádraží potkal znovu tu samou starou paní. Sdíleli spolu jablka a smáli se nad tím, co se komu urodilo a jaké lapálie s krtky zažili. Paní mu s klidem řekla: Víte co, pane? Ještě máte před sebou spoustu let a zahrádka je to nejhezčí, co může člověk mít. Hlavně z toho mějte radost! Když Robert vystupoval na své zastávce, slunce právě zapadalo. Po dlouhé době si připadal vyrovnaný a usmíval se melancholie byla fuč.